Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola osmá - Pouštní Gaara

Náhled minulé kapitoly:
„Jdeme!“ zavelel svému týmu, který ho na jednu výjmku na slovo uposlechl. Sewa se chvíli zdržela.
„Neměla bys jít?“ upozorňila ji Aisu.
„Měla ale...prostě...díky,“ řekla, a odběhla za svým týmem.
Aisu se usmála. Talentovaná holka...uvidíme, co z ní vyroste...Pohlédla na znak na straně rukávu trička na Sewině pravé ruce. Takže Akikaze, hm? Zajímavé...
K této: Děj se odehrává v 34 - 35 dílech mangy
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky kurzívou ;)

„Já tě prostě nepochopím, Naruto...“ Sewa vzdychla a pohlédla k nebi. Společně se Sakurou vláčela Naruta zpátky.
„To proto, že se moc přepínáš,“ hudrovala Sakura.
„Pche...neumíš se o sebe postarat?“ řekl Sasuke bez zájmu, ale v duchu se ušklíbl.
„Zatraceně, Sasuke!!!“
„Jestli se neuklidníš, dorazím tě!“ vyhrožovala mu Sakura vážně, se zaťatou pěstí u nosu.
„Hm...týmová práce v poslední době značně trpí...“ povzdechl si Kakashi.
„Jasně!! Jasně!! To ty ničíš naši týmovou práci, Sasuke!!! Vždycky ve světle reflektorů, basta*de!!“
„To seš ty, ty pako,“ oznámil mu Sasuke. „Jestli chceš, abych z tebe přestal dělat blbce, tak se prostě staň silnějším než jsem já.“ Naruto se zatvářil ještě hrozivěji, Sasukeho přímo upaloval pohledem. Sasuke se pro změnu zamračil a v duchu přemýtal nad vlastními myšlenkami.
Tak nějak jsou horší než předtím, pomyslela si Sakura.
Sakra, na světě jsou spousty lidí silnějších než já a já tu musím dělat tyhle přiblblé mise, vztekal se Sasuke v duchu, když se jeho myšlenky zapletly k Hakuovi. Kakashi se tvářil nezůčastněně. Potom si ale povšiml ptáka letícího na obloze. Sewa zvedla po senseiově příkladu hlavu a zahleděla se na něj, jak se rychle vzdaluje pryč.
„OK, tak to by pro dnešek bylo. Musím jít odevzdat tuhle zprávu o misi...“
„Tak já jdu domů,“ poznamenal Sasuke, což mělo být nejspíš rozloučení. Sakura se na něj okamžitě zaměřila.
„Hej, Sasuke-kun, počkej!“ rozběhla se za ním, což Sewa sledovala s pozdviženým obočím, „Co kdybychom právě teď...zapracovali na naší týmové práci, jen my dva...“
„Jsi stejná jako Naruto. Pokud máš čas otravovat mě, procvič si jutsu nebo dvě,“ usadil ji. Té normální, i Vnitřní Sakuře jakoby na hlavu okamžitě spadl kámen s nápisem Stejná jako Naruto.
„Upřímně, tvoje schopnosti jsou horší než Narutovy.“ Ten kámen začínal být nějak těžký, když se Stejná jako změnilo na Horší než.
Sakura okamžitš upadla do depresivních myšlenek. Sasuke zmizel, a vypařil se i Kakashi. Sewa využila možnosti, a vypařila se za nejbližší roh, odkud se jala pozorovat situaci z určité vzdálenosti. Naruto si zrovna koledoval o ránu do nosu, z krabice se vyrojil tzv. 'Konohamarův gang'. A když Konohamaru chytře obeznámil Sakuru se svojí doměnkou, a Naruto se ho ani nesnažil vyvést z omylu...
Tohle bude Naruta bolet, usoudila Sewa ze Sakuřiných myšlenek, načež Sakura Narutovi vážně jednu vrazila, až odlítl do nejbližšího plotu.
„NE!!! Šéfe!! Neumírejte!!“ ječela Moegi.
„Jak se opovažuješ?!! Ty hnusná mrcho!!!“ řval Konohamaru na Sakuru, která byla právě v bojové náladě.
Sewa se musela ušklíbnout. Tohle jí neměli říkat...a opravdu, Sakura oba zkopala, až se jim na hlavách rýsovala pěkná řádka boulí.
