Dvě lišky - 6.kapitola - Nic ti nevyčítám

„Néééééé!“ vykřikl Naruto vyděšeně a rozběhl se k ní. Vzal ji do náruče a na její krvavou tvář dopadaly jeho slzy vzteku. Na sebe, že ji tak surově zmlátil a na nic se nezeptal a na ni, že nic neřekla.
„Je mrtvá… a to jenom kvůli mně…“ šeptal hystericky Naruto a její hlavu držel v náručí.
„Ještě žije. Polož ji na zem,“ odsekla Sakura a on ji poslechl. Ale odmítl se od ní hnout.
Sakura ji tedy prohlédla nějakým jutsu, a pak zkonstatovala: „Má několik vnitřních zranění a ránu na hlavě. Ale nevím, jak hlubokou. Musí do nemocnice.“
„Jsem nejrychlejší,“ prohlásil Kakashi a Sakura ho k ní pustila. Popadl dívku do náruče a odnesl do nemocnice. Za ním běželi všichni ostatní. Chtěl i Naruto, ale někdo ho zastavil. Otočil se a uviděl Ebisu.
„Neměl bys tam být. Tu dobu, kdy ji budou operovat využijeme k tomu, aby ses dozvěděl pravdu,“ řekl Ebisu.
„Jakou pravdu?“ nechápal Naruto.
„Pojď se mnou,“ kývl na něj Ebisu a Naruto šel za ním. Mířili do lesa. K hrobu Třetího Hokage.
„Proč mě vedete sem?“ zajímalo Naruta.
„Nemá tu hrob jen Sandaime. Tady za rohem i Yondaime a… Kushina,“ odpověděl Ebisu a vedl ho dál. Na blízké mýtině, u skály, kolem které protékal potok stál památník, jež nesl jméno Namikaze Minato – Yondaime Hokage. A vedle něj byl hrob Kushiny Uzumaki.
„Takže?“ tázavě se Naruto podíval na Ebisu, který jen zarytě zíral na oba hroby. Až pak se k němu otočil a oba se usadili na břehu potůčku.
„Jak už jistě víš, tak Kushina se skryla před možnými únosci, na příkaz Jirayi, do Skryté mlžné vesnice. Já jsem tam byl poslán, jako její ochranka. Ale našla mě. A tak jsem s ní vychovával malou Kit. Jednoho dne, když už bylo Kitsune pět let, jsme se vydali na procházku okolo Mlžné. Byl krásný letní den a sluníčko svítilo a malá Kitsune běhala po louce a trhala květiny, které pak vplétala své matce do vlasů. Obě zářily jako sluníčka. Pak se ale najednou z nedalekého lesa ozval tichý výbuch a já jsem se tam rozběhl. Ale byl to jen tah na mé odlákání. Uvědomil jsem si to příliš pozdě a jen tak tak stihl doběhnou na louku. Ale byl jsem příliš zaslepený touhou uchránit nejlepší kamarádku, že jsem si nevšiml pasti a skončil v chakrových poutech na stromě.
Mezitím Kushina chránila svou malou dcerku, kterou se ninjové snažili unést. Přece jen to byla starší dcera Yondaimeho a bylo jisté, že zdědí jeho mnohé kvality. Dařilo se jí to a dokonce i malá Kit se směle bránila nepřátelům, když po nich ledabyle házela své shurikeny. Matka jí totiž jinou zbraň zatím nedovolila. Už to měly skoro vyhrané, když se na louce objevil Orochimaru. Chtěl unést Kitsune, ale Kushina si před ni stoupla a… jeho meč Kusanagi ji probodl. Na místě umřela. Kit se rozplakala, ale pak se vzpamatovala a řekla, že už nikdy nebude brečet. Orochimaru ji chtěl chytit, ale použila své vlastní jutsu a rozpadla se na kapky vody. Tak mu unikla. Objevila se u mě a snažila se mě dostat z pout. Skoro se jí to povedlo, ale to už ji chytil.
