Odchod: Kapitola osmá - Osudný liják. Verunko!

Náhled minulé kapitoly:
Fajn, Peine, dýchej. Tohle zvládneš. Tohle zvládneš, jen pořádně zařvi a -
„VY BA -“
„Katsu!“
A zemí otřásl výbuch, jak milým Akatsuki spadl úkryt na hlavu. A tam dole, pod sutinami, někde hodne hluboko, tam byl uvězněn Pein.
Co jsem komu udělal, že mám na povel bandu nejpitomnějších stvoření na světě?!
K této: Děj přímo navazuje na minulou kapitolu
Upozornění: Uvozovky - přímá řeč, kurzíva - myšleny, tlusté a v závorkách - poznámky autora ;)

Vzhledem kvůli jistému nepatrnému otřesu se museli Akatsuki rychle klidit pryč, přitom z trosek ještě vyhrabat kdejaké tajné dokumenty, které si Pein nakřečkoval v kanceláři až úplně dole ve sklepě úkrytu. Tudíž, pokud to chtěli stihnout dřív, než by po nich šli ninjové lovci, museli uznat trochu toho Deidarova umění, a nechat ho už tak dosti pochroumaný úkryt nadobro odpálit. A později také honit poletující papíry, které stihly uniknout ven.

Po tomto milém večeru museli vyklidit válečné pole způsobem, že neměli rozhodně šanci nepozorovaně proběhnout pryč do jiného úkrytu, a shodou náhod právě toho večera příšerně lilo.

Akatsuki debatující kroužek, jak vyřešit nastálý problém, jelikož pláště nebyly nepromokavé, se brzy rozpadl, a každý si to řetšil po svém; zatímco Sasori si spokojeně zalezl do loutky, a každý mu v tu chvíli jen tiše záviděl, Kisamemu voda absolutně nevadila, zato Itachi se naštvaně krčil u kmene stromu. Konan si nejdřív udělala papírový deštník, ovšem po následném zjištění jeho promokavosti nakrčila se podobně ke kmeni stromu pro změnu za Peinem, který jen zděšeně zkoumal, které tajné dokumenty to na ochranu své hlavy použila. Zetsu, ten pouštěl kořeny někde pod zemí.
Kakuzu a Hidan, ti vlastně oba příšerně zmatkovali. Kakuzu – a nikdo nedokázal pochopit, proč – s šíleným výrazem ve tváři (tedy, pokud se to dalo pod maskou posoudit) pobíhal po okolí. Hidan pro změnu hledal místo, kam by mohl schovat svoji kosu před zrezavěním, samozřejmě si neodpustil svůj vybraný slovník, který si mohli členové Akatsuki vyslechnout od A až po Z hned několikrát.
„Ku*va, ku*va, ku*va!!!“
„Hidane, drž klapačku!“ nevydržel to už Itachi, když se okolo znovu mihli jak Kakuzu, tak Hidan. Bělovlasý byl okřikován hodněkrát, zatímco na Kakuza nikdo nezmínil ani slůvko.
„Drž si ji sám, Itachi, ku*va!“ Hidan se zděšením zkoumal svou kosu, která se mu zdála červenější, tudíž rezavější než obvykle.
„Itachi, prosím, zneschopni ho nějak!“ žadonil Kisame, kterému už mohla prasknout hlava z Hidanova slovníku. Itachi bělovlasého už chvíli pozoroval červenýma očima.
„Přestane ho to bavit, uvidíš.“

Ovšem když ani po další půlhodině ani jednoho z podivného týmu („zombie týmu“, jak pak kdosi řekl v manze xD) nepřestalo tohle poletování bavit, ukázal se Uchihův úsudek jako chybný. Nyní už bolela hlava snad všechny v Akatsuki, výjmaje Peina, kterého bolela už od doby, kdy mu na ní přistála polovina sídla.
Deidarovi, který doposud úslužně mokl na místě pro vyhnance – tedy uprostřed cesty, kam ho za trest poslali – , už došla trpělivost. Byla mu zima a drkotaly mu zuby, očividně ale nikdo neměl chuť ani už ho konečně pustit pod strom, ani zastavit ty dva maniaky na cestě.
„Už toho mám dost,“ zahučel nabručeně blonďáček, „nevím jak vy, ale já odcházím!“
„Z Akatsuki?“ zaradoval se Sasori.
„To určitě ne, Šéf ho nepustí,“ zabručel Kisame na Sasoriho loutku, uvnitř které se skrýval loutkář; tomu okamžitě zmizel úsměv ze tváře.
„Taková škoda...“
„Hej, Deidaro! Kam jdeš?“ zavolal za ním Pein, odmítal ale zmizet ze svého suchého fleku, kde se k němu lepila Konan, rozhodnutá nevzdát se ani kousku své cti pořváváním na ty dva pobýhající.
„Někam, kde je sucho a teplo. Zatím!“ rozloučil se Deidara a zmizel za ohybem cesty. Všichni Akatsuki (všichni vnímající Akatsuki) koukali na Šéfa, který pro změnu valil oči na ně.
„Běžte ho chytit, dělejte!“
„Ani náhodou, Šéfe. Nechci být víc mokrej než už jsem.“ Itachi významně zatahal za povadlý plášť nasáklý vodou. Kisame výmluvně hleděl kamsi pryč. Na Konan Pein samozřejmě nemluvil, vlastně byla docela kvalitní topení. Zraky všech se upřely na Sasoriho.
Jakmile si tento fakt loutkář uvědomil, vztekle na ně zavrčel hlasem Hiruka:
„Ani náhodou! Nikdy, nechci aby se ještě někdy víc ukázal mě na očích!“
„Sasori, nekecej a padej ho najít!“
Loutkář se zatvářil trucovitě.
„SA-SO-RI!“ zahřměl na něj výhružně Pein. Loutkář si povzdychl.
„Stejnak už bude bůhvíkde,“ pomalu se začal sunout vpřed.
„Bůh? Bůh?! Jashin-sama!“ Hidan se protestancky probodl svou kosou, načež od něj několik členů odtrhlo znechuceně zraky.
„Tohle bude ještě dlouhý den,“ povzdychl si Pein.