„Zatraceně...ta hnusná příšera s obrovským čelem...je to skutečně holka? Ale vážně, brácho?“ ptal se Konohamaru, masírujíc si napuchlé čelo. Bohužel to řekl moc nahlas, a v příští chvíli se k nim řítila Sakura s naprosto vražedným výrazem. A přímo k Sewinu úkrytu.
Sakra... Sewa se rychle rozhlédla okolo, hledajíc nový úkryt. Vzápětí se vyhoupla na strom, a spatřila, jak právě do cesty běžící partě vcházejí dva ninjové, které ještě nikdy neviděla. Když se vzápětí rozhlédla znovu, všimla si, že na stromě naproti (tudíž přes ulici) sedí Sasuke, který z ní sjel pohledem zase zpět k ději dole.
Ten šmírák...moment, ale já taky šmíruju! Zděsila se v myšlenkách. Jenže to už ji zaujala situace dole.
Konohamaru narazil do jednoho z dvou ninjů, kráčejících po cestě. Byl celej zahalenej do tmavé látky se znakem na prsou, a na zádech měl něco, co Sewě připomínalo svázaného člověka – pokud vzala v úvahu tu čupřinu vlasů trčících vzhůru.
Kdo to je?
Slyšela, že ostatní, včetně Sasukeho mají podobné myšlenky. Ani druhý ninja – vlastně kunoichi, se netvářila přívětivě. Konohamaru se zatvářil vyděšeně, když po něm ninja v černém chmátl, až se mu ty netopýří uši, či co to na té hlavě měl, zatřepaly. Vzápětí sevřel Konohamarovu šálu a bez zjevných obtíží zvedl Konohamara do vzduchu.
„Konohamaru!“ vyjekl Naruto a sjížděl ninju něpřátelským pohledem. Sewa se zamračila, právě zahlédla znak na ninjově čelence.
Písečná, pokud vím...
„Nedělej to, víš že na nás pak budou řvát,“ snažila se mírnit svého společníka blonďatá kunoichi s hromadou culíků.
„Omlouvám se, nedávala jsem pozor...“ zuačala Sakura rozklepaně s omluvami. Sewa přemýšlela, jestli má taky zasáhnout, nebo jestli má nechat Konohamara pochopit, co je to úcta k druhým.
„Hej p***láči! Nech ho být!“ řval na něj vztekle Naruto. Ninja s pomalovaným obličejem se po něm podíval.
Hm...vypadá jako Listový Gennin...
Ha, takže slyším i je...výborně, pomyslela si Sewa a nepatrn jí zaškubaly koutky.
„Trošku si pohrajeme, než přijde šéf,“ obeznámil svou společnici pomalovaný. Konohamaru zaskučel, šála ho nejspíš škrtila.
„Basta*de!“ zařval Naruto a rozběl se vpřed. Pomalovaný si toho všiml, a udělal rychlý pohyb rukou. Sewa z něj nevyčetla žádnou pečeť, ale přesto se Naruto v příští chvíli zřítil k zemi.
Co to bylo?! Řekla si v duchu zároveň s Narutem.
„Ach, Listoví Geninové...jsou slabí.“
Ti jsou cizí, dospěla Sakura ke stejnému závěru, k jakému předtím Sewa, proč jsou ale tady?
„Konohamaru-chan!“
„Konohamaru-kun!“
„Nech mě být,“ řekl Konohamaru hlasem co nejhlasitějším, jak mu to seplá šála dovolovala. Nedalo se ale popřít, že v něm byl slyšet panický podtón.
Naruto už zase ječel, zacož ho Sakura chytla pod krkem a donutila ho tak mlčet.
Naruto, promluvila k němu Sewa v myšlenkách, načež se zarazil a nechápavě se rozhlížel, pokračuj takhle dál, a vyprovokuješ je k útoku! Nadávky nic nevyřeší. Obeznámila ho.
„He? Sewo?“ Naruto se rozhlížel okolo.
„Co je s ní?“ nechápala Sakura.
„Teďka tu mluvila...“
„Ne, nemluvila.“
„Ale ano, mluvila!“
„Ne-mlu-vi-la!“ hláskovala mu Sakura výhružným hlasem a Naruto raději věnoval pozornost zpět pomalovanýmu písečňákovi.
„Jsi otravnej,“ řekl zrovna pomalovaný. „Vpodstatě...nenávidím skrčky. Zvláště pak ty mladé, drzé...Chce se mi je zabít.“
V Sewě při těch slovech hrklo. Očividně i v ostatních.
„Ty bastarde!“ reagoval okamžitě Naruto.