Otáčel se a chtěl odejít, když jsem se z toho konečně dostal a vrhl po něm kunai. Chytil ho a přiložil Kit ke krku. Pak prohlásil, že když budu v klidu, nic jí neudělá. A že když nikomu neřeknu, co se tam stalo, Kitsune přežije. Musel jsem mu to slíbit. Pak zmizel a já odnesl Kushinino tělo sem a pohřbil ji. Ale už sem nikdo nechodí. Proto to nikdo nevěděl. Dodnes nevím, proč mě nechal žít. Je ale jisté, že Kit přežila. To je hlavní. Tak to celé bylo,“ vyprávěl Ebisu.
„Ale, co se dělo, když byla u Orochimara?“ otázal se ho Naruto.
„Netuším. Řekla mi to jen v náznacích, ale určitě to nebyla procházka růžovým sadem. Možná na ní zkoušel ty svoje pokusy, ale nevím,“ zavrtěl hlavou Ebisu.
„Ptal ses jí na to?“ zajímalo Naruta.
„Ne. Ani mě to nenapadlo. Vždy vypadala smutně, když jsem se jí na to zeptal byť jen v náznaku nebo náhodou.“
„Je mi líto to, co jsem udělal.“
„To nevykládej mě. Musíš se jí omluvit. Tohle byla od tebe rána pod pás.“
„Měla mi to říct.“
„Nesnáší svou minulost a snaží se ji zakrýt. Nic ti neřekne, pokud to nebude považovat za důležité. Ani ji k tomu nenuť. Nebo rozbiješ křehké přátelství, které mezi vámi po tomhle bude.“
„Nepřipomínej mi to pořád!“
„Ublížil jsi jí a to já trestám.“
„Myslím si, že už jsem potrestaný dost.“
„To uznám až já. Už běž. Nemá cenu, tady zůstávat. Řekl jsem ti všechno, co jsem chtěl,“ usmál se na něj Ebisu a Naruto se rozloučil a odešel do zpátky do vesnice, kde jeho první kroky zamířily do nemocnice.
Jakmile vešel do bílé budovy, tak se na recepci zeptal, kde leží Kitsune Uzumaki. Sestřička mu řekla číslo pokoje a on tam zamířil.
Už na chodbě slyšel smích své sestry. Nikdy nevěřil, že ho bude slyšet tak neuvěřitelně rád. Zaklepal a po vyzvání vešel.
Očekával, že se Kitsune po jeho příchodu přestane smát, ale ona ho obdařila zářivým úsměvem. Tsunade ho probodla přísným pohledem, ale když viděla, že se dívka směje, tak se uvolnila.
„Už asi půjdu. Mám moc práce. Odejít můžeš až za dva dny. Ahoj,“ řekla Tsunade a odešla.
„Čau,“ mávla na ni Kit a když se za ní zavřely dveře, tak se podívala na svého bratra. Tvářil se vážně. A v očích se mu zračil strach.
„Sedni si, ať mi nevystojíš spaní,“ usmála se na něj zářivě Kitsune a on se posadil k její posteli.
„Kde jsi nechal Ebisu? Doufala jsem, že za mnou zaskočí,“ zajímalo Kit. Snažila se s ním navázat nějaký rozhovor.
„Nevím, kde je. Jakmile mi všechno řekl, šel jsem za tebou,“ odpověděl Naruto. Stále se díval z okna a pohled mu bloudil po pokoji. Nedokázal se na ni podívat. Jen kvůli němu měla obvázanou hlavu a modřinu na oku. Ten pohled ho bolel.
„Jsem ráda, že už to víš. A omlouvám se, že jsem ti to neřekla, jen… o tom nerada mluvím. To je všechno,“ řekla vážně Kit a on se jí konečně podíval do očí. Nenašel tam nenávist a opovržení, ale lásku a přátelství. Srdečně ji objal.
„To já se ti moc omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit. Nechal jsem se unést. Promiň mi to,“ šeptl jí do ucha Naruto a ještě víc ji k sobě přitiskl.
„Za nic se neomlouvej. To byla jen a jen moje vina. Měla jsem se na to vykašlat a říct ti to. Ale už je to za námi. Všechno víte,“ usmála se na něj povzbudivě Kit.
„Jasně, dattebayo! A můžeme si plnohodnotně ztrénovat!“ prohlásil nadšeně Naruto.