Mezitím se Deidara nabručeně hnal po namoklé cestě a absolutně nedával pozor na cestu, takže čas od času vpadl do louže; za ani ne pět minut byl tedy ještě mokřejší než doposud poletující Hidan, který na všechny vesele stříkal svou krev.
„Pche, zločinci...ani nemaj plán B, když se jim propadne střecha úkrytu...“ brblal naštvně a dál dusal po cestě. Po několika minutách ale zjistil, že v dálce je vidět světýlko. Zastavil se.
Hm. Vlastně nechápu, proč jsem neletěl, viděl bych města široko daleko, un. Ale teď...no, budu hrát unaveného pocestného s poněkou podivným ohozem a ještě podivnějším stylem oháknutí nechtů, znechuceně zazíral na svůj momentální zjev, než vyrazil zase tiše dál.
Po několika tichých minutách dorazil k vstupní bárně nějaké vesnice. Bez očividných obtíží, protože stráž už dávno spala, vešel do města, které bylo i v tuto hodinu ještě stále hlučné. Hned na kraji ho vašk zarazil pohled nějaké babičky, která seděla na prahu dveří a koukala na něj s úsměvem, který by podle něj obvykle věnovala spíš nějakému vnoučeti, než namoklému pocestnému.
„Pěkný večer, holčičko,“ pozdravila a zamávala ruku s povadlou kůží.
Ho-holčičko?! „Dobý večer. Ale já nejsem -“
„Copak to máš na sobě za pěkný úbor?“
Ta babka je snad slepá... „Jen takový firemní. Ale já nejsem -“
„Firemní? A jaká firma?“
Aj... „Eee...zločinecká!“ vytasil na babičku s nadějí, že ji chytne infarkt. Nestalo se, babička se jen dál usmívala.
„No to je pěkné, Verunko...“
„Verunko?!“ vybuchl blonďatý umělec.
„Jsi přece moje vnučka, Verunka...“
„Já nejsem vaše vnučka, madam! Já jsem uprchlý ninja!“ vztekal se blonďáček. Babička okamžitě nasadila psí oči.
„Aha, tak to promiňte, slečno -“
„Já jsem kluk!“
„Vážně?“ nevěřila babička.
Deidara jen něco zaskučel a vyrazil dál do města...měl dojem, že jestli tam bude ještě chvíli, asi se z té babičky zblázní.

Po několika dalších minutách byl ovšem nucen usoudit, že svým zjevem asi vážně připomíná holku. V několika možných kontextech se mu potulní prodavači snažili vnitit své zboží vždy se slovy „milá slečno“ a tak podobně, a Dei jen dál odolával téměř neovladatelné touze vyhodit je všechny do vzduchu. Nakonec už ho to naštvalo natolik, že od hledání suchého neplaceného místa k přečkání deště upustil, a vyrazil zase odkud přišel.
Když už byl skoro u brány, zase na něj zabrejlila babička.
„Ve-verunko, počkej! Neutíkej mi!“
Ach bože, co jsem komu udělal?! Zvolal v duchu Deidara, když bleskově zmizel z dohledu babiččiných svítilen.
Nakonec se uklidil pod křídla jílovému ptákovi, kterého následujícího rána Sasori nadšeně probodl ocasem Hiruka, nepříliš nadšeně však zjistil, že opravdu trefil jen opeřence z jílu, nikoliv jeho výrobce, který seděl na větvi a při pozorování vztekajícího se loutkáře se královsky bavil.