Odchod: Kapitola pátá - Osudné místo. Nováčci na zabití!

Náhled minulé kapitoly:
Snaží se tě vyprovokovat, Sasori.“
„A očividně se přitom dobře baví,“ poznamenal Kisame, když si všiml, že se Deidara vítězolavně šklebí.
Tak fajn, ale to, že jdu s nimi neznamená, že jednoho z nich při té cestě nemůžu přivést k šílenství, hm!
K tomuto: Řekněme pár dní po minulé kapitole, než dotáhli Deidaru do sídla
Upozornění: Uvozovky značí přímou řeč, kurazíva myšlenky ;)

„Cože?! Ani náhodou!“
„Přestaň, nemám na tohle ani zdaleka náladu.“
„Ne! Já odmítám!“
„Seď – klidně!“
„Hm!“
Blonďáček se snažil vztekle vymanit železnému stisku Sasoriho ruky. Dost ho překvapila už vůbec pravá podoba loutkáře, ale to, co chtěl udělat nyní, to nehodlal dopustit.
„Ne!“

Itachi s Kisamem s očekáváním hleděli na vstupní dveře sídla, když tuhle uslyšeli blonďáčkův vzteklý jekot a Sasoriho tiché klení.
„Mám dojem, že se tam asi brzo povraždí.“
„Kdo povraždí koho?“ poznamenal pochybovačně Itachi, a ani neodtrhl zrak od kliky.
Kisame pokrčil rameny.
„Kdo ví.“
To přinutilo Itachiho obrátit zrak na něj.
„To myslíš vážně, Kisame? Přeceňuješ Deidaru.“
Kisame se zazubil, ačkoli to vypadalo spíš, jakoby na Itachiho cenil tesáky. Ten na žralokův úsměv už byl ale dávno zvyklý.
„Kdepak, Itachi! To ty ho podceňuješ. Vím, že je to prcek, ale jeho bojový schopnosti se hodí právě proti Sasoriho, nemyslíš?“
Itachi si povzdychl a obrátil svou pozornost zpět ke dveřím.
„I to je možné.“

„Říkám ne!“
„A já říkám, že mě nezajímá, co říkáš ty! Drž!“
Kisame se zazubil ještě víc.
„Takhle naštvaného jsem Sasoriho už dlouho neslyšel. V jeho blízkosti je právě teď nebezpečno.“
Itachi na to nic neříkal. Kisameho tohle tiché chování jeho parťáka dohánělo k šílenství.
„Hej, Itachi, mluv se mnou taky někdy.“
Neochotně se obrátil zpátky na žraloka.
„Mluvím s tebou celý den, Kisame. Jsi děsně upovídaná ryba. Nejsou ryby tiché?“
„Já nejsem ryba, jsem žralok!“
„Nejsou žraloci tiší?“
„Ne, nejsou! Žraloci jsou velice upovídaní.“
Itachimu proti vůli zacukaly koutky. „Jak tohle víš?“
„Eee...“
Itachi se spokojeně ušklíbl a zahleděl se znovu na dveře.
Najednou ale práskly jiné dveře a přes místnost, ve které dva Akatsuki čekali, se prohnal rozzuřený Sasori, kterému z očí sršely blesky...a na tváři měl tmavou šmouhu.
„Sasori! Co se stalo?“ zajímal se Kisame. I Itachi se na loutkáře obrátil. Sasori se zastavil, v očích mu zářil nepříčetný výraz.
„Já – ho – jako – parťáka – nechci!!“ S tím za sebou práskl dveřmi tak silně, že málem vylétly z pantů. Za okamžik se objevil podobně rozzuřený Deidara, který vpadnul do téže místnosti, co Sasori.
„Ven!“ ozval se Sasori. Kisame se už v té chvíli dusil tichým smíchem.
„Hej! Co -“
„VEN!“
Loutkář vystrčil Deidaru ze dveří a zabouchl mu před nosem. Deidara se uraženě otočil na dva další.
Proč tady sakra mají jen jednu koupelnu? Jak to teď mám dostat dolů?! Zoufale hleděl na ruce, konkrétně na nehty, které se mu snažil Sasori zaneřádnit tím samým černým lakem, který měli všichni ostatní z Akatsuki.
Samí chlapy...jsou to perverzáci, usoudil blonďáček a nespokojeně kroutil hlavou celou dobu, co se vracel do pokoje.

