Růže

I v našem ponurém světě plné šedé,
kde jen smrt a smutek nalézt se dá.
Tam v hrozných podmínkách, jak se zdá,
s vyhlídkou do budoucnosti tak bledé,
nevinná růže vykvetla v prachu.

Dívka ji nalezla v sutinách starých,
plna prožitků z dávných strastí.
I když kosti venku chrastí,
a zem nezná odstínů barvy jiných,
než nachové krve, plné strachu.

Stejně jako ostatní i ona svůj život nesla těžce
tak pro ni popelavá růže útěchou se stala.
A s tou něhou, jež dívce nevědomky dala,
žila si pár minut najednou tak mile a lehce,
dokud se nepřihnala druhá vlna.

Chlad zachvátil okolí celé, tak cesty uzavřely.
I ponechala proti své vůli růži na zemi ležet,
před démonem chtěla utéct, do dáli běžet.
Obrovské šlépěje do cesty se jí postavily,
vykřikla naposled, strachu plna.
~~~
Zůstala růže, ponechána svému osudu vlastnímu,
to kvítí nádherně nevinné jak celý lid.
Proč, proč nezachoval si svůj klid,
neovládl svůj vztek a to jen z důvodu krajního,
jak litoval své hloupé chyby.

Po letech domov dávno z map se vytratil,
sutě domů, budov dávno splynuly v okolí.
Zmizely tak, jak jen to příroda dovolí.
Jak jen by vše přinesl a zpět to navrátil,
navždy říkat slůvko: kdyby.