No future -III- Jaká je odpověď?

„Konan? Jak mu je?“ tiše vstoupím do tmavé místnosti. Sundám si plášť a položím ho na křeslo v rohu.
„Oh Ake… jsem ráda, že už jsi zpět! Je mu o hodně líp!“ usměje se Konan a otře Peinovi zpocenou tvář kapesníkem.
„Um… Peine-sama?“ pípne Nami a přistoupí k němu.
„Nami? Ake? Už.. jste.. zpět?“ odpoví namáhavě Pein.
„Neměl bys mluvit! Namáhá tě to!“ napomene ho Konan.
„Neboj.. je mi dobře!“ odporuje Pein.
„Vážně?“ zvednu obočí a očima zabloudím na jeho břicho ovázané spoustou obvazů.
„Ale jo… vždyť tu takhle ležím už týden!“ zavrtí hlavou Pein a s námahou se posadí.
„Copak mi můžeme za to, že tě zranili na misi? A lehni si! Nebo se ti to zase roztrhne!“ nakazuje Konan.
„Peine-sama… budete v pořádku?“ Nami se začíná třást brada a čím dál víc mačká Baxí.
„Víš co Nami? Radši už půjdeme. Pein potřebuje klid!“ řeknu a vyvedu jí z pokoje. „Jdu se umýt ano? Běž si někam hrát jo?“ kývnu na ní a odploužím se do koupelny. Pustím vodu a vlezu do ní. Kolem mě se vznáší pára a já na sebe nechávám dopadat kapky jenž nevím jaké jsou. Teplé, studené.. těžko říct. Za chvilku znovu vylezu a zabalená v ručníku se vydám do kuchyně pro něco k obědu.
„Narodil se Jashin pán, veselme se! Zničit svě-et přišel nám, radujme se! Z života čistého, z rodu zabitého, nám nám narodil se!“ slyším už z dálky falešné kvičení.
„Nami? Co to tady děláš?“ řeknu když vidím tu spoušť kolem.
„Jééé Aki-sama! Za tři dny jsou vánoce! Tak jsem si myslela… no že bych mohla upéct nějaké cukroví aby jste měla radost! A taky jsem chtěla něco upéct pro Peina-sama aby se rychle uzdravil! A zpívám si koledu co mě naučil Hidan.“ usměje a dál se patlá v tom čemsi před sebou.
„Ale Nami.. nemůžeš přece péct sama… vždyť to neumíš. Ukaž.. já ti pomůžu… taky to moc neumím, ale od čeho jsou kuchařky že?“ chvilku koukám do poličky s Konaninými knížkami, až vytáhnu jednu starou, zašlou bichli. Chvilku v ní listuju, až najdu příslušnou stránku.
„Ha! Tady to je. Co upečeme Nami? Babiččiny shurikeny? A co závitky prvního hokage? Jé a co démonské rohlíčky Kyuubiho? Ty by Peina určitě potěšily!“
„Jééé ano, ano uděláme rohlíčky pro Peina-sama!!“ skáče Nami radostí až jí králičí uši bouchají do obličeje.
„Tak fajn… nejdřív vyhoď.. tohle a pak vyndej z ledničky mléko a máslo jo?“ usměju se a sama jdu do špajzu pro mouku a prášek do pečiva.
***
Za chvilku už je celá skrýš krásně provoněná, koledy hrají jedna za druhou a já i Nami si to náramně užíváme. Jen jsem zvědavá kdo jí bude to těsto tahat z vlasů!
„Aki-sama… pomůžete mi nakreslit nějaký obrázek pro Peina-sama k vánocům?“ mrká na mě rozzářenými očky.
„Ale to víš že jo! Tak si přines papíry a pastelky!“ kývnu na ní a ona zmizí v chodbě. Sednu si ke stolu a nechávám se uklidňovat tou atmosférou. Zvláštní… vánoce jsem neslavila od té doby co jsem odešla z Konohy. Jsem docela ráda že tu Nami je… hned je všechno veselejší.
„Aki-sama tak co budeme kreslit?“ kouká na mě.
„No.. já myslím že když Peinovi nakreslíš nějakého démona určitě bude rád!“ usměju se. Nami si hned sedne ke stolu a s jazykem až na nose se pustí do kreslení. První obrázek má být Kyuubi. Je velký a oranžový a se spoustou zubů. Vezmu ho, zaroluji a převážu červenou stužkou. Pak ho jdu schovat k Nami do nočního stolku. Když se vrátím hrdě mi ukazuje nový obrázek. Je na něm postavička v černém plášti s mráčky a rudými vlasy a druhá, držící tu první za ruku v bílém plášti a černými vlasy.Nami najednou vykřikne a na chvilku si ještě obrázek vezme. Když mi ho znovu ukáže je nad první postavou kostrbatě napsáno Aki-sama a nad druhou Hokage-sama. Ohromeně vezmu obrázek do ruky a sednu si. Nami mě chytí okolo krku a přes rameno mi kouká na obrázek.
