Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola patnáctá - Návrh

Náhled minulé kapitoly:
„Sewo! Nech ji! A cos to udělal Sasuke-kunovi?!“
„Dal jsem mu dárek na rozloučenou. A neobávej se o svou kamarádku. Dostaneš ji zpět...možná.“
Okolí bylo náhle nějaké chladné, mohla by odhadovat, že se podobně jako hadí ninja právě vtáhla do stromu. Jenže právě teď jí to bylo jedno, když se nemohla jakkoliv bránit.
K této: Děj se odehrává v 57 dílu mangy
Upozornění: Uvozovky značí přímou řeč, kurzíva myšlenky
Barvičky: A zase totéž...mám dojem, že už to snad ani nemusím psát, vždyť jsou ty barvy jasně xD Sewa - červená, Sasuke - modrá, Orochimaru - fialová .

Když se znovu mohla hýbat a jakš takš rozpoznala okolí, posadila se. Překvapilo ji, že není svázaná, a rychle se rozhlédla okolo. Byla stále někde v lese, jen netušila kde.
Sakra...kde je ten slizoun?
Ač se rozhlížela okolo, nikde ho neviděla.
Tím líp pro mě...
Snažila se nenadělat žádný hluk, zvedla se a chystala se skočit, když -
„Někam jdeš?“
Sewu to přimrazilo na místě. Ohlédla se, za ní se ze stromu právě vynořil Orochimaru.
„Co...co ode mě chcete?“
Orochimaru se podivně zašklebil.
„Nic příliš důležitého.“ Sotva ho stačila postřehnout, když stál těsně vedle. Vylekaně sebou škubla a o krok ustoupila.
„Ale, kde je všechna ta bojovnost, co se ti předtím leskla v očích?“ Ani se nehnul, měla ale dojem, že ji vidí očima jak rentgen.
„Kam všechna zmizela? To odhodlání...“ pokýval hlavou ze strany na stranu. Sewě se jeho chování nezamlouvalo čím dál víc.
Znovu na ní ulpěl očima. „Všechno tohle ti vzali, když z tebe udělali pokus, že ano? Sewo Akikaze.“
Nemožné...to přece nemůže vědět! Nemůže znát mé jméno!
„Opravdu jsem myslel, že už nikdo kromě mě nežije.“
„Lžete!“ obvinila ho náhle, „vy do mé rodiny nepatříte!“
„Opravdu. I když nemám klanové jméno Akikaze, má...“ na okamžik se zarazil, než to slovo řekl s neskrývanou nechutí, „má matka byla z tohoto klanu.“
„To nemůžete dokázat!“
„To ani nemám za potřebí,“ ušklíbl se Orochimary tím podivným, hadím úsměvem. Sewu z toho opravdu mrazilo.
„Tak jako tak...“ oči se mu nebezpečně zaleskly, „ty jsi pouhým experimentem. To mě podněcuje k prozkoumání tvé schopnosti.“
Okamžitě se od něj vzdálila několika rychlými skoky.
Dobrovolně ne.
Ale ale...
Stále měla větší dojem, že pokud už je opravdu nějak spřízněný s jejím klanem, rozhodně nesdílí jejich kekkei genkai.
Vykročil pomalu k ní. Srdce se jí roztepalo o něco rychleji.
Co zamýšlí? Jít takhle přímo, to je přece hloupost...
Vzápětí sebou znovu škubla, ale už jen marně se mohla zmítat. Zazadu ji chytil někdo jiný.
„Kdo sakra -“
Jenže za ní stál další Orochimaru.
Klon?!
Stále se mu snažila vytrhnout, i když už k nim s vítězným úšklebkem dorazil i druhý Orochimaru, kterému na koncích článků prstů pravé ruky už znovu plápolala fialová chakra. Sewa v tu chvíli začala zmatkovat.
Hm. Postrádá i rozvážnost klanu. I když to bude způsobeno spíš výchovou.
„Trhni si s těmahle pitomejma řečma!“
„Ah. Kekkie genkai očividně máš. Zacházet s ní ale neumíš.“
Cože? A jak bych tě asi tak slyšela, hm? Pche! Pracky pryč!
