Shadow on Soul 2.Díl

2. Díl

16:00
V Mizu no Kuni na severu země.

Tvrdá kopyta rozrážela zem, která byla částečně pokrytá sněhem a někde zledovatělá. Sem tam byl keříček, který neměl listy. Zpustlá krajina tundry vítala nevítané hosty, kteří brázdili její povrch. Černá hříva, ohon, plášť a černé vlasy vlály v té rychlosti hostům této krajiny. Na krku se v rytmu tempa houpal náhrdelník. Nad nimi kroužil orel sněžný, který se snažil předhánět s rychlým koněm a jeho jezdkyní. Když to jezdkyně spatřila, usmála se, naklonila se nad krk koně a pošeptala mu něco do ucha, pak se stáhla zpět, ale už nedosedla. Zůstala v lehkém sedu a jemně koně pobídla patami. Její kůň jen šťastně na souhlas pokývnul hlavou a vystartoval. Jeho nohy kmitaly v obrovské rychlosti. Dívka zavřela své temně černé oči a pak je opět otevřela. Poryv větru zavlál do jejích očí, které teď červeně žhnuly, jakoby je zkoušel zchladit. Červené oči s jednou černou tečkou v dolní části červené panenky se ani nehnuly. Za chvíli byl orel, stejně jako krajina kterou jeli pryč, dívka vypnula sharingan, dosedla do sedla a mírně zkrátila otěže. Její kůň okamžitě reagoval a přešel do cvalu normálního koně. Koňská kopyta klapala po ledem pokryté půdě hor. Tyto končiny byly studené, ale dívka chlad nevnímala, uvnitř ji rozpalovala bolest, tak silná, že ani smutkem slzy ronit nemohla. I kdyby byl kraj sebeledovatější, ona by nezmrzla. Čekala je cesta přes hory.

O tři dny později
15:00 V Hi no Kuni (Ohnivá země), na severu země.

Dva páry nohou skákaly po větvích statných stromů, plných zeleného listí. Dva dny bez přestávky již putovali napříč Ohnivou zemí, kterou se zanedlouho rozhodli opustit a překročit její hranice s Oto no Kuni (Země Zvuku), kde měli za úkol najít nějaké ninja koně. Oba černovlasí kluci spolu za dobu, co putovali, nepromluvili. Sasuke se podíval na svého společníka. Ten měl téměř neměnný kamenný výraz, jako on sám, ale zdálo se mu, že někdy, pokud se to tak dalo nazvat, pokusil usmát.

Právě vkročili do pohraničí a mířili do hlavní vesnice této země. Do nově zbudované vesnice nesoucí název Otogakure no Sato. Nacházela se zhruba uprostřed malé země. Sasuke počítal, že v noci by snad mohli do Otagakure no Sato dorazit.

V ten samý den
15:00 v Hi no Kuni, směrem na západ.

Naruto a Tenzou právě oklikou mířili kolem jejich rodné vesnice. Naruto byl od rozdělení jejich skupiny do týmu nějak zamlklý a zadumaný, což se mu vůbec nepodobalo. Tenzou myslel, že ho to přejde, ale když se už třetí den nic nezměnilo, musel s tím něco zkusit udělat.
„Naruto-kun...“ Začal a Naruto při zaslechnutí svého jména sebou trhnul. Zpomalil a počkal až se Tenzou dostane na jeho úroveň. „..jsi nervózní kvůli Sasukemu?“ Naruto sebou opět překvapeně škubnul. Chvíli přemýšlel, co odpoví.
„Hai, nemůžu si pomoci, teď když jsme se viděli po tak dlouhé době, byl bych nejraději, abychom byli zase spolu. Nemůžu si prostě pomoci, mám pořád strach, že…“
„Neboj, nevypadá to, že by chtěl Sasuke někam utíkat. A když, tak víme, kde ho hledat. Bude chtít znát odpovědi. Navíc je s ním Sai. Ten se jen tak nevzdá.“ Naruto se po těchhle Tenzouových slovech se pousmál. A opět vyskočil dopředu a začal pádit, co mu síly stačily.
„Héj!! Yamato-taicho přidejte trochu!“ Zařval na Tenzoua a skákal dál. Yamato jen si potichu povzdychnul, utřel kapky potu z čela a vydal se za Narutem.

V ten samý den.

19:00 v Hi no Kuni, na jihu země.