„To je pro Hokage-sama k vánocům!“ usměje se a ukazuje. „To jste vy Aki-sama a to je on!“ vysvětluje.
„Páni Nami… to je krásný!“ řeknu trochu roztřeseně a dál koukám na obrázek. „Víš co? Já půjdu do Konohy a Hokagemu to dám ano?“
„Tak jooo…!!“ kývne Nami. Zvednu se, nasadím si plášť a slamák a vyběhnu ze skrýše. Srolovaný obrázek převázaný blonďatými a rudými vlasy tisknu v dlani.
„Přeměna!“ vykřiknu asi kilometr před vesnicí a kolem mě se rozhostí bílí kouř. Když z něho vyskočím mám na sobě kimono a dlouhé hnědé vlasy svázané do culíku na temeni hlavy.
„Dobrý den! Mohli by jste mi prosím, říci kde bydlí Hokage-sama Listové vesnice?“ usměju se na hlídače.
„Ale jistě slečno! Musíte jít pořád rovně a až přídete do centra uvidíte rozcestník… musíte se dát nalevo do Uchiha čtvrti. Tam se pak musíte optat!“ odpoví mi mile mladík v budce.
„Á děkuji!“ pokloním se a pomalým krokem se vydám určeným směrem.
***
„Minato… prosím tě podej mi tu krabici… ne tu druhou… tu vedle!! Ne tu na druhé straně, tu zelenou!“
„Jakou sakra?“
„No tu nalevo od tebe!“
„Tuhle?“
„Já říkala zelenou! Tahle je růžová!“
„Sakra tak kterou?
„Víš co? Radši si to podám sama!“
No jo… musim uznat že Minato je takový malí pako! I já jsem pochopila, kterou Naoko chce. Minato s nasupeným výrazem, rukama v kapsách a s nadávkami na ženský vyleze před dům. Rychle vyskočím na střechu o schovám se za komín.
„Ne tu vedle! Tu růžovou!“ papouškuje Minato a kope do všeho co mu přijde pod nohu.
„Ona říkala zelenou!“ nevydržím to a skočím k němu.
„Ake? Co ty tady?“ pozvedne obočí a podívá se na mě.
„No já… přišla jsem ti dát dárek od Nami! Udělala ho sama…“ usměju se a podám mu papír. „Nerozbaluj ho! Až o Ježíška!“ ušklíbnu se. Minato protočí oči ale ruku z papíru stáhne.
„Tak co? Už mi odpovíš na otázku?“ otáže se po chvilce.
„Otázku?“ nechápu.
„Na tu jak jsme se tě ptal minule.“ Kývne. Rozjasní se mi téměř okamžitě.
„Jo táák. Takže…. Co si o tobě myslím teď? No… máš docela autoritu, jsi dost známí a lidi tě mají rádi!“ ušklíbnu se.
„Dobře víš jak jsem to myslel!“ zavrtí hlavou.
„Já nevím Minato… je to už tak dávno…“ sklopím oči k zemi. „Navíc… ty teď bydlíš s Naoko.“
„To je pravda… ale nic to neznamená. Já.. no víš…. Pořád tam někde… hluboko tě…“
„Ne Minato… neříkej to! Prosím!“
„…Miluju!“

„Sakra..“
„Ake? Ty to cítíš taky viď?“
„Já… já… já…“ snažím se něco vykoktat ale nějak to nejde. Tak ráda bych vzdorovala, popřela to… lhala. Nejde to.. jemu ne…
„Takže jo..“ usměje se Minato.
„Proč to děláš tak těžký? Tohle nejde.. jsme nepřátele, každý na jiné straně, každý..“ chtěla jsem ještě něco dodat ale on mě umlčí. Tím nejsladším… s vytřeštěnýma očima na něj koukám ale nakonec podlehnu. Ten polibek je tak… já nevím… už dlouho jsem nic podobného necítila. Cítím se najednou tak krásně v jeho obětí, v bezpečí….. bezstarostně.
„Minato! Pojď mi sundat stromeček!!“
„Už… jdu…“ tiše stojíme mlčky u sebe a oba necháváme doznít kouzlo okamžiku.
„Takže.. jaká je odpověď teď?“
„Miluju tě…“