„To raději ne. Dokud se nenaučím ovládnout Yamata, tak nebudu moc aktivně bojovat,“ odvětila jemně Kitsune. Byl zklamaný, ale pak se zase probral. Ale jeho sestra zívla.
„Tak já půjdu, ať se můžeš vyspat. Zítra se stavím. Ahoj,“ rozloučil se s ní Naruto a odešel.
„Ahoj. A pozdravuj všechny, který potkáš,“ křikla za ním Kitsune. Pak usnula.
Vstala až následující den ráno. Přesně včas, aby uviděla Sakuru, jak ji kontroluje.
„Ahoj, Sakura-chan,“ usmála se na kamarádku Kitsune a spokojeně se posadila.
„Dobré ráno, Kit. Je ti dobře?“ odvětila Sakura a pomohla jí posadit se. Přece jen byla rozlámaná, protože v noci spala na jednom boku.
„Dá se to přežít, ale bolí mě hlava,“odpověděla Kit a Sakura jí nazdvihla obvaz, který zakrýval ránu na temeni hlavy.
„Donesu ti něco na utišení bolesti spolu se snídaní. Chvilku počkej,“ řekla Sakura a odešla.
Kitsune se opřela a stěnu za postelí a zadívala se ven z okna. Byl krásný slunečný den a ji mrzelo, že se nemůže venku projít.
„Nesmutni,“ usmála se na ni Sakura mile, když jí donesla snídani.
„To se ti lehce řekne,“ opáčila Kitsune a podívala se na ni. Její kamarádka se tvářila vážně.
„Chceš se mnou o něčem mluvit?“ zajímalo Kit. Sakura se na ni totiž podivně dívala.
„Já, jen… jak… jak se teď budeš chovat k Narutovi?“ optala se jí Sakura a hlas se jí třásl. Považovala to za ožehavé téma.
„Úplně normálně. Přece jen je to můj bratr a já jeho chování chápu. Myslím si, že kdybych něco podobného zjistila o něm, tak bych se chovala stejně. I když… možná bych se s ním snažila promluvit. Jenže on často jedná podle svých popudů. To je na něm to dobré,“ usmála se vesele Kit a Sakura se uvolněně zasmála. Byla ráda, že v jejich týmu nebudou žádné zábrany.
„To jsem ráda,“ řekla Sakura. Ale Kit na ní poznala, že to není všechno, o čem s ní chtěla mluvit.
„Chceš vědět ještě něco?“ zeptala se jí Kitsune milým hlasem.
Sakura ale zavrtěla hlavou. Kit se zamyslela, co by ji mohlo trápit. A pak jí to došlo. Byla ve stejné vesnici, jako Sakuřina dětská láska.
„Říká ti něco jméno Sasuke Uchiha?“ optala se jí opatrně Kitsune. Věděla, že to je zde ve vesnici dost ožehavé téma.
„Proč se ptáš?“ pozvedla k ní Sakura oči, kde se jí zatřpytily slzy.
„Já jen, že mi jednou, když měl slabou chvilku, povídal o dívce jménem Sakura Haruno. Prý mu chtěla zabránit v odchodu z vesnice. A byla do něj zamilovaná. Pak se rozesmál, ale já poznala, že to nebylo od srdce. Určitě se mu po ní stýskalo,“ pověděla jí pravdu Kit.
Sakura sklopila oči, a pak nervózně zašeptla: „Znám ho. Byl se mnou a s Narutem v týmu. Líbil se každé holce, a tak jsme se o něj dost tahaly. Málem mě zabily, když slyšely, že jsem s ním v týmu.“ Nad vzpomínkou se lehce usmála, ale pak zase nabrala vážný pohled a pro změnu se otočila k oknu, potom pokračovala: „Když odešel… zhroutil se mi celý svět. Naruto mi slíbil, že ho přivede, ale nikdy svůj slib nesplnil… hrozně jsem se trápila…“
Kitsune ji beze slova objala a Sakura se na ni podívala. Pak ji od sebe odstrčila a chladně řekla: „Teď už si mou lásku nezaslouží. Je to zrádce.“
„Máš pravdu,“ souhlasila s ní Kit, ale viděla, že se jí v očích lesknou slzy. Stiskla jí ruku a Sakura se poddala.
