Odchod: Kapitola šestá - Osudná plechovka. Nový úděl loutkáře.

(Já vím...osudná plechovka, ale nic rozumnýho ze mě přeci nikdy nevypadlo xDD)

Náhled minulé kapitoly:
„Nikdy!“
Loutkář se zamračil, a Kisame rozesmál. Hidan se smíchem, ale poněkud nechápavě civěl na výjev před sebou, a Itachi si za ten den už poněkolikáté povzdychl.
„Kakuzu, tohle je Deidara.“
K této: Děj zase o několik dní dál
Upozornění: Uvozovky - přímá řeč, myšlenky - kurzíva. To divné, tlusté a v závorkách, to jsou poznámky autora xD

Bylo až podezřelé ticho.
„To ani náhodou nezabere. Tak blbej není.“
„U Jashina, mlč už! A dívej se.“
„Hm.“
Dva členové Akatsuki byli přikrčeni u křeslav obývacím pokoji a pozorně sledovali dveře. Bělovlasý, který protentokrát, za účelem skrytí odložil svou milovanou kosu, držel v ruce provázek – o který se mimochodem přetahoval se Deidarou dobrých pět minut – a se značně škodolibým výrazem čekal, až za něj konečně bude moci zatáhnout. A co že to bylo na konci provázku? Plechovka se zatím neurčeným obsahem

Po několika minutách už oba dva začínalo z pokukování bolet za krkem a místo za křeslem jim připadalo stále menší a těsnější.
„Bože, jemu to trvá i v téhle podobě,“ zaskučel Deidara znuděně.
„Bože?! To je rouhání! U Jashina!“
Deidara obrátil oči v sloup. Bělovlasého týpka nějak nemohl pochopit s jeho neovladatelnou vášní řezání do vlastního těla. Taky mu neustále unikalo, jaktože se Hidan ještě nezabil.
Najednou se ale dveře otevřely a dovnitř vešel červenovlasý loutkář.
„Stejně ti nevěřím, že je ze dřeva. To musela být totální kravina,“ usykl Hidan. Blonďáček na to raději nic neříkal; koneckonců, možná tehdy, když to zaslechl, to říkal Itachi s úmyslem, aby to zaslechl...na to v té době nepomyslel.
Sasori se rozhlédl po pokoji, dva za objemným křeslem ale neviděl. A tak začal pomalu přecházet po místnosti, dokud si nevšiml plechovky na stole. Zamračil se, ale ukázalo se, že i on je neuvěřitelně zvědavým stvořením. Po chvíli se tedy krokem vydal ke stolu, a právě, když už se natahoval pro plechovku, Hidan škubl provázkem, načež se plechovka zřítila dolů, kde od ní rychle odstřelilo víčko (slovní obrat, nikoliv Deideiovo umění xD). Sasori nedůvěřivě zíral na plechovku, když tu se z ní náhle vyřítilo hejno...červotočů?!
A to bylo poprvé, co mistra loutkáře někdo slyšel vyděšeně ječet, když se hnal chodbami sídla, a utíkal před dusajícím stádem za ním (ehm xD červotoč je velkej mám dojem asi dva centimetry a je neuvěřitelně pomalej, ale to neberte v úvahu xD).
Dva stále schovaní v obývacím pokoji se mohli smíchy potrhat, stále měli v paměti Sasoriho vyděšený výraz.
„U Jashina, tys měl asi pravdu!“ kácel se smíchy Hidan. Blonďáček si utíral slzy smíchu a pobaveně hleděl ke dveřím pokoje.
„Je načase poklidit důkazy, stejně myslím, že nás sem přijde zabít.“
Kisame s Itachim se právě prodírali skrz nepořádek v jednom prázdném pokoji, který byl používám jako sklad nepotřebných věcí, které byli ninjové líní vyhazovat, když si to Sasori prosvištěl okolo. Kisame vystrčil hlavu ven z pokoje a zadíval se na cíp černého pláště mizející za rohem.
„To...to byl...“ Kisame nakonec usoudil že se mu něco zdálo, a zastrčil hlavu zpátky do pokoje. Na Itachiho se v Kisameho nepřítomnosti převrhla nějaká skříň, a teď zůstal vězet uvnitř ní, v prostoru tak malém, že se stovna mohl hýbat.
„Itachi?“ Žralok se rozhlížel okolo.
„Tady!“ zahuhlala skříň. Kisame ne ni chvíli nechápavě zahlížel, než ji zvedl a pustil Itachiho z onoho nedobrovolného uvěznění.

Když za sebou Sasori konečně práskl dveřmi svého pokoje – který se pro něj stal napůl nepřátelským územím – chvíli volně oddechoval, než dospěl k jediné myšlence, které byl v tom okamžiku schopen.
TOHLE si vypije.
Samozřejmě ho ani nenapadlo, že by to mohl mít na svědomí i někdo jiný, okamžitě zase zapadl ke dveřím a koukal zpoza malou škvírku, je-li venku bezpečno. Jakmile se ujistil, že je, začalo plížení do zbytku sídla.

„...a utekl tak rychle, že by ho ti brouci nechytili nikdy v životě!“ popisoval Hidan ostatním, jak se jim podařilo napálit velkého pána loutek. Konečně se i zbytek Akatsuki rozesmál, a slyšet Kakuzův podivný smích, či Itachiho, který vypadal, že tenhle výraz na jeho tvář prostě nepatří, bylo velice zajímavé. Zetsua nikdo dlouho neviděl. Když to Deidara zmínil, jako první mu odpověděl kupodivu červenooký, který byl očividně v dobré náladě (asi za to mohla ta rána do palice do skříně, co dostal xD).
„Mucholapka nejspíš někde pojídá brouky.“
„Zachraňuje Sasorimu krk? To bych chtěl vidět ty dohady tentokrát,“ neodpustil si Kisame. „Černá a bílá se nikdy nedohodnou. A když už, tak na totální volovině, jako třeba udělat k večeři rybu.“
„Já mám ryby k večeři docela rád,“ zamyslel se Hidan. Kisame zmodral ještě víc, než už byl.
„Hlavně ty nas -“ Hidan se zarazil, když spatřil Kisameho výraz. Pak mu náhle došlo, na co Kisame myslel, a vzápětí byl u své kosy.
„Dneska bude na večeři sushiiiii!“ S tím se pustil za Kisamem, který utíkal pryč snad ještě rychleji než Sasori před červotočema.
„Hm...jestli ho Kisame nezabije, bude to zázrak.“
„Jestli Sasori nezabije Deidaru, bude to zázrak,“ podotkl Kakuzu na Itachiho poznámku. Deidara vzhlédl.
„Proč?“
Kakuzu pouze ukázal ke dveřím, ve kterých stál Sasori s tak vražedným výrazem, že by se ho lekl i Šéfík.
„A kruci.“
„DEIDAROOO!“
Vzápětí už i blonďáček zdrhal chobami sídla pryč a rozlícený loutkář za se hnal s běsněním za ním.
„Dneska se to tu nějak vylidňuje,“ poznamenal Itachi, který měl stále ještě náladu sršet Uchihovským ostrovtipem (ehm xD) na všechny strany.

„Ty malej spratku! Pouštět tady červotoče! Co sis myslel?! Já jsem mistr loutek! Počkej, až tě chytím, to se rána nedožiješ!“ rozléhal se řev celým sídlem.
Hehe...mistr loutek...„Ó, no vážně, Mistře? To by jste mě ale musel chytit!“ poškleboval se ještě za běhu Deidara, když zahýbal v další nekonečné uličce sídla, ve kterém bylo toho dne neobvykle hlučno.