Sakura s Kakashim skákali po větvích stromů podél cesty a míjeli na ní lidi, kteří směřovali do Větrné nebo Ohnivé země. Sluneční paprsky začaly ztrácet na síle a samotné Slunce se neúprosně klonilo k západu.
„Sakuro, brzy budeme muset najít nějaké místo na nocleh.“
„Ale Kakashi-sensei, celé dny jdeme bez přestávky, nejsem nijak vyčerpaná, takže nemusíme zastavovat.“ Opáčila Sakura a z kapsičky chtěla vytáhnout jednu vojenskou pilulku na doplnění energie.
„Nemusíme nijak pospíchat. Je pravda, že máme asi nejdelší cestu, ale nic nám neuteče. Nic tím nezkazíme, když se jednu noc vyspíme.“
„Hai.“ Souhlasila nakonec ač nerada Sakura. „Poblíž je jedna noclehárna, můžeme zastavit tam.“

O den později.
9:00 na jenom z ostrovů v Mizu no Kuni.

Dívka sklouzla ladně ze sedla na zledovatělou půdu. Její černý plášť, který ji chránil před chladem této země, vlál v prudkém, ledovém severním větru plém poletujících sněhových vloček. Dívka natáhla před oči ruku, aby je aspoň trochu chránila před sněžením. Druhou pohladila po sametové srsti na krku svého koně a oba se vydali vpřed k sopce, která v tomto chladu snad nikdy nemohla být činná. Všude okolo byly vodní gejzíry, které byly zmražené a vytvářely tak přenádhernou podívanou v jinak zpustlé krajině. Dívka a kůň došli společně až k okraji zmrzlé sopky. Dívka začala po jejím povrchu přejíždět ztuhlými prsty a pomalu se přesouvala vlevo po její stěně, až se zastavila u jednoho místa.
„Tady je to..“ Zašeptala, ale vítr její slova odnesl pryč, takže ani její kůň je nemohl zaslechnout. Soustředila do své dlaně chakru a zavřela oči. V duchu si začala přeříkávat neznámá slova. V tom prudce otevřela oči, odtáhla dlaň, kterou měla položenou na sopce: „Kai!“ a přitiskla dlaň znovu na místo, kde ji před chvíli měla. Poté ji opět dala pryč a na jejím místě zel z chakry modrý znak uvolnění. Sopka se na jednom místě zatřásla a objevil se obrys dveří, které se odsunuly do strany. Černovláska vešla a kůň ji následoval.