„Ty jsi na tom podobně, viď?“ šeptla smutně Sakura.
„Cože?“ podívala se na ni nechápavě Kit.
„No s Itachim… taky je to pro tebe zrádce, i když jsi ho měla ráda,“ vysvětlila jí to Sakura. Kit se stáhla a podívala se z okna, které se najednou otevřelo a dovnitř zavál chladný vítr. Sakura rychle vyskočila a okno zavřela. Když se obrátila zpátky na Kitsune, tak uviděla, jak jí stékají slzy po tvářích.
„Je to ten největší zrádce pod sluncem… ale… já… vlastně nevím, co cítím…“ rozvzlykala se Kitsune a Sakura ji objala. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla Hinata a za ní Naruto. Jakmile mladý Uzumaki uviděl svou plačící sestru, tak hned vykřikl: „Co se stalo, Sakura-chan?“
Sakura kývla na Hinatu a ta se otočila na Naruta.
„Dívčí záležitosti. Přijď později,“ doporučila mu a vypálkovala z pokoje. Zklamaně odešel, zatímco Hin si sedla ke Kit a taky ji objala. I když nevěděla o co se jedná.
„Řekni nám o tvém vztahu s Itachim něco víc. Pak se ti uleví,“ pobídla Sakura jemně vzlykající kamarádku. Tím Hinatě mírně poukázala na to, o čem spolu mluví a vlastně celý důvod jejího pláče.
„Ale nemusíš,“ setřela Hinata Sakuru. Tušila, jak bolestivé to pro Kit musí být. A myslela si, že Sakura o tom něco ví. No nic, spletla se v ní, ale na růžovovlásce bylo znát, že se stydí.
„Ře-řeknu vám to… takže, když mě Oroksicht vyhodil z ves-vesnice, tak na mě uvalil genjutsu a já se zmatená potloukala po okolí Zvučné. Tak mě na-našel Itachi… byla jsem podchlazená, podvyživená a celkově ve špatném stavu, a tak mě vzal k Akatsuki. Tam mě Konan vyléčila a Pein mě s ní dal do týmu. Ale pak na nějakou misi potřebovali Kisame a Itachi pomoc, a tak mě Pein přidal k nim. Tam to vše-všechno začalo. Za-zachránila jsem mu život a on se mi to snažil op-oplatit. Jednou večer, když Kisame měl hlídku, tak jsem s Itachim mluvila o tom, že bych chtěla odejít z Akatsuki do Konohy, najít svého mladšího bratříčka. Slíbila jsem, že nic neprozradím, ale on… zastavil mě. Polibkem. A tak začal náš vztah. Všude jsme spolu chodili a Itachi se postavil za to, abych s ním byla v týmu místo Kisameho.Byli jsme spolu šťastní a bylo to nejkrásnější období mého života. Trvalo to dohromady jen dva týdny, ale mě se to zdálo jako pár dní. A pak se to stalo. Měli poradu. Já o ní nevěděla. Ale hledala jsem Itachiho a zaslechla je. Diskutovali tam o tom, že jsem Jinchuuriki. Tehdy jsem se to dozvěděla. Hned mi došlo, proč mě Itachi zachránil a z jakého důvodu si získal mou náklonnost. Jako smyslů zbavená jsem se rozběhla do svého pokoje a sbalila si všechny věci. Ale když jsem utíkala z domu, tak mě přepadli Deidara, Kisame, Sasori a Hidan. Byl to dlouhý souboj a nikdo z něj nevyšel nezraněný. Ale já byla polomrtvá, když jsem utíkala…“ vyprávěla šeptem Kitsune. Ale ke konci už nebrečela. Jen zavřela oči a vzpomínala.
„To je mi líto,“ šeptla měkce Hinata a stiskem její paže jí ukázala svou přítomnost.
„Nemusí. Je to hajzl, ale to jsem neviděla. Teď už to ale vím. A uvědomila jsem si, že nemá cenu se tím zabývat. Už je to pro mě jen zrádce Konohy a hledaný ninja třídy S,“ prohlásila rozhodně Kit a utřela si slzy. Tím udělala tlustou čáru za vzpomínkami.
