Odchod: Kapitola třetí - Osudný rozkaz. Blonďatý umělec bude tvým týmovým kolegou!

Náhled minulé kapitoly:
Usmál se jejím směrem, když udělal pečeť a už poněkolikáté za tenhle den vyskočil na hřbet velkého, jílového ptáka.
„Zbohem, Eli! Zbohem, Kamenná!“ zavolal, kdy se rozletěl vstříc nebi.
„Deidaro! DEIDARO!“
Naposledy se ohlédl. Naposledy se na ni zadíval, vyhnul se zbraním, které po něm ninjové vrhali a na hřbetu jílového orla se rozlětěl vstříc prozatím nepoznaným místům.
K tomuto: Časový rozdíl není výrazný, pár týdnů až měsíců pryč z Kamenné.
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou, poznámky autora tluště a v závorkách :)

Vysoko na nebi kroužilo několik bílých stvoření.
„Sensei?“ Tmavovlasý mladík, který se zaujatě díval vzhůru, znepokojeně pohlédl na svého senseie a zbytek týmu. Sensei vzhlédl, pozorně se zadíval na ptáky na nebi a potom zase sklopil pohld dolů.
„V pořádku, Dany to jsou jen obyčejní ptáci.“
Mladík s tmavou kšticí si neodpustil úlevné vydechnutí a znovu se dal do pozorování okolí.
Tento (jak už mnozí pochopili) ninja tým stál před městem a vyhlížel druhou ninja skupinu, která doprovázela na cestě mladšího syna feudálního pána Země Světla. Na obzoru se už ukázala skupinka lidí – tým ninjů ze Skryté Mračné. Jejich setkání bylo v půli cesty do Travnaté vesnice, odkud skupinka ninjů pocházela.
„No tak, vy dvě, nechte se,“ napomenul náhle sensei dvě kunoichi, které na sebe vztekle zahlížely.
„Ale sensei,“ obrátila se na něj okamžitě jedna z dívek, „ona -“
„Se tě snaží vyprovokovat,“ přerušil ji ninja v zelené vestě a poukázal k ohybu cesty, odkud se právě vynřila ona skupinka ze země Světla.
„Zrovna nám úplně začíná mise, tak pojďte,“ vyzval je. Jako první se postavil Dany a veselýnm úsměvem. Konečně zase pořádná mise!

„Osm...devět. Devět ninjů a ten feudální fracek,“ odtušil blonďáček na zádech orla, který kroužil mezi hejnem podobných ptáčků vysoko na obloze. Při každém slově dalekohledem umístěným na levém oku zaměřoval nepřátele.
„Čtyři z Travnaté, pět z Mračné...“ na chvíli se zamyslel, nakonec ale zamířil se svým jílovým opeřencem o kus dál, než vyslal dva z ptáků o něco níž.
Uvidíme, co dokážete.

„Sensei! Utočí!“ křičel Dany a šermoval ve vzduchu kunaiem. Jeho ruku zarazila až jiná, ruka očividně namíchlého senseie.
„Ty pako, to jsou obyčejní ptáci!“
„Neříkejte mi pako!“
„Jo, neříkejte mu tak, sensei!“
„Ne, říkejte!“
Před hádajícím se týmem se zastavila šokovaný skupinka ze země Světla.
„Co...to má být?“ vydechl kluk který šel uprostřed nich, na sobě nejspíš nejdražší šaty široko daleko.
„Ehm...váš doprovod, pane,“ poznamenal velitel týmu z Mračné. Nafintěnec se po něm podíval.
„Neříkej mi, že mám jít s nimi.“
„Bohužel to říct musím, pane,“ řekl znovu Jounin Skryté Mračné.
„Jakoby se nemohl sám dočkat, až se toho pitomce zbavíme,“ odtušil tiše další člen týmu z Mračné. Jeho dva společníci se ušklíbli.
„A ještě ke všemu mě budou chránit dvě neschopný holky?!“ protestoval okamžitě, když rozlišil podoby mlátícího se hloučku. Dvě kunoichi se zarazily.
„Cos to řek?!“
„Ty mrňavej mizero!“
„Klid,“ zabručel na ně jejich sensei a odevzdaně pohlédl na ninji z Mračné.

„Nevšimli si jich? Jak nepozorní,“ poznamenal blonďáček na jílovém ptáku do větru. Potom rozhodil ruce, ve kterých svíral malé jílové figurky. Když udělal pečeť, z malých obláčků dýmu se vynořili jejich zvětšeniny, obživlé zvětšeniny, které se v podobě pavouků snesly na stromy okolo nicnetušící skupinky.

„...nebyli jsme nikým pronásledováni...“ informoval Jounin ze Skryté Mračné senseie Travnatého týmu, zatímco probíhalo seznamování s feudálným synáčkem.
„Nesnáším ho,“ otočili se všichni tři Travnatí geninové svorně; asi první věc, na které se kdy dohodli. Mračnatí se spokojeně šklebili.
„Je to vážně děs,“ poznamenal jeden z nich tiše, aby ho ono princátko neslyšelo.
„Hej, co si to tam mumlete?“
„Ale nic, pane.“
„A hrozně rád se nechává oslovovat pane. Dává mu to klamný pocit důležitosti,“ říkal další z Mračnatého týmu.
„Nařizuju vám, aby jste mi to řekli!“
„Mluvíme o tom, jak vám ty šaty padnou,“ zaskučela jedna z kunoichi, které stály mezi ostatními ninji.

