Leonydiny pohádky na dobrou noc - 2. Zmrzlinka a 7 ninjů - část první

Určitě si říkáte, že každá pohádka by měla začínat slovy: Bylo nebylo nebo V království tam kdesi za kopci a vrchy. Jenže tato je jiná. Přesuňme se teď do jednoho hlubokého lesa, v němž stojí poněkud větší chaloupka, kterou v potu tváře vybudovalo sedm statných mužů.

V té chaloupce v poklidu hospodařila jedna mladá princeznička. Jmenovala se Ino, ale pokaždé, když vyšla ven, začala jí být strašná zima, a tak si vysloužila přezdívku Zmrzlinka. A s ní uvnitř chaloupky bydlelo sedm ninjů (jeden hezčí než druhý), sedm sprosťáků, úchyláků a tak podobně. A jelikož už s nimi bydlela poměrně dlouho, začalo se to na ní podepisovat.

„Hej, přestaň do toho strkat frňák!“ Ino důrazně klepla ninju, který byl celý modrý, vařečkou po hlavě.
„Já to nechtěl sníst!“ bránil se.
„Nejsem slepá!“ zlobila se princeznička. „Takže jdi odtud, než na tebe vezmu něco většího!“
Ninja s fňukáním opustil kuchyni. Do oné místnosti chodili ninjové pouze ze tří důvodů. Za prvé měli hlad. Za druhé chodili trousit hloupé poznámky a dopalovat Ino, která byla zvyklá jim odpovídat tak, jak ji to sami naučili, tedy poněkud hrubě. A za třetí… a to bylo nejpravděpodobnější ze všech tří možností… chodili šmírovat.

Ninjové měli ze své krásné společnice radost a velice si ji považovali. Vařila jim, a přestože to neuměla, jim to nevadilo. Byli už vycvičení jíst naprosto všechno. Občas se projevila její dobrá vůle a ustlala jim, jinak do toho byli nuceni okolnostmi.

„Hele, Hidane, ukaž ruce!“
„A proč jako?“ Ninja se před princezničkou ošíval.
„Máš zase ruce od krve! Jdi se umejt a dřív mi ke stolu nelez!“
Hidan odcházel a mumlal si pro sebe: „Jashine! Na cos myslel, když jsi nám ji sem hodil?“
„Cos to říkal?“ Ino nebezpečně zvýšila hlas.
„Nic, co by tě mohlo zajímat,“ odsekl ninja.
Blonďatá dívka nafoukla tváře a obrátila se k němu zády.

Vůdce toho nezvladatelného šestera dával dobrý pozor, aby jejich dívce nic nechybělo, a to nejen z důvodu, že se o všechno nechtěl zas starat sám, jak tomu bylo kdysi. Vzpomínal na den, kdy se s ní setkali poprvé…
Bylo to celkem poklidné odpoledne a ninjové kouřili ve svém neudržovaném obýváku. V tom někdo hlasitě bouchl do dveří, nebo spíše do nich narazil. Vyhlédli ven z okna a ten, jehož nazývali Itachim, sáhl po klice. Do místnosti vpadla dívenka, blonďatá a vystrašená.
„Co tu chceš?“ zeptal se Vůdce, pravým jménem Pein.
„Necháte mě tady? Domů se mi vracet nechce,“ opáčila místo odpovědi.
„To není odpověď,“ zabručel další z mužů. „A vůbec, co bysme asi tak dělali s ženskou?“
„Jsem na útěku. Vrátit se nemůžu. Budu tady s váma!“ postavila si hlavu a k sedmeru cizinců se prostě… vetřela.
Pein zvedl hlavu, když zaslechl ťukání na okno. Nemusel se ani dívat, věděl, kdo to je. Jedna milá žena s modrými vlasy, která se jmenovala Konan, ale vysloužila si přezdívku Blue. Přiblížil se k oknu. „Zase dolejzáš?“ Nebylo poznat, zda to myslí jako otázku nebo konstatování.
„Donesla jsem ovoce. Bude vám chutnat. Ale… dám ti je, když mě přijmete k vám,“ kladla si modrovláska podmínky.
„Nemáme zájem, Šmoulinko. V týhle organizaci jsou jenom chlapi,“ pochechtával se Pein za závěsem.
„Ale… co tamta? To je přece ženská!“
„To je sice ženská, ale má úroveň. Je z královskýho rodu a lidi z vyšších kruhů je vždycky dobrý mít na svý straně.“
Konan se zlobila, ale odtáhla opět s nepořízenou. Je to už tolik měsíců, co se pokouší k nim vetřít. Ale ne, dokud je vůdcem organizace Sedm trpaslíků (krycí název pro Akatsuki), tak žádná žena s nimi v chaloupce bydlet nebude. Tedy… žádná obyčejná, opravil se v duchu.