„Skvělý a teď, když ses probrala, tak sem můžu pustit tvé návštěvníky!“ zasmála se Sakura.
„Návštěvníky?! Jenom brášku, ne?“ podivila se Kit.
„Přišlo jich víc,“ mrkla na ni Hin, zatímco Sakura šla otevřít. Dovnitř vešel Neji, Kiba, Ebisu, Kakashi a nakonec i Naruto.
„Jsi v pořádku, není ti nic?“ přiskočil ke své sestře hned Naruto a pečlivě si ji prohlížel, aby zjistil, jestli jí něco navenek není. Ale už se usmívala a za to byl rád.
„ Jsem v pohodě, bráško. Ahoj, všichni,“ usmála se na ně Kitsune a oni slušně odpověděli. Pak se rozesadili na židle kolem její postele.
„Něco jsem ti přinesl,“ řekl Kiba a dal jí bílou růži. I ostatní přinesli nějaké květiny. Až na Naruta. Ten se o ni tak bál, že na to zapomněl.
„Díky, vám všem,“ obdařila je šťastným úsměvem Kit. Pak se rozproudila konverzace a všichni spolu navzájem mluvili. Byla to zábava, ale večer tam vrazila Tsunade a všechny až na Sakuru vykopla ven, protože potřebovala zkontroloval Kitin stav.
„Zítra můžeš domů. Ale až po obědě,“ prohlásila Tsunade a odešla. Měla dost práce.
„Nevíš, co se děje?“ zeptala se Sakury Kit, když se za Tsunade zabouchly dveře.
„Nemám tušení. Ale zkusím se zeptat Shizune. Ta by to mohla vědět. Uvidíme se zítra. Dobrou noc,“ rozloučila se Sakura s Kit a odešla. Kit vysíleně padla do postele a zavřela oči. Snažila se usnout, ale nějak nemohla. Usnula až kolem půlnoci a to se jí pak ještě zdály noční můry, takže se moc nevyspala.
„Můžu dál?“ ozvalo se v osm ráno zaklepání na dveře.
„Klidně,“ souhlasila Kit a otráveně se podívala, koho to k ní čert donesl. Kupodivu to byla Hinata.
„Ahoj, Hin-chan. Jak to, že jsi tady? Návštěvy začínají až v deset,“ podivila se Kitsune.
„Sakura mi to dovolila. Za chvilku dorazí, ale teď se nějak opozdila se snídaní,“ usmála se Hin na Kit a sedla si na židli vedle ní.
„Tak jak to pokračuje s bráškou?“ mrkla na kamarádku Kitsune a ta zrudla.
„Ani nevím… asi nijak. Naposledy jsme se viděla včera tady u tebe,“ odpověděla Hinata roztřeseně.
„Tohle tě musí stát hodně trpělivosti,“ odvětila Kit.
„Vůbec. Aspoň se před ním nijak neztrapním,“ namítla Hinata.
„To fakt není možný,“ povzdechla si Kitsune. To už dovnitř vešla Sakura se snídaní.
„Ahoj, Kitsune. Tak tady máš snídani a važ si toho. V kuchyni se dneska nějak zasekli a ty máš snídani jako první,“ prohlásila Sakura a hodila jí tác na klín.
„Nemuseli si dělat škodu,“ ohrnula nad tím Kit nos. Nesnášela jídlo v nemocnici.
„Nic jinýho nedostaneš,“ ušklíbla se Sakura.
„Ale jo. Odpoledne vytáhnu bráchu na ramen,“ vyplázla na ni Kitsune jazyk.
„Na to, že ti brzy bude šestnáct se chováš jako malé dítě,“ řekla jí Tsunade, která právě bez zaklepání vešla dovnitř.
„Hahaha, Hokage-sama. Jdete mi říct, že můžu jít domů?“ nasadila prosící pohled Kitsune.
„Ne. Přišla jsem si s tebou o něčem promluvit. Sakuro a Hinato, odejděte prosím. Tohle je jen mezi námi,“ řekla Tsunade a Hin se Sakurou poslušně odešly.