Deidara je chvíli pozoroval, vyčkával příležitosti, kdy by dostal všechny naráz. Ta se mu naskytla, když se právě vydávali na odchod.
Únikové cesty zablokované. Ve stromech jsou výbušniny...tohle bude skvělá ukázka mého umění.Jako na povel se všichni ptáci, dosud vznášející se na obloze vydali dolů. Na strany od skupinky ninjů na cestě stále poletovali již předtím vypuštění ptáci, kteří teď střežili ninjům únikové trasy. Deidara ještě rychle k zemi hodil nějaké další jílové potvůrky, které se okamžitě zaryly do země.
„Sensei!“ dolehl k němu výkřik onoho kluka, který předtím málem zasáhl kunaiem jednoho z ptáků. Ušklíbl se, když hleděl do jeho tváře, jak se rychle přibližoval na opeřencových zádech k zemi.
„Jeden ninja? Ale co jsou tihle -“
„Katsu!“ zvolal Deidara v nejpříhodnější chvíli, kdy se všechni jeho jíloví ptáčci zamotali mezi ninji.
Naráz všichni vybuchli, nějak ale z hromady kouře vyběhli dva Jounini, jedna kunoichi a Dany s jedním z týmu z Mračné; Jounini běželi s feudálním dítkem, zbylí ninjové na druhou stranu. Deidara se rozletěl za svým cílem, za těmi dalšími poslal jednoho velkého ptáka, takového, jako byl ten, na kterém právě letěl. Z druhého konce cesty se vzápětí ozval výbuchu; tahle bomba byla stvořená tak, že vybuchla, jakmile zasáhla svůj cíl, případně do nečeho narazila. Podle zmučených výkřiků poznal, že se jednalo spíš o cíle.
Proti němu letělo několik shurikanů, a vzápetí se proti němu řítila ohnivá koule posílená o nějaké větrné jutsu; dva Jouninové spolu okamžitě začali spolupracovat, zatímco se jim kluk schovával za zády. Okamžitě zamířil vzhůru.
Nekrijete si záda, poznamenal Deidara pro sebe a udělal pečeť. Jíloví ptáčci, poletující na druhé straně cesty k nim okamžitě zamířili.
„Na stranu!“ zvolal Mračný Jounin a strhl s sebou malého kluka, druhý Jounin uskočil na druhou stranu.
Měl je dokonale ve své pasti. Pavouci se zachytili na jejich tělech.
Přiložil ruce k sobě. „Katsu!“

Obě strany lesa vybuchly, vzhůru vyletěla spousta hlíny zbarevna o kapky krve. (Nebudu drastická a nebudu popisovat odpálené končetiny xD) Deidara na opeřenci zamířil obezřetně o trochu níž a dalekohledem zkoumal okolí pod ním, tiše počítal.
„Čtyři, pět...támhle je ten feudálník...šestej, sedmej, osmá...“ Pozorně se rozhlédl. Oba Jouninové, všichni Mrační a dvě kunoichi leželi nehybně na zemi. Ten feudální skrček...byl na více místech najednou, ale kde byl ten poslední ninja?
Uslyšel svist větru, a vzápětí se do jeho jílového ptáka, na kterém právě letěl zabodl shurikan. Málem by zapomněl, že taky letí na výbušnině.
„Sakra...!“ Rychle vyskočil a zamířil přímo k zemi. Nad ním explodoval jeho výtvor, který, nebýt té vteřinky, by vyhodil do vzduchu i blonďatého umělce.
Rozhlédl se okolo a okamžitě zajel rukama do brašen u pasu. Seskočit o kousek blíž k vybuchlé skupince ninjů, byl by skočil do vlastní pasti. Takhle měl ale štěstí, a jedna jeho past stále zůstávala neodkryta.
Před ním se z houští vynořil Dany se zkrvaveným tělem, očividně to ale byla krevi cizí, nikoliv jeho. Z jeho výrazu by se dalo usoudit, že patrně jedné z kunoichi, která ho na poslední chvíli odstrčila z cesty.
Mrštil po Deidarovi kunai, ten mu ale lehce vyhnul.
„Kde jsou tví týmoví partneři? Kamenná je spojencem Travnaté!“
„Ale já nejsem spojencem Kamenné,“ pousmál se Deidara a zase vytáhl ruce ven z brašen. „Z Kamenné jsem už nějakou chvíli pryč.“
„Pak tedy ukaž svou pravou podobu!“
„Pravou podobu?“ podivil se Deidara. Co si proboha myslí?
„Jistěže! Skrýváš se pod falešnou podobou kluka, ale musíš být někdo jiný!“
Aha, takže už vím, kam tím míří. „Nejsi první, kdo mě podceňuje jen proto že vypadám tak, jak vypadám.“
„Lžeš!“ ninja se rozběhl proti němu. Deidara rychle o několik kroků ustoupil, ovšem jen proto, aby se ten otravný ninja už znovu nezastavoval. Právě, když byl skoro v místech, kde stál Deidara předtím, země pod ním explodovala.
„Co to je?!“ Ninja právě letěl vzduchem vzhůru, kam ho odmrštil výbuch.
Deidara se podíval vzhůru a hodil po něm právě vybodelované zvířátko, velkou stonožku, s čímž zároveň udělal i pečeť.
„Moje umění.“
Danyho lapila přerostlá stonožka.
„A tohle je zase co?! To není žádné umění, tohle je -“
„Umění,“ přerušil ho Deidara, a ninja si konečně všiml, že celou dobu drží ruce u sebe ve znamení pečeti země, „je výbuch! Katsu!“

