Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola šestá - Prostě to tak je

Náhled minulé kapitoly:
Vzdychla a pohlédla dolů. Měla chuť vyběhnout ven, vylézt na ten nejvyšší strom a dívat se na hvězdy. Nebo ještě raději, letět mezi ně, jenže, to je sen, který se jí nikdy nesplní.
K této: Děj se odehrává v manze 22 až 33
Upozornění: Přímá řeč v uvozovkách, myšlenky v kurzívě...*znuděně papouškuje* Jo a, objevuje se další AUTP ;)

Na nebi zářil jasný měsíc. Zdál se neobvykle velký. A oproti němu se rýsovaly na stromech stojící dvě postavy.
„Čas vrátit se?“ promluvila jedna z postav, Sasuke.
„Jasně!“ Souhlasil Naruto. Oba dva byly k smrti vyčerpaní. Sewa je pozorovala zavěšená hlavou dolů na jedné větvi. Cítila se teď asi stejně jako oni. S tím rozdílem, že oni se oba vítězně usmívali.
„Ty nejdeš?“ zajímal se Naruto, když se oba dva dostali dolů. Sewa zavrtěla hlavou.
„Ještě tu chvíli budu.“ Zachytila jeho pohled. „Neboj, nic se mi nestane...jsem přece taky ninja,“ prohlásila, dalo jí dost zabrat nasadit veselý tón, Naruto jí to ale spolkl a vydal se za Sasukem, který rozhodně nečekal.
„Hej ty, tak počkej!“
„Proč bych čekal na takový pako jako ty?“
„Pa-pako? Tyyy!“
Ještě chvíli k ní doléhala jejich slova. Zdálo se, že se rychle usmířili. Běhe chvilky se vyhoupla zpět nahoru na větev a pohlédla na zbytek stromu. Teď je konečně sama, možná by jí to mohlo jít líp. Měla jiný systém tréninku. Neběžet nahoru, ale hlavou dolů. Přišlo jí to lepší, víc to trénovalo výdrž...a navíc ji to na rozdíl od běhu vzhůru bavilo.

Běžela už nějakou chvíli, kterou by byla ochotna srovnávat se stromem, který vyběhl Naruto, když se jí nohy odlepily od větve. Rychle sáhla po provázku s korálky, které se jasně zablýskaly. Hodila je a obmotala okolo nějbližší větve, takže se shoupla zpět nahoru. Tohle ji bavilo ještě víc.
Přitáhla si provázek s korálky zpět a teď si je důkladně prohlížela. Všimla si, jak po nich Sasuke často pokukuje. Nejspíš mu připadaly povědomé. No, koneckonců...byly vytvořeny právě Uchihy, aby dokázala nějak usměrňovat svou žlutou chakru. Musela uznat, Uchihům se opravdu povedly.
Dlouze se nadechla. Uvolnila sevření a nechala tu druhou chakru proudit ven. Nesmí ji v sobě příliš dlouho zadržovat, taky jedna z nevýhod. Když byla malá, neuměla to, a proto měla často mnoho zdravotních problémů. Ta chakra ji uvnitř ničila, to věděla moc dobře. A jelikož teď konečně měla možnost, a byla dostatečně daleko od města, posadila se na větev a sledovala měsíc. Přítom si pohrávala s korálky, které začaly jemně světélkovat, když do nich proudila její chakra.

Vrátila se ještě později než Sasuke s Narutem, hodně později. Snad ještě vyčerpanější než ti dva. V lese ještě pokosila pár stromů, aby se zbavila té žluté chakry, jenže teď se bez ní cítila vyčerpaná opravdu až k smrti. Nicméně to udělat musela. Neměla chuť na večeři, a raději než to zalezla na hodně dlouhou dobu do koupelny, odkud poslouchala myšlenky všech v domě. Zlepšovala tuhle schopnost kdykoliv mohla, protože podle jejího mínění by byla jako ninja skvělá na vyhledávání nepřátel. Boj ji zas až tolik nebral, věděla, že je spíš klidnější povahy. A zabíjení...nerada si to přiznávala, ale někoho zabít, to opravdu nechtěla.
Dnes v noci je...
...je to uřvánek...
...tak pozdě...
...asi ještě víc než my...
...nechápu to...
...tati...
...neměls zase mluvit o...
...ne, to ne...
Zamračila se a potlačila jejich myšlenky ve své hlavě. Nedávali jí žádný smysl. Byla už moc unavená. Převlékla se do pyžama a vlezla do pokoje, který sdílela se Sakurou, beze slova přes sebe přehodila přikrývku a zahleděla se tmavýma očima na měsíc.
„Sewo?“ ozval se Sakuřin hlas. Nezdál se vůbec unavený, naopak bystrý.
„Hm?“
„Ty...často mluvíš o věcech, o kterých bys vlastně ani neměla vědět, že?“
Sewa chvíli mlčela. „Co tím myslíš?“
„No...třeba tehdy, když jsi odpovídala Narutovi na něco, na co se ani nezeptal, ale přitom na tebe vyjek 'Jak to víš?' tedy to, na co podle mě jen...myslel.“
Sewa se ani nehla.
Zatraceně...proč si toho musela všimnout zrovna ona?
„Ano,“ zamumlala neochotně. Sakura se k ní otočila. Ležely zády k sobě, takže teď hleděla jen na týl Sewyni hlavy.
Takže slyšíš, co si myslím?
„Ano,“ zopakovala Sewa. Slyšela, jak se Sakura na rukou postavila.
„Jak...?“
„Moje kekke genkai,“ vysvětlila Sewa. „Stejně jako je Sharingan kekke genkai, tak i tohle...jen nemá své označení, protože se tím nikdy nikdo moc nezabýval.“
Proč jí to vůbec vykládám? Je to jediná holka v týmu...možná proto bych ji měla brát jako přítele, a ne stále pořád jako nepřítele, jako tehdy, když nás zařadili do stejného týmu...ale, kdyby jen nebyla tak...
„Přísahala jsem, že to neřeknu, ale takhle svou přísahu neporuším,“ přerušila Sakura tok Sewiných myšlenek, ale už jsi má...kamarádka.
Sewa strnula.
Ona...kamarádka...
„A ty už nejsi mým nepřítelem,“ opáčila Sewa. Slovu kamarádka se ale vyhla. V jejím případě k tomu přeci jen nebylo ještě blízko.

