Slza

Slza z tváře padá,
všechnu radost odnáší
je jak perla slaná,
jak cesta do snových říší.

Je tak krásná
dokonalá,
dotykem tváře laská
jako vločka malá.

Přináší nám naději
a občas i smutek,
když se tváře zarděli,
když sen přišel a pak utek.

Je to symbol neštěstí,
symbol Matky Země,
symbol ďábelských neřestí,
symbol duše ve mě.

Slunce za obzor zapadne,
nahradí jej Luna,
slza na zem dopadne,
jak do moře vlna.

Jak křišťálové zvonečky
její hlásek zní,
natahuje ručičky,
prý musím jít s ní.

Její výzvu přijímám,
já už se snů nebojím,
a tak pomalu usínám,
jdu vstříct těm hvězdným svícím.