Co je s ním...? Tohle je špatné...
Pomalovaný se rozmáchl, aby nebohému, obrany neschopnému Konohamarovi uštědřil pořádnou ránu. Sewa sebou na stromě škubla a zajela rukou do brašničky pro kunai. Jenže právě v tu chvíli pomalovaný pustil Konohamara a třel si ruku, do které ho zasáhl kámen. Kámen hozený Sasukem.
„Co takový bastardi dělají v naší vesnici?“
„Sasuke-kun!“ jásala Sakura.
„Ech...“ Naruto na Sasukeho vražedně zahlížel – ovšem, byl i rád, že zabránil pomalovanému fláknout Konohamara.
Je dost schopný, zaslechla Sewa myšlenku té písečné kunoichi.
To snad ne...další...Sasuke, nezávidím ti tu horu fangirls...
„Ach, další týpek, co mě se*e...“
„Zmizni,“ řekl Sasuke chladně.
„Uááá! Tak cool! Nandej mu to, Sasuke-kun!“ jásala Sakura, divže neposkakovala jak kašpárek z krabičce.
„Naruto, brácho...seš lůzr,“ obeznámil Naruta Konomaharu. „Já ti tak věřil...“
„Ne, ty troubo! Mohl jsem ho snadno porazit!“ Proklínám tě, Sasuke! Proč ze mě vždycky uděláš pitomce?!
„Hej šmejde, polez dolů! Borce jako ty nenávidím nejvíc.“ Pomalovaná měl v tváři krvechtivý výraz, Sasuke jeho obvykle chladný pohled. V tom si pomalovaný stáhl ze zad onu obvázanou věc. Sewa se zvědavě naklonila dopřed. V tom jí po tváři pohladila poletující zrnka písku.
Písek? Kde se tu bere?
„Hej, to chceš dokonce použít Karasu?“ vztekala se blondýna dole na pomalovance. Sewa ale dál hledala onen zdroj poletujícího písku. A pak si ho všimla, na stromě. To k němu směřoval písek.
Rudé vlasy, oblečení vyznačující se dlouhým pásem bílé látky, s velkou tykví na zádech...a tak zvláštní oči...
„Přestaň, Kankuro.“
Z toho hlasu jí přeběhl mráz po zádech. Dokonce i Sasuke se lekl, ale spíš proto, že o něm neměl nejenší tušení, ačkoliv se oba nacházeli na stejném stromě.
„Jsi hanba naší vesnice.“ Červenovlasý měl složené ruce a tvářil se nepřívětivě. Visel hlavou dolů a držel se jen za pomoci chakry. Sewa tedy postřehla fakt, že právě stojí v její oblíbené pozici, ale tomě nevěnovala příliš pozornosti. Tak trochu se lekla, když se na ní zastavil pohledem. Nikdo si jí do té chvíle nevšiml. Jen on. A co to měl vůbec na čele?
„Ga-Gaara...“ pomalovaný okamžitě zmírnil hlas, jasně v něm zazníval nefalšovaný strach.
„Nechat se vyprovokovat k boji...jak ubohé...proč ci myslíš, že jsme přišli do Listové vesnice?“ chladným hlasem káral pomalovaného.
„Poslouchej, Gaaro, oni si začali a...“
„Drž hubu...nebo tě zabiju.“ Kankurou se roztřásl. Rudovlasého, Gaary, se evidentně bál. A navíc, ten pohled, ten byl...tak krvelačný, že z toho Sewě přeběhl mráz po zádech znovu.
„O-omlouvám se...“
„Já se také omlouvám, je mi to opravdu líto,“ přidala se okamžitě blondýna.
Takže on je šéf...má divné oči... Sewa se nad Sasukeho myšlenkou zastavila.
Divné...ne, jen je v nich něco...
„Omlouvám se vám.“ Gaara se zadíval na Sasukeho, potom ho obtočil písek, který znovu proletěl i okolo Sewy, znovu ho ucítila na tváři. Zachytila několik zrnek písku v letu a pozorně si je prohlédla.
Pak se zadívala dolů, kde se objevil Gaara mezi těmi dvěma, patrně ze svého týmu. Když se znovu zadíval na ni, ono mrazení v zádech už přeci jen nebylo tak strašné, přeci ale...
Proč se tady schovávám, když o mě stejně ví? Zamyslela se. Opravdu to bylo víceméně zbytečné. Neposlouchala dál jejich rozhovor, jednoduše seskočila ze stromu, na kterém se doteď ukrývala. Pouze dva páry očí se na ni nepodívaly s šokem či překvapením – Sasukeho, a Gaarovy.