Jediné, co té bandě chlapů trochu vadilo, bylo to, že když je chtěla jejich kráska pozlobit, volala na ně přezdívkami, které si sama vymyslela.
Tobi se jí opět motal pod nohama. Upadl a rozplakal se. „Ale, copak je, Šmudlo?“ sklonila se k němu Ino.
„Tobi!“ opravil ji plaše nejmenší z ninjů.
„Dělá to naschvál!“ zahulákal další z obyvatel.
„Tobě by skvěle slušela přezdívka Rejpal, Hidane,“ prohlásila s nosem nahoru.

„Už mi ty její přezdívky lezou krkem!“ prohlásil Itachi. „Nehodlám si nechat nadávat do Dřímalů!“
Ino skutečně dokázala ninji rozzlobit a to velmi rafinovaně. Akatsuki od ní dostali přezdívky, které je vždy nějakým způsobem charakterizovali. Itachimu říkala Dřímal, Hidan si vysloužil přezdívku Rejpal, bouchálku Deidarovi přezdívali Štístko, miloučký Tobi byl Šmudla, Vůdci se přezdívalo Stydlím (nerad se ukazoval). Přemoudřelý Sasori byl oslovován jako Prófa a modrý Kisame díky své alergii na voňavky neustále jenom kýchal, stal se z něj tedy Kejchal.
„Jo, musíme se jí zbavit!“ souhlasil Hidan.
„Ale když to uděláme, kdo nám bude vařit?“ ozval se Tobi, od kterého to nikdo ani v nejmenším nečekal. Zamručeli a zastyděli se. „A prát a uklízet a… a…!“
„Už sklapni! Kdo to má pořád poslouchat?“ zlobil se bělovlasý.
„A co ji provdat? Její manžel bude podřízený nám! Ale musíme si ho samozřejmě oťukat, než ho k ní pustíme, viďte Šéfe?“
„Pravdu díš, Kisame. Budeme číhat, jestli o naši princezničku někdo neprojeví zájem a pak si ho poddáme a bude tančit, jak my budem pískat!“ A na to se napili.

Mezitím, v dalekém království seděl na trůnu rozmrzelý král Inoichi Yamanaka a u nohou posedával šašek Maito Gai. „Něco tě trápí, můj králi?“
„Jen to, že ta moje holka zrovna letos dospívá. Docela rád bych věděl, kde teď je.“
Maito se poškrábal na bambulkách, které mu visely z okraje divné čepičky. „Nejspíš v tom internátě, kams ji ráčil poslat, můj pane.“
„Baka!“ rozčílil se panovník. „Jako bys nevěděl, že utekla strážím a od té doby ji hledáme. Proč bych se asi ptal, kdyby byla v internátní škole u madam Tsunade? Nevíš, ty palice dubová?“ Praštil šaška přes hlavu, ten jen zakňučel: „Jsem ten největší hlupák pod sluncem!“ a zalezl si za královské křeslo.
„Musíme něco vymyslet!“ dumal Inoichi. „Už vím! Vyhlásíme, že kdo ji najde, může si ji vzít a půl království k tomu! A to by v tom byl čert, aby mi ji nedotáhli domů co nejdřív!“

Konec první části…