Odchod: Kapitola první - Osudné slovo. Nové umění.

Něco k povídce: Tak, tímto začínám novou povídku. Vypráví o životě jednoho člena Akatsuki předtím, než se k Akatsuki přidal. A o tom, kolik odchodů ve svém životě prožil.
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou. Tlustě je něco... co jsem chtěla jen trochu zvýraznit.

Povídka

„Mami, to je nuda.“
„Ale broučku. Co je na tom nuda? Je to pravé umění...“ Vysoká žena s blonďatými vlasy a modrýma očima se tázavě zahleděla dolů, na malého chlapce, který jí byl skoro úplně podobný.
„Ale je pořád stejné, nic se s ním neděje. Párkrát se na něj podíváš, a už není výjmečné.“
Matka se usmála na svého syna.
„Možná. Pokud si to ale myslíš, musíš vytvořit své vlastní umění.“ Tato slova si vzal Deidara k srdci.

Bylo krásné, letní ráno. Vzduch se rychle ohříval a to přimnělo pětiletého blonďatého kluka vyběhnout ven z domu. Zamířil téměř ihned na hřiště, které bylo nedaleko jeho domu. Věděl, že takhle brzo tam děti ještě nebudou.
Zavoláním se rozloučil s matkou a rozběhl se vpřed. Byl rychlý na tak malého kluka, ale že by byl nenápadný, to se říct nedalo. Byl pravím stělesněním slov dáběl v těle andílka.
S potměšilím úsměvem sebral jablko od jednoho ze stánků a cestou si ho ukusoval. Zpomalil teprve, když měl hřiště nadohled, a přešel do volné chůze. Tiše si pobrukoval nějakou melodii a zaujatě si prohlížel levou dlaň. Tedy spíš, co on měl na ní a za co s jím ostatní hluboce opovrhovali.
Tiše si sedl na houpačku a začal se nohama jemně odrážet od země. Nehoupal se moc, ale poletující záplavu zlatavě zbarvených vlasů by nepřehlédl ani slepý. A tak se stalo, že se hřiště brzo zaplnilo jistou partou starších studentů ninja Akademie.
„Co tu děláš?“ zvolali na něj. Překvapeně vzhlédl.
„Zakázali jsme ti sem chodit. Takovou obludu tu nikdo nechce!“
Blonďatý chlapec se smutně zadíval na své ruce. Potom ale zvedl hlavu a zadíval se na ně pronikavým pohledem jasných, modrých očí.
„Nejsem žádná obluda!“ ohradil se prudce.
„Och? Ty se s námi chceš prát?“
Chlapec si stoupl, a mimoděk zajel rukou do kapsy, ve které měl stále trochu jílu, který si vzal z matčiny dílny.
„To si vážně myslíš, že vyhraješ?“ kluk mrkl na své kamarády a všichni udělali nějakou pečeť. Vzápětí okolo Deidary stála parta jemu na chlup stejných, přeměněných kluků.
„Jsem hloupý,“ řekl ten nejvíc napravo.
„Jsem pitomý.“
„Jsem ubrečený.“
„Vypadám jako holka.“
„Jsem pitomec.“
„Jsem obluda!“ zvolal ten naproti pravému Deidarovi, a vzápetí se všichni se smíchem proměnili zpět do původních podob. Blonďáčkovi teď už ale po tvářích opravdu stékaly slzy.
Proč...? Proč mě všichni nenávidí?
Uplakaný výraz nahradil pohled plný opovržení nad těmi, co stáli před ním.
Lidé, kteří dokáží takhle nenávidět, nemají určitě příliš přátel, usoudil náhle, když si uvědomil, co zrovna dělá. Ústa na jeho rukou začala žvýkat jílu a mýchala jej s – jak Deidara zjistil od svého nepříliš nadšeného otce – chakrou. Blonďáček příliš dobře nechápal, jak ji může využít, ale když už ji před pár dny objevil, chtěl zjistit, co s ní dokáže.
Vytvaroval jíl do podoby malých pavoučků.
„Co to tam máš? Hračky pro uplakánky?“ poškleboval se mu kluk proti němu a chystal se po něm vztáhnout ruku. Deidaru nenapadlo nic lepšího, než mu jednoho z pavouků hodit na čelo.
„Ty srabe, tak tos po -“
To už Deidara házel jílové pavoučky i po ostatních. Všichni se jim marně snažili vyhnout, jakoby si k nim sami našli cestu a připlácli se všechny poslušně na své cíle.
„Ty malej...!“
„Jsem celej dolepenej!“
„To je humus!“ vykřikovali jeden po druhém. Malý blonďáček se ušklíbl ale jakmile uviděl, že se na něj všichni rozběhli, rozhodl se vzít do zaječích.