„Takže?“ podívala se Kit zvědavě na Hokage, když její kamarádky poslušně odešly. Ale ta se postavila k oknu a zatáhla závěsy. Nechtěla, aby je někdo sledoval.
„Mám na tebe pár otázek,“ řekla pak Tsunade poněkud klidněji než předtím a posadila se tam, kde předtím seděla Hinata.
„Tak se ptejte,“ vyzvala ji Kit.
„Ale musíš mi odpovídat po pravdě,“ odvětila Tsunade.
„To bude něco vážného,“ uchechtla se Kit, ale když ji Tsunade spražila přísným pohledem, tak klidněji dodala: „To je samozřejmost, Hokage-sama.“
„Takže… řekni mi vše, co víš o ninjích ze Zvučné,“ vyzvala mladou kunoichi Tsunade.
„To bude na dlouho,“ povzdechla si Kit a začala vyprávět. Ale zabralo jí to jen deset minut.
„Orochimaru postavil silnou vesnici,“ zamyslela se Tsunade, když jí Kitsune pověděla všechno, co věděla.
„To ano, ale sám je slabý. Kdyby Akatsuki chtěli, tak je po něm. Ale dokud je neohrožuje, tak ho nechávají na pokoji,“ namítla Kitsune.
„Kdo je nejsilnější z té vesnice?“ zajímalo Tsunade.
„Určitě Oroksicht. Pak to byla Zvučná čtyřka, ale ta už neexistuje, protože je všechny zabili tví ninjové. Kimimaro je taky mrtvý. Takže Oro a ještě Kabuto a Sasuke. A taky to říkali… no to je jedno,“ zamluvila to Kit.
„Co říkali?“ nechápala Tsunade, která se toho okamžitě chytla.
„Ale nic. To teď není důležité,“ odsekla Kitsune.
„Jsou důležití všichni silní ninjové ze Zvučné,“ namítla Hokage.
„Ale já už tam nepatřím!“ křikla na ni Kit, a pak šeptem dodala: „Říkali to i o mě. Můj tým byl nejsilnější.“
„Kdo byl s tebou v týmu?“ optala se jí Tsunade. Už klidně. I když ji ta odpověď zarazila. Ale až pak si uvědomila, že ještě neviděla plný rozsah jejích schopností.
„Kimimaro. Toho ke mně hodili už když přišel k Orochimarovi. Pak když zemřel, tak byl mým partnerem… Sasuke.“ Poslední slovo Kitsune zašeptala a sklopila hlavu. Na tu dobu nerada vzpomínala.
„Co obnášelo být v týmu s těma dvěma?“ Tsunade cítila, že ji ty vzpomínky bolí, ale musela to překonat. Nemohla se takhle schovávat před světem.
„Chodit na ty nejtěžší mise a cvičit s nima. Trénink byl nejhorší.“
„Žádný si nepřipouštěl, že by jsi mohla být lepší než on?“
„Ale ne. Nikdy jsem ani jednoho z nich nepřekonala. Vtip je v tom, že… ani jeden z nich nechtěl spolupracovat s holkou.“
„Často se ti měnili týmoví partneři?“
„Ne. Měla jsem jen tyhle dva. Ale stačilo mi to.“
„Jak jsi na tom byla se Sasukem celkově?“
„No… občas jsme se pohádali, ale na misích většinou ne. Naše snášenlivost skončila obrovskou hádkou pár dní před tím, než mě Oroksicht odpálkoval…“ Tsunade si všimla toho, že si Kit jemně povzdechla.
„Proč jste se pohádali?“
„To kvůli… mému vzhledu.“
„Cože?!“ Tsunade byla zmatená. Podle toho, co věděla o Sasukem, tak nebyl povrchní.