Blonďáček seděl na stromě před sídlem a pozoroval oblohu. Plášť měl přehozený na té stejné větvi a opírajíc se zády o kmen stromu, přejížděl prsty po hrubé kůře a byl rád za každý poryv chladného vzduchu, který rozhýbal jinak nehybný vzduch.
V sídle na něj bylo příliš těsno. Bylo sice velké, ale neměl rád uzavřené prostory.
Pomalu se stmívalo, vzduch se rychle ochladil. Chtě nechtě, nepřál si nastydnout, a raději si oblékl ten příšerný plášť. Na potemnělé obloze se rýsovaly první hvězdy, nad sídlem už zářil dokonale kulatý měsíc.
Deidarovi to nedalo. Vyrobil si jílového ptáčka, kterému vzápetí vyskočil na hřbet, a rozletěl se vzhůru.

„Kde je ten nevděčnej -“
„Klid, Sasori. Zbytečně se nevztekej, to si nech na nepřátele,“ mírnil ho Kisame, zatímco Sasori chodil po místnosti sem a tam.
Itachi už dávno vzdal stání u dveří, teď pro změnu seděl v křesle v místnosti, kterou by někteří nazvali společenskou místností, jiní obývákem.
„Dnes se ztrácí nějak moc lidí,“ povzdychl si. „Ani Kakuzu ještě nepřivedl toho nového. Že by ho zabil dřív, než sem vůbec došli?“
Sasori se zastavil. „Jestli je to někdo jako druhej Deidara, vůbec mi to vadit nebude.“
Kisame už vzdal snahu loutkáře odrazovat od přizabití Deidary a vytratil se ze sídla pryč. Vyšel vchodovými dveřmi, a když se ohlédl zpět, uviděl jen vysoký strom. Tohle bezpečnostní krytí nesnášel, obzvlášť, byl-li úkryt v lese, kde bylo stromů habaděj. Alespoň že byli na nejvyšším kopci široko daleko.
Zamířil na nedalekou mýtinu, přičemž zkoumal okolí.
„Deidaro! Hej, Deidaro!“ volal na blonďatého Akatsuki nováčka a rozhlížel se všude možně. Najednou ale nad ním něco prosvištělo a vzápětí se prohnal okolo silný poryv větru z ptačích křídel.
„Kisame! Hledáš mě?“ Deidara se očividně dobře bavil, když žraloka jen máchnutím křídel srazil k zemi.
Kisame vzhlédl, byl v tu chvíli rád, že se po něm šel podívat on. Být to Sasori ve svém momentálním rozpoložení, nejspíš by šel z Deidary udělat sekanou.
„Poleť dolů,“ vyzval ho přímým hlasem, přesto ne tónem, který by naznačoval, že je to rozkaz. Což byl taky jediný důvod, proč ho Deidara uposlechl. Opeřenec si bez váháni složil křídla a Deidara se mu uvelebil na zádech. Náhle se ale tvářil vážně, poupravil si dalekohled na pravém oku, když promluvil.
„Někdo sem jde. Viděl jsem je asi tak před třemi minutami, proto jsem letěl zpět.“
Kisameho ta novinka zarazila a v tu chvíli litoval, že nechal Samehadu v sídle.
„Jak daleko jsou? A jak vypadají?“
„Jsou dva. Jeden je bělovlasý s velkou kosou s třemi čepelemi, druhý zamaskovaný tak, že jsou z něj vidět jen oči.“
Kisame se ale náhle usmál, což Deidaru překvapilo.
„Je některý z nich ze Skryté vodopádové?“
Deidara se zamyslel. Co jen na té čelence bylo...
„Myslím že ano.“
„Á, tak to je vpořádku. To jsou Kakuzu s jeho novým parťákem, nejspíš. Ale stejně to jdu říct do sídla. A ty jdeš se mnou.“
Blonďáček zavrtěl hlavou. Kisame se na něj zamračil, to mu ale nevadilo.
Jílový pták bez varování roztáhl křídla, nečekaně s nimi zamával a vystřelil prudce vzhůru. Kisame měl co dělat, aby ho vítr znovu nesrazil k zemi. Když vzhlédl, byl Deidara už hodně vysoko.
„Začínám tě chápat, Sasori,“ povzdychl si. „Ten kluk vůbec neposlouchá.“

Když se novinku o dvou blížících se shinobiích dozvěděli dva zbývající Akatsuki, dost v tu chvíli nevěřili na Deidarovy pozorovací schopnosti.
„V každém případě si to ověřím,“ prohlásil Itachi a rychlím krokem zamířil ke dveřím. Kisame a Sasori zůstali uvnitř, na stráži každý z jedné strany dveří.