Jen co se Sewa probrala, nejraději by zas usnula. Ze včerejšího výdeje chakry ji všechno bolelo, nejvíce levá, korálky stále obmotaná ruka.
Tiše zaúpěla a schoulila se pod peřinou do klubíčka. Přinutila se otevřít oči a zjistila, že se nad ní sklání hromada růžových vlasů a velké zelené oči.
„Není ti něco?“
„Uh...ne, to bude dobrý,“ vydechla Sewa a zase oči zavřela. Slyšela, jak Sakura odchází pryč.
„Sensei...“
Achjo, povzdychla si v duchu.
„Tak ji tu necháme...i Naruto tu dnes zůstává. I když už jste dnes měli jít všichni na most, asi jdeme jen my tři.“
Já...a Sasuke...Sakura byla už zase v jiných sférách.
Ta nemyslí na nic jiného, pomyslela si v duchu Sewa. Nechápala Sakuru. Ji vlastně žádný kluk nepřitahoval, byla tímhle zvláštní. Zákonitě se Sasuke líbil každé holce, kterou potkal, ale jí ne. Možná má prostě někoho určeného osudem. Bude muset na tuhle odpověď počkat.
Po chvíli se přinutila posadit. Podle zvuků tu byla ona, Tsunami (Inariova matka) a Inari. A Naruto, ještě někde chrnící.
Dlouze zívla a natáhla ruce. Musela to přemoct a postavit se. Což se jí nakonec i podařilo, ale značně se klepala a bolelo to ještě víc.
Zatraceně, že bych to včera přehnala? Vždyť jsem dohnala k minimu obě své chakry...„Au!“ V příští chvíli spadla zase zpátky na zem.
„Zatraceně!“ zaklela nazlobeně, jakš takš se převlékla a vstala. Držela se těsně u stěny, když zamířila ven z pokoje. Došla zrovna do místnosti, kde seděla Tsunami s Inarim.
„Dobré rá-“
„ÁÁÁÁ! JÁ ZASPAL! NECHALI MĚ TU!“ ozval se řev z dalšího pokoje.
„Já to věděl, já to věděl, já to věděl!“ okolo nich prosvištěl Naruto, který na sebe v rychlosti naházel své věci a ninja vybavení.
Neříkal mistr Kakashi něco o tom, že se taky nebude moct hýbat? Pomyslela si Sewa nevrle.
„Mistr říkal, že bys měl odpočívat...“ řekla Tsunami starostlivě.
„ODCHÁZÍM!“ zavolal za nimi ještě. Sewy si ani nevšiml.
„Naruto...“ nevrle hleděla směrem, kterým prchl pryč, a znovu pohlédla na Tsunami s Inariem. Inary se tvářil jako obvykle – fňukna, která se asi brzo rozbrečí – a Tsunami se na Sewu mile usmála.
„Ale jak se dívám, jedna mistrova předpověď se splnila, že?“
Sewa se zmohla na nějaké nevrlé zabručení. Tsunami ji znala doposud jako veselou dívku, tudíž ji to trochu překvapilo.
„Udělám ti snídani,“ oznámila jí, vstala a odešla do kuchyně. Inari si Sewu změřil nepříjemným pohledem.
„Proč...proč se všichni tolik snažíte? Nevidíte, že je to zbytečné?“
„Ne, nevidíme. Teprve když se vzdáš, je to zbytečné!“ sjela ho naštvaně. Nejspíš ho vylekal její zuřivý podtón v jinak unaveném hlase. Rozběhl se pryč, nahoru po schodech. Vzápětí se objevila Tsunami, která jí nesla misku se snídaní.
„Brzo už bude čas na oběd a já budu potřebovat celou kuchyň...takže si to můžeš výjmečně sníst tady.“
„Díky,“ řekla Sewa vděčně, a její žaludek se při pohledu na jídlo okamžitě hlasitě projevil. Tsunami se usmála.
„Nech si chutnat.“