„Ve Zvučné jsem vždy měla změněnou podobu. Svoje jméno, ale podobu dívky s kratšími černými vlasy, strohými rysy a vyšší postavou než mám. Jen oči jsem měla stejné. Ale Sasuke mě jednou uviděl a začal na mě řvát, proč jsem mu nikdy neukázala svou pravou podobu a tak podobně. Začal mi vyčítat zánik našeho „přátelství“… přitom nikdy nic takového neexistovalo. O tři dny později mi Kabuto sdělil, že mám sólo misi. Sasukeho jsem od té doby neviděla. Tak jsem odešla a pak si pamatuj jen to, jak mi pomohl Itachi.“
„Takže jste se snášeli dokud neviděl tvou podobu?“
„Ano.“
„A o pár dní později tě Orochimaru nechal odejít z vesnice.“
„Asi doufal, že se mi něco stane. Už se mu nechtělo mě pořád hlídat. Pravidelně, každý týden jsem se snažila o útěk a pak se dva dny kurýrovala.“
„Proto máš tolik jizev?“ optala se jí Tsunade. Kit se zarazila.
„Nevěděla jsem, že o tom někdo ví,“ sklopila oči a pak se podívala na zatažené okno.
„Proč jste vlastně chtěla to všechno vědět?“ nechápavě se na svou nadřízenou podívala Kitsune.
„Dostaly se ke mně podivné zvěsti. Už musím jít. Ty už vypadáš zdravě, takže můžeš odejít,“ řekla Tsunade, rozloučila se a odešla. To už Kitsune byla oblečená a skákala z okna, aby mohla jít na jídlo s Narutem.
„Naruto-kun!“ zařvala Kit přes celou vesnici na svého bratra, když ho uviděla, jak běží směrem k Ichiraku Ramen.
„Sestřičko! Ty už jsi zdravá?“ odvětil Naruto a počkal na ni. Ještě nemohla běhat moc rychle.
„A cos čekal? Dneska mě měli pustit. Tak to zajdeme oslavit, ne?“ poplácala ho Kit po zádech a bok po boku se vydali ke své oblíbené restauraci.
„Kitsune, stůj!“ ozvalo se najednou za dvěma sourozenci a rusovláska se překvapeně zastavila a otočila. Proti ní běžela Shizune – studentka a pravá ruka Tsunade.
„Ano, Shizune-chan?“ opáčila Kit na její křik a počkala na ni i s Narutem.
„Mám ti od lady Tsunade vzkázat, že nesmíš trénovat. Týden. Abys nezkolabovala z té rány na hlavě. Pořád to nemáš doléčené,“ řekla jí Shizune.
„Týden ještě nikoho nezabil… tak díky, Shizune. Uvidíme se někdy jindy. Ahoj,“ odvětila Kit a pokračovala s Narutem dál do restaurace. Shizune totiž spěchala pryč.
„Je mi líto, že nemůžeš trénovat,“ omluvil se své sestře Naruto, když seděli u nudlí a ona si je jako vždy vychutnávala, zatímco on hltal.
„Už od tebe nechci slyšet slovo lítost. Ty za to nemůžeš. A je mi to jedno. Týden bez tréninku nic neznamená,“ namítla Kitsune naštvaně.
„To doufám,“ ucedil skrz zuby Naruto, ale pak se oba rozesmáli. A vše bylo v pořádku.
Týden Kitsune přežila bez tréninku a jen se tak potulovala po vesnici, prohrabávala staré záznamy, jak se pořád snažila něco najít (nikdo nevěděl co a nechtělo se jim to zjišťovat), radila při tréninku Narutovi, Sakuře i Hinatě a měla dlouhé konzultace o své kekkei genkai s Tsunade a Jirayou. Museli totiž přijít na to, proč nevidí do budoucnosti, ale vždycky jenom to, co se právě děje. A jak se to dá kontrolovat. A tak mohla Kit v klidu prohlásit, že ji trénovali všichni tři legendární sanninové. A byla za to ráda. Sice u Orochimara byla nechtěně, ale pár věcí ji naučil a ty se hodily vždycky.
„Naruto-kun, Kitsune-chan! Máte misi. Okamžitě za Hokage!“ prohlásil Ebisu, jakmile ráno netrpělivě vletěl do jejich bytu.
„Jakou misi?“ vykoukla z ložnice Narutova rozcuchaná hlava. Z koupelny se vynořila Kit, jen v ručníku do poloviny stehen.