„Ach, další malý dítě,“ povzdechl si Kankurou. Sewa se na něj ale kupodivu usmála.
„Kdo tohle říká, sám si dovede dovolovat jen na maldší a slabší...a nikdy nevyhraje.“ V očích jí plál chladný oheň. Tenhle, tenhle ji opravdu naštval.
He? Kdo je tu jako mladší a slabší?! Vybuchl v duchu Naruto. Sakura na ni rozechvěle pohlédla.
Sewa? Takže...Naruto vážně slyšel...
Sasukeho myšlenky byly zaměřeny pouze na Gaaru a ji nebral na vědomí. Gaara zase hleděl střídavě z ní na Sasukeho a zpět.
„Cos -“
„Klid, Kankurou,“ vyzval ho Gaara. Kankurou okamžitě zmlkl a vystrašeně pohlédl na nejmenšího, nejspíš i nejmladšího z tří písečných.
„Jdeme,“ oznámil svým dvou společníkům Gaara.
He, to je teda rozloučení, pomyslela si Sewa, která čekala něco...víc efektivního.
„Hej, počkejte!“ zavolala za nimi Sakura. Sewa se na ni překvapeně obrátila, ale rychle se otočila zpět; měla zvláštní pocit, že zůstat k nim zády by bylo velice nebezpečné.
„Co zas?“ Gaara na ni upřel naštvaný pohled. Sakurou proběhl mráz podobně jako předtím Sewou, ale přinutila se pokračovat.
„Podle vašich čelenek jste...ninjové ze Skryté Písečné vesnice, správně? Jste sice spojenci Listové vesnice, ale...shinobiům je zakázáno vstupovat do cizích vesnic bez povolení. Uveďte důvod své návštěvy. Možná vás nebudeme moct nechat jít...“
Tak to by mě nenapadlo, uvědomila si Sewa zamračeně, a musela uznat, že Sakura je opravdu chytrá (a jak nerada si to přiznávala...). Náhle jí ale hlavou proběhla něčí myšlenka, která nepatřila nikomu ze zde přítomných.
Chuuninská...
Sewa se zarazila. Zaslechla myšlenku někoho docela blízko, netušila ale, koho. A myšlenka sama o sobě se rychle ztratila z jejího dosahu.
Cože? Chuuninská...to jako chuuninská zkouška?!
Stáhla se blíž k plotu a opřela se o něj zády. Pozorně poslouchala myšlenky a nevěnovala skoro žádnou pozornost fyzickému dění. Kdo, kdo to jen řekl?
Po pár minutách to vzdala, musela usoudit, že to prostě zaslechla náhodou. Právě v tu chvíli se ninjové rozcházeli.
„...Pouštní Gaara. Mě také zajímá tvé jméno.“
„Jsem Uchiha Sasuke...“ Sewa si nemohla pomoct, ale při pohledu na Sasukeho v té chvíli si byla jistá, že se oním cool pohledem snaží udělat dojem.
Oba mlčeli a zírali na sebe. Což se Narutovi nezamlouvalo, a tak vykřikl:
„HEJ! A co moje? Co? Co???“
„Nezájem,“ oznámil mu Gaara a otočil se k němu zády. „Jdeme,“ zopakoval svým společníkům. Vzápětí všichni tři poninjovsku zmizeli. Sewa je pozorně sledovala podle jejich myšlenek, dokud se nezastavili o několik set metrů dál. Nebo, tam je alespoň ztratila.
Tohle začíná být zajímavé... Sasuke hleděl směrem, kterým zmizeli.
O kousek dál byl debatní kroužek Naruta a Konohamaru.
„Konohamaru, vypadám slabě?“
„Slabší než Sasuke, ano.“
„Vážně mě zajímá, co se stane,“ prohodila Sewa k Sakuře, která tiše přikývla.
„Jo, protože JE slabší.“
„Sasuke!“
„Co chceš, pako?“
„Sasuke!!! Neprohraju s Tebou!“
„Co máš za problém?!“
Sewa se pobaveně usmála. „Tohle bude legrace...a snad ještě dlouho.“
Sakura na ni pohlédla. Sewa upřeně hleděla do slunce.
„Jak to myslíš?“
Okolo zavlál vítr, a slunce se skrylo do mraků.
„Všechno...jednou skončí.“