„Protože, kdybys uměla,“ pokračoval dál, „bylo by to poznat o dost víc.“
Otochimaru docílil faktu, že Sewa naprosto nechápala, kam tím vším míří. Díky tomu ale získal chvíli její nepozornosti, kdy sebou přestala vztekle zmítat. Toho okamžiku využil jako příhodnou chvíli, a pevně jí stiskl levou ruku.
Sewě z ní vystřelila bolest do celého těla, ale nemohla se tomu jakkoliv bránit, jen svíjet v sevření svého nepřítele.
Orochimarovi dělal pohled na bolest někoho jiného radost, tentokrát se ale musel soustředit, když zkoumal dívčinu podivnou schopnost.
Samé skryté pečetě...a zatraceně pevné...vážně dobrá práce. Navíc, tahle holka je opravdu z klanu...
Sewě však bylo v tu chvíli jedno, co si Orochimaru myslí, přála si jen, aby už to přestalo. Když se jí tohle přání po několika zdlouhavých chvílích, které jí připadaly pomalu jako věčnost, konečně splnilo, sjela vyčerpaně k zemi a rychle oddechovala. Orochimaru na ni dál s jistým opovržením v očích zahlížel. Pak se k ní sklonil a tiše promlouval.
„Víš, my máme zvláštní mysl. Pro všechny z klanu Akikaze bylo vždy snadné poznat a prolomit genjutsu. Také bylo těžké někoho z klanu ovládnout. Naše mysli jsou zkrátka silnější než ostatní, ačkoliv se to neprojevuje příliš způsoby, přesto...vím, že totéž platí i u tebe. Takže, pokud bych teď na tebe zkoušel jutsu, díky kterému bych ti zapečetil vzpomínky a udělal z tebe jednoho, ze svých poddaných, netrvalo by to příliš dlouho a sama by jsi ho zrušila.“
Sewa se přinutila zvednout alespoň do sedu.
„Proč mi tohle říkáte?“ vydechla pomalu. Orochimarovi plálo v očích divné světlo.
Tohle je toho důkazem. Normálně by jsi se potom nemohla hýbat, skončila bys jako Devítíocasý.
„To je mi jedno!“ zatla zuby, když mu hleděla do očí které byly na její vkus příliš blízko. „Proč, proč mi tohle sakra říkáte?!“
„Jelikož hodlám udělat něco, co jsem nikdy neudělal. Obvykle když potkám někoho silného, buď ho zabiju, nebo ho donutím, aby se ke mně přidal. Ty jsi silná.“
Ačkoliv jí srdce stále rychle tepalo, pomalu se přinutila se uklidnit, a dál mu hleděla do očí.
Jestli se neuklidním, bude po mě, brzo...
„Přesto se tě hodlám ptát.“
Cože? Ptát?
„Chci, abys se přidala do řad mých ninjů.“
„Ani omylem!“ zareagovala okamžitě. Orochimaru vypadal, že to čekal.
„Jistě, myslel jsem si to. Možná ale...víš, nejsi ani za tenhle měsíc první Akikaze, kterého vidím.“
Sewě se nepatrně rozšířily oční panenky. Všiml si toho.
„A navíc...nezabil jsem je.“
Je...je jich víc...
„Pokud chceš vědět, kde jsou, přidej se ke mně, staň se ninjou ze Zvučné!“
Sewa mu dál hleděla do očí, stále čekala, co ještě řekne. Tentokrát dávala pozor...tentokrát nic nenamítala.
Ne...nemůžu. Ale, jinak je nenajdu...a tady jen musím plnit pitomé mise...a nemůžu...ale i tak...Listová! Sem ninja z Listové! Nemůžu přece... Pak si ale vzpomněla na něco, co kdysi dávno řekla sama. Listová...není pro mě víc než rodina. Ale...když odejdu...ne! Jak o tom vůbec můžu uvažovat?!
Vedla sama proti sobě spor, Orochimaru si toho byl dobře vědom.
„Ať tak či tak,“ poodstoupil, a vytvořil pečeť, jeho klon se rozpadl v bahno, a zem se nepatrně zachvěla, „nestojím o ninji, kteří se o sebe nedokáží postarat.“
Vzápětí zem pod Sewou praskla. Jen vykřikla, než se propadla se zbytkem půdy, na níž stála, dolů. Když konečně dopadla, zjistila, že se octla v nějaké jámě, a zezvrchu na ni hleděl Orochimaru.