„Důležitou misi. Pohněte. Možná ani nebudete mít možnost vrátit se sem pro věci, tak si je vemte sebou,“ burcoval je netrpělivě Ebisu.
„Klídek, Ebisu-san. Stíháme. Dattebayo!“ prohlásil rozhodně Naruto a ukázal mu vztyčený palec, než se vyměnil s Kit v koupelně.
„Předpokládá se boj?“ optala se ho Kit, která už byla oblečená a chystala v kuchyni jídlo a u toho si zaplétala rudé vlasy do copu.
„Ano. Velký boj,“ odpověděl Ebisu a běžel Narutovi pomoct s balením zbraní.
„Chceš katanu, Kit?“ křikl Naruto na svou sestru, když jí sbíral zbraně v pokoji.
„Jasně! Bez ní nejdu,“ odvětila Kitsune a rychle házela jídlo do dvou baťohů. Jakmile její bratr vylezl z pokoje, tak mu hodila jeho bágl a on jí zbraně a tak podobně (velice opatrně).
„Jdem! Ebisu, zamči. Uvidíme se až se vrátíme!“ křikla na Ebisu Kit než vyskočila z okna za svým bratrem a běželi do sídla Hokage. Po cestě potkali i Sakuru a Hinatu, a tak běželi s nimi.
Kitsune rychle zaklepala, ale nečekala na vyzvání a vletěla do pracovny Hokage. Za ní ostatní.
„Už počkáme jenom na Shina a Kibu, a pak vám všechno řeknu,“ prohlásila Tsunade místo pozdravu a oni se postavili před její stůl vedle Nejiho, Tenten, Leeho a Kakashiho.
Za pár minut už tam dorazili i ti dva, tak tam stáli Kitsune, Naruto, Sakura, Hinata, Shino, Kiba, Neji, Tenten, Lee a Kakashi. Před Tsunade. Jako na popravu.
„Když už jste tu konečně všichni, tak vás seznámím s vaší společnou misí. Je to mise typu S a bude velice nebezpečná. Vaším hlavním úkolem je přivést sem do Konohy Sasukeho Uchihu. Při cestě k němu zabijte co nejvíc Zvučných ninjů, ale nebojujte s Orochimarem. Proto tam nejdete a nemáte na to dostatečné schopnosti. Pokud vám bude v něčem bránit, tak raději utečte, ale nebojujte. Hlavně ne vy dva, Uzumaki. Sice proti němu hodně máte, ale nechceme o vás dva přijít. Buďte hodně opatrní a hlavně se všichni vraťte. Vaším úkolem je oslabit Zvučnou vesnici. Na její místo vás přivede Kitsune. Nepředpokládám, že vesnici po jejím odchodu stěhovali, takže by měla být tam, kde si ji pamatuje. Ale možná bude více chráněná než předtím. Když vesnici nenajdete, zkuste hledat, ale pak se vraťte. Jinak to nebude mít cenu,“ vysvětlila jim Tsunade.
„Takže už můžu bojovat?“ zajímalo Kit.
„Se vší chakrou, co máš. Teď vyražte. Nic vás nesmí zdržet. Potřebujeme mít Sasukeho na své straně dřív, než se něco stane,“ odvětil Tsunade.
„Hai!“ vykřikli všichni a po jednom vyskákali oknem.
„Za pět minut u brány!“ prohlásil Kakashi a všichni kromě Naruta a Kitsune se rozběhli domů pro zbraně, ale ti dva šli v klidu k bráně a s Kakashim tam stihli probrat strategii postupu jejich cesty.
„Tak, už jste tu všichni. Rozdělím nás na pět skupinek po dvou. Bude to tak nejlepší. Vepředu Kit s Hinatou, protože obě mají kekkei genkai a Kitsune zná cestu. Za nimi Naruto a Lee, jako případná obrana. Vedlejší skupinka číslo jedna budou Tenten a Kiba s Akamarem. Vedlejší skupinka číslo dvě já a Sakura. Vzadu Shino a Neji. Vedlejší týmy musí být, pokud možno, nespatřeny, aby mohly kdyžtak bránit jiný tým. Do formace!“ zavelel Kakashi. Všichni ho poslechli a vydali se na cestu do Zvučné vesnice.