Vzpomínky na Kyru 004.

Míhání zeleně a dole pod ní hnědá země posetá ostrůvky trávy. Takhle už to bylo dobré dva dny. Tempo, kterým se ty dvě osoby pohybovali bylo úžasné. Kde kdo jim mohl závidět. A ještě ke všemu si ho drželi už od té doby co vyrazili. Proto se na místo dostali o den a půl dříve, než bylo vůbec v plánu. Samozřejmě na tom mělo jistou zásluhu i umění Tsunade-sama, která se hnala vpředu, a kdyby neměla společníka, tak by byla snad i rychlejší. Bylo zvláštní vidět jí v jiném oblečení, než v zeleném sáčku s nápisem „hráč“ a vyzývavém výstřihu. Teď na sobě měla dlouhé vojenské kapsáče v khaki barvě a obyčejné černé tričko s krátkým rukávem. Na něm jako poslední doplněk standardní vestu konžských shinobi. Za to Shikamaru byl ve své tradiční výstroji zjevně spokojený. Najednou se Tsunade zastavila na okraji lesa…

„Jsme tu… Od teď se musíme pohybovat opatrně. Sice tu už Orochimaru nemá být, ale je možné, že se rozhodl vrátit pro mrtvolu té dívky. Pokud to tak je, tak se stáhneš a pokusíš se vymyslet strategie pro získání jejího těla. To je hlavní priorita této mise. Je ti to jasné?“
„Hai Tsunade-sama.“
„Dobře, takže pokud bych tu zemřela, tak tvůj hlavní úkol je dostat jí do Konohy.“
„Vy tu nezemřete, jste Hokage, pokud by byl v ohrožení váš život, tak se musíme stáhnout.“
„Ne. Řekla jsem, že musíme tu dívku dostat za každou cenu. Slyšíš, za KAŽDOU cenu. Je mi jedno jestli při tom zemřu, ona za to stojí.“
„Vy jste jí znala?“
„Bohužel… ne…. Takže jdeme.“

„Nech mě nepokoji Tsunade už jsi mi řekla dost!“
„Promiň já to tak nemyslela.“
„Myslela a teď mě nech. Už tu dál nebudu.“
„Nech mě to vysvětlit prosím.“
„Co my máš jako vysvětlit?! Proč jsi mě chtěla zabít? Hm díky myslím, že to radši vědět nechci. Spletla jsem se v tobě. Sbohem.“
„Kyro-chan!!!“
„Už nikdy…“

Už jsme na cestě ty dva pitomí dny. Za chvíli bychom tam měli být. Jaká ta Ganen asi je? Dávná přítelkyně… Zvláštní, vždycky jsem si myslel, že Kyra nemá přátele. Byla taková nevýrazná. Skoro mi přišlo, že k Orocháčovi nepatří. Taková tichá, klidná a hlavně netoužící po ničem. Nepatřila mezi nás, ale přesto přišla. Proč? Teď se snažím najít odpověď na tuhle otázku víc, než abych trénoval. Co všechno jsem kvůli ní ochotný udělat. A co mě k tomu vede? To se možná už za chvíli dozvím tedy pokud je to ta správná Ganen.

Tři postavy se zastavili před malým domkem s udržovanou předzahrádkou. Převažovaly na ní růže, ale bylo tam i mnoho jiných rostlin. Jakmile Kabuto spatřil řádku s léčitelským rostlinami, tak se hned začal natahovat, že si jednu nebo dvě vytrhne, ale Orochimaru ho hbitě zastavil a zavrtěl hlavou. Potom se podíval na Sasukeho stojícího nerozhodně na cestě ke dveřím. Měřil si pohledem ten dvoupatrový domek s černého dřeva, jako kdyby na něm záleželo úplně vše. Nakonec se, ale přece jen rozhodl pomalým krokem došel ke dveřím. Zvedl ruku a zaklepal…

„Nikdo tu není Tsunade-sama.“
„Díky bohu za Orochimara, to by vše komplikovalo, ale znepokojuje mě, že tu není ani Kyřino tělo. Co myslíš, vrátili se pro něj Shikamaru?“
„O tom dost pochybuji podle stop co tu jsou, tak se sem nikdo nevracel. I když počkejte, tady je stopa krve.“
„Kam to vede?“
„Někam to těch chodeb.“
„Jdeme za nimi, možná to dokonce přežila.“
„Podle toho co říkala Sakura-san, tak neměla šanci.“
„Sakura-san taky neví všechno. Kyra-chan byla nejlepší medik, kterého jsme kdy znala.“
„Říkala jste, že jí neznáte.“
„Taky že ano.“

Po těchto slovech se oba vnořili do podzemní spleti chodeb, která ještě nedávno sloužila za úkryt Orochimarovi a jeho nohsledům. Všude kolem jen skalní stěny do nichž někdo vyryl spletité vlny a spirály. Vše působilo přízračným dojmem, neboť ve světle pochodní vše dostávalo podivný nadpřirozený ráz. Cestička z kapiček neomylně vedla k jedněm z mnoha dveří v této chodbě. K těm úplně posledním. Shikamaru se před nimi zastavil a zaposlouchal se do toho co se děje za nimi. Nic však neslyšel. Proto Tsunade naznačil volný průchod a o chvilku později dveře otevřel…

Už blíží doba, kdy se znovu setkáme Kyro. Jsem si jistá, že žiješ. Teď už ano. Pokud jsi došlo, tak daleko, tak žít musíš. Jsem si jistá. Ty nikdy neděláš ani krok navíc. Vždycky máš všechno naplánované, každý tah v bitvě. Musela jsi tu ránu předpokládat. Jen se divím, že tě nikdo nezastavil. Každopádně, možná ti budu muset pomoci, ale dovolíš mi to? Odpustila jsi mi? Zapomněla jsi? Asi ne, ale musím doufat, že jsi pochopila.

Za dveřmi ze dřeva se ozvaly spěšná kroky. A nějaká slova typu „Okamžíček“. Sasuke se nepříjemně ošil. Jako by mu přejel mráz po zádech. Něco mu říkalo, že ta Ganen je neuvidí ráda. Proč nevěděl, ale když si vzpomněl, jak se Orochimaru tvářil, když jí zmínil, tak mu to došlo. Ganen mi vmetla do obličeje, že jsem se přidala k Orochimarovi. Ona s tím nikdy nesouhlasila. A Orochimaru to věděl. Proto se mu nikam nechtělo. Věděl, že ho tu čekají jen samé problémy. Ale copak by nějaká holka co pěstuje kytky mohla znamenat nějaký závažný problém. Pohlédl přes rameno na Orochimara a spatřil jak nejistě těká očima po okolí a šije sebou. Sem tam mu dokonce z ruky vyjel malý hádek. To bylo pro Sasukeho znamení, že Ganen opravdu může znamenat velký problém. Pokud si ani vždy sebejistý Orochimaru není jistý svou pozicí a to i když je v převaze, bylo velice, ale velice, znepokojující. Potom se ozvalo zarachocení klíče v zámku a dveře se pomalu otevřely.