„Dokážeš se dostat nahoru? Protože, pokud ne, moji hadi tě zabijí, až se k tobě dostanou.“ Po stěnách se dolů začalo plazit několik točivých hadů, kteří nebezpečně syčeli. Hadí ninja se zasmál, když viděl její vyděšený výraz.
„Zabte ji!“sykl na hady, než se se smíchem vydal pryč.
Sewě hleděla na hady, kteří se nebezpečně přibližovali.
Jak se odsud mám sakra dostat?! Fajn, tohle chce klid, a uvažovat...
Nepatrně zúžila oči a chvíli soustředěně koncentrovala chakru na spodky chodidel. Pak vyrazila po stěně vzhůru, jenže v příští chvíli zase zahučela dolů.
Jak to? Okamžitě vstala a zadívala se na stěnu. Zdálo se jí to, nebo...fialově světélkovala?
Fialově...sakra! Jeho chakra! Takhle se ven nedostanu, zaúpěla v duchu. Hadi se dostali ještě níž.
Dobře, zabít všechny hady...zajela rukama do brašniček se zbraněmi, a vrhla je okamžitě po hadech. Vlastně by se do všech trefila, kdyby zbraně hady jen neprojely bez zjevného poškození.
Sakra!
Hadi už slezli víceméně polovinu stěny.
Tak vysoko nedoskočím. Nedostanu se tam po stěně, nezabiju hady. Co mám dělat?
Zatímco přemýšela, hadi se stále přibližovali. Pořád se kvůli tomu nedokázala dostatečně soustředit.
Notak, klid! Uvažuj, nezačneš přece zmatkovat...uvažovat jako on. Jsem kořist, hm? Ale není, co nabídnout namísto mě...klon by zabili a pak by se vrhli na mě. Možná by na mě skočili prvně. Takže...nezbývá než utéct, ale jak, když to -
Zarazila se, právě teď ji něco trklo.
Á, já jsem tak pitomá! Takový základní jutsu a nenapadne mě to hnedka!
Rychle přiložila ruce k sobě a začala soustředit chakru. Když už si byla jistá, a hadi byli příliš blízko, než aby čekala déle, zvolala:
„Henge!“
Z malého obláčku dýmu, který se tím vytvořil, se jako první roztáhla křídla. Na zemi na si to podivně postával malý sokol.
No úžasný. Jak se s tím lítá?! Sewě se zběsile snažila máchat křídly v této sokolí podobě. Hadi se na stěnách zastavili, a hledali předešlou kořist, po chvíli ale zamířili k onu lákavému soustu, které tam bylo nyní.
Ááá! Teď mě chtějí sežrat! Notak, leť! Leť! Teď už začala i poskakovat, což s těmahle mrňavejma nožkama moc dobře nešlo. Pak se ale najednou konečně rozmáchla křídly správně a vytsřelila vzhůru.
Šmarja! Kde je brzda?! Pomalu se toho až lekla, ale hravě proletěla okolo hadů.
„Páni! To je zábava!“ Zavískla si, v téhle podobě z toho bylo sokolí skřehotání.
Nevadí. Takhle budu v hledání míň nápadná a rychlejší! Pomyslela si, když vylětěla ze své pasti ven. Ač se rozhlížela sebelíp, po Orochimarovi nebyli nikde ani stopy. Zamávala křídly znovu. Lesem se téměř nenesl vítr, takže se nemusela potýkat s problémem dráhy letu. Ačkoliv si tímhle nebyla vůbec jistá, nemohla si dovolit být jen toulavým ninjou bez svého týmu – to by ji hned odrovnali.
Takže fajn, jako minule. Teď zrovna moc pečetí neudělám, ale můžu alespoň soustředit, pomyslela si, a začala znovu sledovat jakékoliv záblesky myšlenek soupeřících týmů, se snahou o zmínku o jejím týmu.

Její hra na ptáčka ji začínala unavovat, na druhou stranu ale měla dostatek informací, navíc byl na jednom místě větší shluk Listových ninjů. Bývala byla by odtamtud mířila co nejdál, ale díky přítomnosti myšlenek Sakury a Sasukeho, a o chvíli později i Naruta, zamířila tím směrem.