Vnitřek jeskyně byl kulatý prostor a uprostřed byl vetší ohraničený kruh žhavého magmatu, které poskytovalo zdroj tepla a světla. Dívka se po několika krocích zastavila, stejně jako její kůň, který šel celou dobu vedle ní. Kůň nastražil uši dozadu, nato se dveře v sopce zavřely, poté otočil uši dopředu a se zájmem zvedl hlavu. Na protější straně stály dvě osoby. Jedna z nich na sobě měla plášť Akatsuki a byla celá modrá. Její vzhled celkově připomínal žraloka.
„Hoshigaki Kisame a jeho bájný meč Samehada.“ Pomyslela si dívka. Pak se zaměřila na toho druhého. „Suigetsu Hozuki, experiment Orochimara a jeho meč Zanbatou.“
Dívka si odkašlala a teprve teď ji ti dva zaregistrovali. Kisame se otočil a krátce na ni pohlédl.
„Kdo jsi, co tu chceš?“ Zeptal se a bylo vidět, že nerad přerušil velmi vážnou debatu se Suigetsem.
„Kdo jsem? To ti může být jedno. Ale nejsem tu jen tak bezdůvodně. Něco od tebe potřebuji.“
„A co?“ Vyhrkl Suigetsu místo Kisameho, za co od si od něho vysloužil vražedný pohled.
„Tvůj prsten.“
„Nani?“ Podivili se oba.
„A na co ho potřebuješ?“ Pokračoval ve výslechu Kisame.
„To ti může být jedno.“ Řekla dívka a setřepala ze svého černého pláště sníh. V tom viděla, jak Suigetsu využil chvilky její nepozornosti a v mžiku se proti ní ohnal Zanbatou.
„Naletěls!“ Řekla tiše, avšak důrazně dívka, z pod pláště vytáhla rychlostí blesku svou katanu, kterou zablokovala Suigetsův útok.
„Hó..“ Řekl posměšně Kisame, když tu se ani nenadál a v náručí mu přistál Suigetsu se Zanbatou.
„Baka!“ Rozčiloval se, když se odlepoval od stěny sopky po nárazu Suigetsa.
„Buď mi ten prsten dáš dobrovolně a nebo si ho prostě vezmu! Být tebou, tak bych raději zvolila tu první možnost!“ Křikla dívka, která stála v bojové pozici. Kisame se rozchechtal.
„Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ řekl s šíleným tónem v hlase: „Jsem Hoshigaki Kisame, jeden z legendárních mlžných šermířů! A takové pískle si na mě tady nebude co dovolovat!“ Chytil Samehadu a hnal se s ní proti dívce.
„Tvoje chyba...“ Povzdechla si. Kisame se mezitím k ní přiřítil a ohnal se po ní Samehadou. Když dopadla na pevný povrch, udivil se. Dívka už tam nestála. Vztekle se podíval doprava. Nic. Doleva. Nic. Ohnal se Samehadou vztekle za sebe. Dívka tam opravdu byla. Znuděně si klekla a vyhla se tak Samehadě. Když nad ní zbraň prosvištěla, soustředila do loktu chakru a vší silou loktem bouchla Kisameho do hrudi. Ten se skácel k zemi, ale za chvíli se začal hrabat na nohy. Dal ruce do pečetě a zaklonil se. Poté z jeho úst začal vytékat pramen vody, který rychle vytvořil na pevnině hladinu, která rychle přibývala.
„Kisame! Ty zmetku! Už tak tady mrznu a teď budu ještě ke všemu mokrej!“ Vztekal se Suigetsu.
„Uru se Baka!“ Zařval Kisame, ze kterého přestal téct pramen, vodní hladina se nyní zvedala sama od sebe. Dívka s koněm jen znuděně vstoupili na její povrch a nechali se zvedat. Kisame složil další pečetě a v křišťálově modré vodě začali plavat světle modří žraloci, kteří okamžitě zamířili k dívčiným nohám. Ta se sehla nad hladinu.
„Jé! Ti jsou kawai!“ Poznamenala a Kisameho tím přivedla do šoku.
„D-dí-ky.“ Vykoktal jen a nervózně se poškrábal na hlavě. Jeden ze žraloků už otvíral tlamu, když mu tělem projelo ostří dívčiny katany. Žralok se na něm chvíli mrskal a pak se rozplynul. Kisame opět složil ruce do pečetě a žraloci se nyní zvětšili a zrychlili. Dívka udělala pečetě a vyskočila na strop jeskyně.
„Suiton: Suikoudan no jutsu!“ A z vodní hladiny v okamžiku, kdy žralok vyskočil, se objevil vodní žralok, který ho odmrštil na stěnu sopky, a tam se pod nárazem rozplynul.
„Hezké, jak dlouho to ale takhle vydržíš?!“ Zařval Kisame a k hladině pluli další žraloci. Dívka opět udělala pečetě.
„Suiton: Tatsu no Jutsu!“ Řekla s ledovým klidem a z hladiny vyšly dva proudy, které se zformovaly do tvaru dračí hlavy na dlouhém štíhlém krku, s tělem trčícím z vody. Dívka udělala další pečetě.
„Doton: Tatsu no jutsu!“ A Draci nyní měli obal z kamenů, jeden z nich zuřivě zařval, přičemž ukázal své čtyři děsivé špičáky v celé kráse a zmizel pod vodní hladinu. Druhý se kroutil nad vodní hladinou a když některý s žraloků vyskočil, chytil ho do tlamy a jediným skousnutím rozdrtil. Dívka seskočila na hladinu a pozorovala dění pod sebou. Drak se honil pod hladinou a zabíjel žraloky, kteří na něj útočili. Kisame vytáhl z pod pláště kunaje s výbušnými lístky a hodil je po dívce, v poklidu sledující dění pod sebou.
Kisame přiložil ruce k sobě.
„Katsu!“ A lístky vybouchly. Vnitřek sopky se naplnil kouřem, který dráždil ke kašli. Chvíli nebylo nic vidět. Kisame hleděl do samého centra výbuchu, očekávajíc úspěch. Když se kouř rozestoupil, spatřil jen obmotané tělo draka kolem dívky. Na jeho těle nebylo jediného škrábnutí. Drak vztekle zařval a rozplynul se na kapičky vody. Kisame se pousmál a opět si to hnal přímo na dívku, když v tom se před ním vytvořila hrozivá tlama vodního draka, která okamžitě dostala kamennou výztuž.