Itachi se skryl ve větvích stromů a spoza listí sledoval okolí. Nehybně hleděl na cestu, když se nedaleko objevily dva stíny, které vrhal měsíc, jen nepatrné. Itachi zbystřil a zahleděl se tím směrem. Za chvíli se už ukázaly světu dvě postavy, jedna vysoká s kosou, a druhá Itachimu už dobře známá. Zvlášť tou jeho příšernou chakrou.
Aniž by se jeho výraz jakkoliv změnil, seskočil zpátky na zem a postavil se do středu cesty tak, že nebyl k přehlédnutí. Jakmile ho ti dva rozlišili od okolní tmy, zastavili si.
„Itachi,“ odtušil po chvíli maskovaný.
„Kakuzu,“ oplatil mu stejným tónem Itachi a zaměřil se pohledem na jeho nového parťáka. Tvářil se neuvěřitelně znuděně a nešetrně se otáčel z Kakuza na Itachiho, čímž mával kosou sem a tam.
„To je ten Uchiha, jo?“
Kakuzu pouze přikývl. Hidan si Itachiho přeměřoval fialovýma očima, načež obrátil pozornost zpět ke svému parťákovy.
„To je teda stráž. Když už tam konečně budeme?“
„Drž hubu, Hidane. Už jsem skoro tam.“
„Tos říkal už včera.“
„Tak to říkám znova.“
Další, co brnká svýmu parťákovi na nervy, usoudil Itachi. To bude tedy zábava.
Nad nimi si to náhle prosviště obrovský bílý pták. Itachi vzhlédl, zahlédl ještě záplavu blonďatých vlasů, než pták zmizel na noční obloze.
„Co to mělo být?!“ vztekal se okamžitě Hidan a rozhlížel se okolo. „To je mi ale uvítání!“
„Další nováček,“ odtušil tiše Itachi ke Kakuzovi. „Sasoriho, samozřejmě.“
Kakuzu se bleskově přesunul až k Itachimu.
„Hej! Nech už toho!“ vztekal se Hidan, kterému tohle Kakuzu neudělal poprvé, načež rychlím krokem zamířil k těm dvoum.
„Sasoriho? Jaký je?“
„Je to ještě kluk,“ povzdychl si Itachi věcně. „Ale dokáže Sasoriho rozzuřit tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděl.“
Kakuzu se pod maskou ušklíbl.
„Tak to budou mít naši nováčci něco společného.“

„Jo, vopopádová, un,“ zamumlal Deidara, když stiskl tlačítko na dalekohledu pro přiblížení. Pták zamával křídly a zamířil zpět k úkrytu. Přistál tesně před stromem a rozplinul se v oblaku dýmu. Jeho zmenšeninu Deidara ukryl do kapsy a zadíval se na strom.
A jak teď dovnitř, hm?
Zkusmo natáhl ruku. K jeho překvapení projela stromem jako nic. Usmál se, a prošel stromem celý. Před ním se objevily dveře. Když pohl tuhou klikou, dveře se bez vrzání otevřely. Vešel dovnitř a -
Prásk! K zemi ho srazila velká modrá ruka a na záda mu skočilo něco tvrdého.
„Jauvajs! Pusťte mě, vy pitomci!“
„A sakra, to je přece Deidara!“ uvědomil si Kisame, to už se ale dveře otevřely podruhé. Ve dveřích se jako první objevil muž s kosou.
„...takže tad -“ zarazil se a vytřeštil oči na trojici Akatsuki; tedy dvojici, co tiskla k zemi něco blonďatého. Vzápětí se nehorázně rozesmál a opřel se o stěnu, aby neupadl. Přes něj nakoukli dovnitř Itachi s Kakuzem.
„Co se tady sakra děje?“
„Itachi! Mysleli jsme, že je to nějaký vetřelec, a tak...“ Kisame bezmocně rozhodil rukama. Deidara se vztekle zakroutil.
„Tak už ze mě slezte! Jste příšerně těžcí!“
„Hej, hej, hej! To seš ty!“ uvědomil si Hidan náhle. „To seš ty, co si venku poletoval na tom podivným lítajícím čemsi!“
Kisame se rychle postavil a kultivovaně si poupravil plášť, Sasori Deidaru naprosto ignoroval.
„Hodila by se omluva,“ zavrčel mu do ucha. „Za ten lak na mé hlavě, samozřejmě.“
Deidara se zarazil, než odpověděl.
„Nikdy!“
Loutkář se zamračil, a Kisame rozesmál. Hidan se smíchem, ale poněkud nechápavě civěl na výjev před sebou, a Itachi si za ten den už poněkolikáté povzdychl.
„Kakuzu, tohle je Deidara.“