Jen co si doplachtila na mýtinu, už slyšela neomylně Naruta:
„Haa! To je tlustoobočnatec!“
Zamávala křídly a zamířila ke skupince, která nevypadala, že bojuje. Kdyby to bylo na sokolí hlavě poznat, zamračila se, když Sakura vyrazila na Naruta s běsnícím výrazem.
„Jak se opovažuješ být drzý na Lee-sana!“ zaječela na něj, až uši zaléhaly, a odpálila ho takovou rychlostí, že se Naruto proletěl přímo na Sewu. Ve chvíli, kdy do ní narazil, neúmyslně pustila Henge no jutsu a z obláčku dýmu se vynořili oba dva, když dopadli zpátky k zemi.
„Sewo?!“ Sakura zírala na právě znovuobjevenou týmovou partnerku. „Kde se tady bereš?“
„To je mi milé přivítání,“ ucedila skrz zaťaté zuby když se zvedala.
„Sewo! Kdes byla?“ zajímal se hned, a s výrazem, kterým škemral o odpuštění, jí pomáhal na nohy.
„Hm...mě by spíš zajímalo, co se tady stalo,“ podotkla, jelikož ji pohled na tolik ninjů vážně překvapoval. Sakura okamžitě zbystřila. Sewa postřehla, co chce říct, ještě než promluvila.
„Ale jo, jsem to já,“ povzdychla si a vykročila směrem k nim. Všechny obhlédla pohledem, a zastavila se až u Hyuugy na stromě.
„Co ten tady dělá?“ zeptala se všech okolo, když nehnutě hleděla do bílých očí. „Co se tady stalo, hm?“
Podívali se po sobě, jakoby hledali někoho, kdo to bude dobrovolně vyprávět.
„Všichni přišli na pomoc,“ prohlásila nakonec Sakura. Sewa se obrátila na růžovovlásku.
„Na pomoc? Co se stalo?“
„Napadli nás...ninjové ze Zvučné.“
Zvučné...?! To byla přeci ta, o které mluvil!
„Sasuke a Naruto...byli oba v bezvědomí. Byla jsem proti nim jen já, ale pak se objevil Lee, a bránil mě.“ S vděkem se obrátila na tlustoobočnatce, který se v tu chvíli tvářil jako na vrcholu blaha.
„Jenže, pak ho dostali a pak jsme na ně zase byla sama. Trochu to...“
Sakura Sewě popsala, co se za celou dobu stalo, a nebyl nikdo, kdo by ji v tu chvíli neposlouchal.

Jednotlivé tými se sjednotili a vyrazili každý svou cestou. Tým sedm zůstal na mýtině sám. Zatímco Narto pobíhal po mýtině jak střelenej a mával rukama – zapůsobilo na něj Sewino vyprávění, jak se dostala až k nim – zbývající dva členové týmu si ji oba prohlíželi.
„Stále mi přijde podivné, že tě nechal odejít,“ zamyslela se Sakura.
„To mě taky.“ Ačkoliv jim vyprávěla, co se stalo, odpustila si poznamenat o Orochimarově nabídce. Neměli jak na to přijít, a nepotřebovala je uvádět do nejistoty.
„A on...nedal...neudělal ti totéž co mě?“ Sasuke do ní zabodl pohled dvou černých očí. Zavrtěla hlavou, jemu to očividně ale nestačilo. Bez nějakého vyptávání jí sáhl na krk a odhrnul tričko. Na krku nic neměla, ale vzápětí ucukla před jeho rukou.
„Hej! Nech toho! Tady Sakura by se ti rozpustila blahem, kdybys tohle udělal, ale já ne! Mohl ses zeptat, pff!“
Upřímně řečeno, tohle byla jedna z mála reakcí, které nečekal. Sakura na druhou stranu zčervenala, až se raději otočila, aby to nebylo tolik vidět. Jako navrch se ještě přiřítil Naruto.
„Hej, Sasuke! Co jí děláš?“
Hm...to je spiknutí...
Heh, to tedy je, posmívala se mu v duchu Sewa a v očích jí už zase hrály škodolibé ohníčky. Pobouřeně se na ni podíval.
Každopádně, nemakat! Prohlásila, a zadívala se k nebi.
„Už aby tahle zkouška skončila. Je to příšerná...otrava!“ Zasmála se, a v tu chvíli jí nikdo tak úplně nerozumněl.