New generace 56 - Pomstím se...

„Co.. se stalo?“
Minato polkne a koukne se stranou.
„Co se stalo???“ zopakuju trochu hlasitěji. Zase nic.
„Co se sakra stalo??!!“ to už ale řvu a strkám do něj.
„Uklidni se!! Ake… no víš… na vesnici… hned po tom co jsi bojovala s Hime a padla do bezvědomí… no prostě na vesnici zaútočila zvučná!“ řekne přiškrceně.
„A??“ nechápu.
„A… no.. tvoji…tvoji rodiče a ti dva kluci no… šli…šli bojovat a…“ koktá. Já nějak vím co chce říct.
„A.. No… zranili tvojí mámu a tvůj táta jí bránil no a… prohrál. Mezitím zranili ty dva kluky a…“ už mu skoro není rozumět… hrozně šeptá.
„Co?“ vyhrknu křikem a do očí se mi vlévají slzy.
„… všichni čtyři podlehli svým zraněním!“ zašeptá. Všechno se se mnou zatočí. Párkrát polknu protože mi najednou úplně vyschne v ústech. Před otevřenýma očima vidím jen černo a občasné nepoznatelné mžitky. Srdce se mi rozbuší, jako by mělo každou chvíli explodovat. V uších mi hučí jako by mě někdo dusil pod vodou. Dýchám zprudka a těžce. Snažím se zhluboka ale mám pořád pocit že je kolem mě toho vzduchu málo. Zatřepu hlavou a podívám se na Minata. Stojí a zakaleně kouká do země. Zatnu pěst a bouchnu ho do prostředku hrudníku.
„Ty lžeš!!“ vykřiknu a zase do něj bouchnu.
„Lžeš!!“ nekontrolovatelně do něj mlátím a přes slzy nevidím co se děje. Jen dál buším do jeho těla.
„Lžeš! Lžeš!!! Řekni že lžeš!! To není pravda!! Oni nejsou mrtví!! Ne!! Nelži mi!!!“ ječím. Minato mi ruce chytí a přimáčkne si mě k sobě. Obejme mě a hladí po vlasech.
„Řekni že lžeš.. prosím! Nemůžou být mrtví.. to..to nejde! Prosím.. prosím…“ slzy mi proudem stékají po rozpálených tvářích. Najedou mám pocit naprostý beznaděje a prázdnoty. Když se pokusím pocitu zbavit a zavřu oči vidím je… mámu a tátu. Drží se v obětí a mávají na mě. Pak uslyším Dedarův veselí křik. A hned ho i vidím. Stojí kousek od našich a zubí se na mě o sto šest. Vedle něho stojí Tobi a nabízí mi lízátko. Rychle oči rozevřu. Nová várka slz Minatovi mokří triko ale zdá se že mu to nevadí. Sjede po futru na zem a přitáhne si mě blíž. Prostě tam jenom tak sedíme. Já ubrečená a celá rozklepaná a on držící mě v náručí. Celá se rozklepu. Všechno mě bolí. Chci někam utéct… chci se schovat… chci usnout… chci se probudit!
„Minato.. řekni mi že se mi to jen zdá! Řekni mi že je to všechno sen! Řekni mi že se za chvilku probudím a nade mnou bude stát Dei a tahat ze mě peřinu! Řekni mi že se pak, hned jak vylezu přerazim o Tobiho! Řekni mi že sejdu dolů a máma bude sedět u stolu a že se s ní nepohádám… řekni mi že vyjde táta z ložnice a řekne mi co se mi stalo že jsem ze spaní tak křičela.. prosím… řekni mi to!“ žadoním tiše a trochu chraplavě.
„Pšš…“ zašeptá Minato a znovu si mě přitáhne.
„Neboj.. to.. to časem přejde!“ dodá.
„Bolí to!! Bolí to hrozně! Připadám si jako by mě půlka chyběla! Jako bych něco ztratila a nemohla to najít! Jako by do mě někdo píchal katanou a já nemohla nic dělat!“ brečím a zároveň se dusím protože nestíhám dýchat.
„Neboj se… to přejde! Zapomeneš na to.. uvidíš!“ konejší mě dál ale já se mu vytrhnu.
„Ale já nechci! Nechci na ně zapomenout!“ vykřiknu rozhořčeně.