Utíkali dlouho, a bylo očividné, že chlapci běžícímu napřed docházejí síly. Vběhli do lesa vedle vesnice.
Deidara zakopl a svalil se na zem. Rychle oddechoval.
Dál už nemůžu, zaúpěl v duchu. Pak se ohlédl, a spatřil je necelých sto metrů od něj. Začal nepatrně zmatkovat. Sem vůbec neměl běžet. To byl velice špatný nápad. Co teď?!
Stále na nich byli jeho pavoučci. Zopakoval pečeť, kterou předtím udělali kluci, když se přeměnili a pošklebovali se mu jako jeho dvojníci. Nenapadlo ho žádné vhodnější slovo, žádné vhodnější gesto, než to, co řekl.
„Katsu!“

Zděšeně se rozhlížel okolo.
Co...co jsem to...udělal...
Všude okolo bylo mnoho krve a kus od něj leželi jeho mrtví chlapci z Akademie. Vystrašeně se postavil a došel k nim. Jeden ještě dýchal. Rychle se k němu sklonil.
„Já nechtěl!“ vyhrkl a do očí se mu znovu vhrnuly slzy.
„Di k čertu!...Proklínám tebe i...tu tvou techniku...bude tím posledním...co v životě...uděláš...“ vydechl tmavovlasý chlapec a jeho oči pohasly. Blonďáček propukl v lítostivý pláč. Tohle nechtěl.

„Je u vás vše v pořádku?“ ozval se hlas strážného ninji u dveří domu, kde Deidara bydlel.
„Ano. Stalo se snad něco?“ podivila se Deidarova matka, jejíž rysy Deidara opravdu naplno zdědil. Stejně jako její sen, který se v jejím případě vyplnil. Přál si být umělcem, jako matka. Otec z něj ale chtěl mít ninju, jako byl on sám.
„Ano,“ ztišil ninja hlas. „Kousek za vesnicí někdo napadl šest studentů akademie. Všichni jsou mrtví. Předpokládáme, že to byli nepřátelští ninjové.“
Deidara, poslouchající rozhovor za dveřmi pokoje, se přitiskl ke těsněji stěně. Dlaně svíral u sebe, a když je rozevřel, znovu v nich hnízdil jílový pavouček. Probral se, sám od sebe ožil. Deidara ho navigoval ven, kde přeskočil několik stromů v zahradě, než blonďáček přitiskl ruce k sobě, aby udělal pečeť.
„Katsu!“ zašeptal, ale s dostatečným důrazem. Ozvala se hlasitá rána. Deidarova matka s otcem a ninjou stojícím u dveří se prohnali okolo Deidari, který zaujatě hleděl do oblaku kouře, zdvihajícího se k nebi.
Tohle je...umění...
„Deidaro! Není ti nic?“ matka se k němu okamžitě sklonila. Bezeslova zavrtěl hlavou, bál se, že by mohl jeho hlas znít příliš nadšeně.
„Chlapče, viděls ty, co to udělali?“ rychle se k němu sklonil strážný ninja. Deidara znovu zavrtěl hlavou. To už k nim došel otec.
„Na zahradě nikdo není, nezůstali po nich žádné stopy.“
„nejspíš jsou ještě ve vesnici,“ prohlásil strážný ninja.
„Jdu o tom informovat Tsuchikageho. Zatím nashle,“ rychle se rozloučil a vyšel ven. Deidarova matka nehnutě hleděla ven, zatímco Deidarův otec zamířil do kuchyně. Měl tam poloožené své ninja vybavení.
„Tati!“
Otočil se. Deidara doběhl za ním.
„Tati! Mohl – mohl bych chodit na ti ninja Akademii?“
Jeho otec se zarazil, na okamžik nezarazil šťastný úsměv. Pak se ale zatvářil znovu vážně.
„Myslel jsem, že na ni nechceš.“
„Ale chci!“
„Výborně,“ usmál se na něj a vesele ho sevřel v náručí. Když došla matka do kuchyně nic nechápala.
„Máme v rodině dalšího ninju,“ vysvětlil otec. Prvně nevěděla, jak reagovat. Ona byla zase ráda, že Deidara nechtěl být ninjou, ale...když je viděla oba dva šťastné, neubránila se také úsměvu.