Když se skláněl nad všemi mrtvími, trochu mu to připomínalo i minulou práci, kterou vykonával, až na to, že tehdy neuspěl a vnuk Třetího Hokage z Listové mu unikl. Tehdy se ale neodhalil, jelikož dole bylo příliš ninjů. Musel unzat, že pracovat sám, znamená spoléhat se jen sám na sebe.
Přikročil k horní části těla zemřelého feudálního syna, a bezostyšně mu z krku strhl přívěšek, který si muži, kteří ho najali, výslovně přáli jako důkaz, že úkol splnil.
„Aspoň, že ho nezničil výbuch,“ řekl Deidara sám pro sebe, a z dosud sevřené dlaně nechal vylétnout dalšího jílového opeřence, pomocí jutsu ho zvětšil a vyskočil mu na záda. Pak zamířil zpět do města, ve kterém právě v té době přebýval, aby předal přívešek a dostal zaplaceno. Konec konců, teď pracoval víceméně jako terorista.

„Co si myslíš ty, Itachi?“ trojice mužů sledovala rychle se vzdalujícího jílového ptáka, nesoucího na zádech usmívajícího se blonďáčka.
Černovlasý v černém plášti s červenými mraky hleděl podobně jako ostatní dva vzhůru, na otázkus vého modrého přítele odpověděl až po chvíli.
„Je příliš mladý.“
„To je i můj názor,“ zabručel třetí hrubě znějícím hlasem, taktéž v černém plášti s červenými mraky, připomínající kouli.
„No ano, jenže ty ho jako týmového parťáka nechceš od první chvíle, co jsi ho zahlédl, Sasori,“ poznamenal Kisame a poposunul si svůj obrovský meč, Samehadu, na zádech o trochu výš.
„To je pravda.“ Sasori vrhl po Kisamem ostrý pohled.
„Docela bych chtěl vědět, jak se teď tváříš. Doopravdy, ne jak se táří ta tvá loutka,“ povzdychl si Kisame.
„Tváří se jako vždycky,“ poznamenal Itachi a pomalým krokem vyrazil po cestě okolo nehybných těl.
„Počkej...kde jsou ty výbušniny?“ zarazil ho Kisame, připomínající tak trochu žraloka, když podobně jako Itachi vykročil ze stínu stromů, a stáhl si z hlavy klobouk.
Itachi se pozorně rozhlédl.
„Před námi...budeme je muset obejít, je jich tu stále ještě dost aktvních.“
„Proč se vůbec nestará, kde je nechává ležet?“ zabědoval si Kisame potichu.
„Asi je mu jedno, že zabije nějaké další chodce.“ Itachiho jeho úsoduk zanechával stále klidným, Kisame ale pohlédl na Sasoriho, který se stále ještě nehnul z místa.
„Notak, Sasori, to nás chceš nechat čekat?“ provokoval ho modrý, když si zase nasazoval klobouk. Nato Sasori vyrazil za nimi.
„Ne,“ zabručel znovu hrubým hlasem, „jen si říkám, jakým jedem za tohle vůdce později otrávím.“
Kisameho Sasoriho odpověď upřímně rozesmála, Sasori ji ale myslsl smrtelně vážně.
„Tohle bude ještě dlouhá cesta,“ povzdychl si pro sebe Itachi, když se raději zahleděl vpřed, aby je pohle chakrových stop provedl skrz výbušniny, které tu blonďáček zanechal.

„Všichni mrtví?“
„Jistěže.“
„Kolik jich bylo?“
„Devět ninjů, dva tými, jeden z Travnaté, jeden z Mračné. Dva jouninové, šest geninů nebo chuuninů.“
„A ten přívěšek?“
Deidara beze slov vytáhl z kapsy to, co se malému feudálovi houpalo na krku. Muž, se kterým hovořil, si přívěšek důkladně prohlédl.
„Dobře,“ přikývl pouze a podal Deidarovi peníze, které blonďáček uschoval na místo do kapsy, kde se ještě před chvílí nacházel přívěšek. Na to se otočil a zamířil pryč z mísnosti, zadní části nějakého baru. Prošel lokálem a vyšel ven, kde se zatsavil a zadíval se na hvězdy. Ačkoliv se tomu po tolik týdnů bránil, cítil stále větší samotu. Se sklopenou hlavou zamířil k ubytovně, kde právě přebýval.