Tatíček Šéfík - 11. kapitola - Akatsuťátka

„Postřeh!“ Dvě děvčátka utíkala po louce a to mladší právě skočilo po svém sourozenci. Chvíli se pošťuchovala, starší z děvčat se bránila udatně.
„Vy se perete?“ Nad Tenshi a Akki se objevil podlouhlý stín, který vrhala zvláštní zbraň.
„Ne, strýčku Kisame!“ vyhrkly naráz.
„Hm, ale já vidím něco jiného.“ Schválně nakrčil obočí, aby vyvolal dojem, že se zlobí.
„Jenže my jsme děti! A ty si přece mají hrát!“ vypísklo jedno z děvčat.
„Nějak moc chytrá, ne, Akki?“ Pročechral jí vlasy ninja s modrou kůží.

Viděli, že se k nim kdosi blíží. „Strejda Hidan a Tobi!“ vyhrkla Tenshi a rázem byla na nohou. Kisame se zaposlouchal do rozhovoru těch dvou.
„Baka! S tebou jít na misi ještě jednou, to se akorát tak zblázním! Větší nemehlo aby pohledal! Ještěže ten obchodník špatně chodil!“ rámusil bělovlasý.
„Ale, Hidane-san! Tobi se přece tak snažil!“
„To vykládej holubům, ty trdlo!“ odsekl ninja, co si nesl kosu přes rameno. Musel ji ale položit, když se k němu vrhla dvě natěšená děvčátka.
„Strejda Hidan!“ Objala ho kolem pasu.
„No jo, holky, dyť už jsem doma!“ zubil se bělovlasý.
„Ahoj, Tobi.“ Tenshi mužíčkovi plaše zamávala.
„Ahoj, baka!“ vypísklo druhé z děvčátek.
„Ne ne, Akki. Dřív mu to nevadilo, ale už bys mu měla začít říkat Tobi.“
„Ale vy ho tak oslovujete často. Myslela jsem, že je to přezdívka.“ Usmála se.
„Páni! Je možný mít v Akatsuki tak chytrý dítě?“ chechtal se nesmrtelný.
„No jo, Hidane, vždyť má taky tvojí školu!“ zubil se Kisame.

Od oné události, kdy Vůdce před svými podřízenými padl na kolena, uběhlo už dlouhých šest let. Nelepšilo se to, alespoň Akatsuki to nepostřehli. Brzy se dívenky naučily správně mluvit, přičemž pochytily i řadu pro ně velice zajímavých slov. Začaly běhat, a to už je teprve nemohli uhlídat.

Když se ninjové dívali na skotačící děvčátka, jedno šestileté a druhé jen o rok starší, museli si přiznat, že to ošklivé dětské žvatlání jim bylo milejší než nynější Akkiny a Tenshiny zvídavé otázky.
Obě děti měly dlouhé zrzavé vlasy. Tenshi podědila jasné modré oči po matce, Akki se mohla pyšnit hnědými a dost zvědavými kukadly. Prvorozená dcera byla tichá a klidná, ale když bylo potřeba, dokázala se rozčílit spravedlivým hněvem. Akki byla jiná... drzá, výbušná, s ostrým jazýčkem, spíše se chovala jako kluk, nežli děvče.

Členům Akatsuki se neskutečně ulevilo, když Akki zmizel Rinnegan. Do té doby byla jako časovaná bomba. Jak ale řekl Šéf, mohlo to být jen dočasné. Každopádně od té doby nad ní měli ninjové zase navrch.

Pein měl obě dcery stejně rád, ale kdyby se teď měl rozhodnout, které z nich předat velení, musel by se hodně pečlivě rozmýšlet. Tenshi byla tichá a neprůbojná, ale zase dělala uvážlivá rozhodnutí. A rozumný vůdce rovná se správný vůdce. A Akki… byla divoká, krutě upřímná, ale také zbrklá a neopatrná. No, však má na tohle rozhodnutí ještě dost času.

Malá Akki se rozběhla k jedněm dveřím. Kdosi ji chytil slabými vlákénky a přitáhl zpátky. „Víš dobře, že tam nesmíš!“
„Ale strýčku Sasori! Já šla za tatínkem.“
Loutkář trval na svém. „Teď ne! Má poradu.“
„Ale já ho chtěla jen pozdravit,“ špitlo děvčátko.
„Budeš si muset počkat.“
Zetsu vstoupil do obývacího pokoje. „Co děláte?“
„Nic. Hele, stoupni si na druhý konec, támhle vedle toho křesla,“ řekl mu Sasori. Akki věděla, co se bude dít a nadšeně zatleskala.
„A… leť!“ Svíraje pevně děvčátko chakrovými vlákny omotanými kolem dívčích paží ji hodil k Zetsuovi. Ten se zazubil, chytil ji a pustil. Loutkář zatáhl podruhé a vrátila se k němu. Měla tuhle hru ráda a vždy z ní dokázala vyhnat zlobu. Děvčátko nadšeně hvízdalo. Měla tak strašně ráda tyhle… létací hry.

Večer se všichni z Akatsuki sešli na poradě, zatímco Konan uspávala děvčátka.
„Šéfe, už se pomalu blíží čas, kdy by měly obě nastoupit na ninjovskou akademii. Přemýšlel jste už o tom?“
„Jistěže ano, Itachi!“ ohradil se Pein. „Ale není to tak snadné.“
Deidara protestoval. „Tam je přece pustit nemůžeme! Jsou neopatrný, prozradily by nás!“
„To je pravda,“ přikývl Kisame. „Nemohly by říct, kdo jsou jejich rodiče a lhát ještě neumí.“
Pein si promnul spánky. „Máte pravdu, takhle to nejde. Už vím! Budete je učit vy!“
Ninjové otevřeli ústa dokořán. „Napřed chůvy a teď učitelé? Do toho nejdu!“ prohlásil Hidan rozhodně.
„Copak? Neříkej, že bys to nezvlád,“ rýpnul do něj velitel.
„Nic takovýho jsem neřek! Akorát… je to pod mojí úroveň,“ ušklíbl se bělovlasý.
Pein se napřímil. „Takže to řeknu jinak… Je to rozkaz! Naučíte je to, co sami znáte. Vysvětlete jim, co je to chakra, jak ji používat, jak se dělá genjutsu… a tak dále. A žádné osobní volno! Budete to dělat ve svém volném čase a mise se budou plnit, jasný?!“
Ninjové zabručeli. „Ale… nedávejte jim hned do ruky výbušný lístky,“ ozval se Sasori.
„Dobrý nápad!“ souhlasil Vůdce. „Musíte na ně pozvolna… nechceme tu žádné uříznuté končetiny a tak podobně. Rozumíte mi, ne?“
Akatsuki přikývli. „Dobrá,“ pokračoval Pein a vytáhl odněkud bednu plnou saké. „Takže… dneska to zapijeme a zítra začnete!“