„Vždyť víš jak jsem to myslel! Ake… já.. chci jít pomoct tady v nemocnici.. prosím.. pojď si lehnout! Vyspi se…. Bude to hned lepší!“ řekne a pomůže mi vstát. Poslušně zalezu do postele a nechám se přikrýt. Minato mě políbí na čelo a pohladí po vlasech.
„Kdo to byl?“ zeptám se tiše.
„Kdo?“ nechápe.
„Kdo je… kdo je zabil!“ upřesním chraptivě.
„Ach tak.. vážně to chceš vědět.. víš myslím že bys neměla…“ začne ale já zavrtím hlavou.
„Musím to vědět!“ řeknu tvrdě.
„Byla to… Orohime!“ řekne Minato a zatváří se soucitně. Píchne mě v břiše ale nedám na sobě nic znát.
„Díky!“ pípnu a stěží zadržuju pláč. Minato se na mě ještě jednou podívá, pohladí mě po vlasech a tiše odejde ze dveří. Jen co zabouchne vybuchnu v nekontrolovatelnou lítost. Přitáhnu si kolena k hlavě a hlasitě vzlykám.
„Proč??“ zařvu. Znovu se rozpláču. Zalykám se vzlyky a nemůžu přestat. Všechno ze mě jde ven… bolí mě to… hrozně. Cítím se jako by mi někdo vypumpoval žaludek. Chci všechno vrátit.. mrzí mě že jsem bojovala s Orohime… mrzí mě to.. kdybych to neudělala… mohla jsem jim pomoct a pak… ale nejvíc mě mrzí že jsem se pohádal s mámou a tátu tak dlouho nevěděla!
„Mami.. tati..“ šeptám a pomalu se houpu. Tak mě kdysi houpával táta na klíně abych usla…
„Pomstím vás.. pomstím!“ zasyčím a vylezu z postele. Jen v té nemocniční košili vylezu oknem ven a bez problémů se dostanu pryč z areálu. Všichni mají dost starostí, je tu děsně moc lidí co jsou zranění a někteří dokonce i… otřu si uslzené oči a nasadím kamenný výraz. Jdu po ulicích Konohy a co chvíli do mě strčí někdo kdo se snaží utéct z centra. Už zdálky vidím že něco hoří. Je to nejvyšší budova, budova Hokage! Všude kolem se ozývá křik, řinčení zbraní a praskání hořícího dřeva.
„Ake! Co tu děláš! Jdi hned zpátky!!“ zaslechnu hlas. Otočím hlavu a stanu tváří v tvář ninjovi s notou na čelence.
„Sbohem!“ ušklíbne se a jeho ruka, svírající kunai se rozletí na mě. Před mým tělem se mihne oranžová skvrna a ninja leží na zemi v kaluži krve.
„Ake co tu děláš?“ zeptá se Naruto a udýchaně si otírá tvář posetou krůpějemi červené tekutiny.
„Kde je?“ řeknu chladně.
„Kdo?“ nechápe.
„Orohime!“ zasyčím a zatnu pěsti aby mi nevyhrkli další slzy.
„Ake.. jdi zpátky do nemocnice!!“ rozkáže Naruto.
„Neříkej mi co mám dělat… nejsi můj otec!“ řeknu ledově a znovu se na něj podívám.
„Tak kde je?“ dodám. Naruto ještě chvilku kouká na můj napnutý obličej.
„Naposledy jsem jí viděl u stánku s ramenem…“ řekne tiše. Kývnu a otočím se. Na mém rameni přistane jeho ruka.
„Ake.. je mi to strašně líto! Buď opatrná… nechci abys dopadla stejně!“ řekne a myslím že to myslí vážně.
„Díky!“ pípnu. „Budu…“
***
Jdu po ulici plném lidí… mrtvých lidí. Jdu a snažím se nekoukat si pod nohy. Je to strašný… vidět svoje spolužáky, kamarády nebo jen lidi které jste denně vídali třeba v obchodě a ted´ tu leží, bez známek života. Dojdu až ke stánku. Za látkovou přeponou sedí Orohime a klidně srká ramen. Na lince leží Ayame,… s kunaiem v zádech.
„Vstaň!“ řeknu co nejklidněji. Orohime dál sedí a jí.
„VSTAŇ!!“ řeknu ale hlas mi přeskakuje. Orohime dojí a zlomí hůlky. Pak se vykloní a vyleze ven.
„Co je?“ řekne a otře si pusu. Už to nevydržím a napálím jí do obličeje zaťaté prsty.
„Mrcho!!“ zařvu a rozeběhnu se na ní.