Odložila misku vedle sebe a vstala. Už to šlo o mnoho snažšeji. Začla tedy dělat jednotlivé cviky, aby si konečně rozpohybovala tělo. Přitom v duchu přemýtala o prozatimním dění.
Zabuza se určitě brzo ukáže...neměla jsem to dělat. Co když je to právě dnes? Stala jsem se úplně nepoužitelnou...tedy, pokud bych...
Zastrašila tyhle myšlenky. Věděla, že by dopadlo špatně, kdyby si odvázala z ruky druhý provázek s korálky. Obzvlášť proto, že právě to bylo místo, odkud pocházeli její nesnáze.
Klan Akikaze byl proslaven ne díky své kekke genkai, díky které byl pro ně průzkum cizí mysli snažší než pro toho, kdo to prováděl ninja technikami, děděnými v rodinách, ale spíš proto, že byly vynálezci. Vymyslet nová jutsu, to už se v jejich řadách povedlo mnohokrát. Ale oni zašli ještě dál. Vytvořili umělou kekke genkai u dvou lidí v jejich klanu, u dvou malých dětí. U Sewy a její sestry Fukako.
Tento pokus o vytvoření nové kekke genkai se ale nepovedl, v jisté míře. Sewina sestra byla vynikajícím experimentem. Ano, jednali s nimi jako s věcmi. Jen jejich matka byla jiná. Ale tehdy, toho dne...přišli do vesnice, a zničili jejich snažení. Ze Sewy se tak stala nekontrolovatelná zbraň.
Sewa za tohle neproklínala svou rodinu, ačkoliv přímo od nich tenhle problém pocházel, ale své únosce, díky jejichž pokusech zničili práci její rodiny, zničili ji samotnou. Tehdy se její rodiče, její klan, rozhodli pomstít. A ji nechatli samotnou. A nikdy se nevrátili...

„Ááá!“
Sewa sebou trhla, což ji vyvedlo z podřepu, a pozorně se zaposlouchala. Z kuchyně zaslechla třískot rozbitého stolu padajícího na zem a pár talířů k tomu.
„Mami!“ zaslechla jek Inariho. Tohle asi bylo vážně. Jak jen jí to v té chvíli neposlušné tělo dovolovalo, rozběhla se vpřed, ke kuchyni.
„A další děcko?“ řekl jeden ze dvou chlápků, kteří tam rozhodně neměli co dělat, ten vyšší s páskou přes oko.
Myslí si, že jsem...z téhle rodiny... Sewa se v duchu snažila vymyslet, jak z toho vytěžit co nejvíc.
„Vezmeme je taky?“
„Potřebujeme jen jedno rukojmí,“ pronesl ten menší, s tmavou čepicí na hlavě.
Rukojmí? Lekl se Inari.
Rukojmí...tihle nejsou od Zabuzy, ten by rukojmí nebral...takže Gatou?
Rukou nenápadně zapadla do brašničky u pasu a v dlani skryla shurikan. Inari postřehl Sewin pohyb, a jejím štěstím bylo, že nic neříkal.
„Takže...hehe, mám je zabít?“ otázal se zabiják s jedním okem. Inari se rozklepal. Sewa se připravovala k hození shurikanu a zapadla druhou rukou do brašničky na noze.
„Počkejte!“ vykřikla Tsunami. „Pokud ublížíte tomu...těm dětem, prokousnu si jazyk a zemřu. Chcete rukojmí, že?“
Hrála tedy hru se Sewou. Postřehla její snažení, zatímco se ti dva neobtěžovali věnovat jí pozornost. Právě, když se obrátili, vrhla po nich zbraně – po tom menším shurikan, po tom vyšším kunai. Její tělo ale nebylo ještě zcela v pořádku, a jen kunai se zabodl do zad jednomu z nich.
„Au! Ty malá mrcho!“ zařval na ni. To byla šance pro Tsunami s Inariem. Sewa věděla, že oba dva zanbijáky v tomhle stavu nanejvíš zdrží.
„Dělejte!“ povzbuzovala Tsunami s Inarem, když se oba dva rozutekli pryč.
„Sakra, uteče nám. Pohni si!“ okřikoval svého společníka ten menší. Vyšší něco zavrčel a vytrhl si kunai z rány. Sewa se nejistě ohlédla, ale nakonec se vydala taktéž ven. Zde bylo příliš málo místa. Za ní se řítili ti dva.

Zastavila se teprve, když byli kousek od domu. Tsunami s Inarim se zastavili také. Snad by jí i chtěli pomoci, kdyby uměli bojovat.
„Tak tohle si vypiješ, holčičko,“ pěnil jednookej a povytáhl si meč.
Chtějí zaůtočit rychlím vysunutím meče...
Vzápětí se opravdu oba rozběhli proti ní. Nezbývalo jí, než si v rychlosti z pasu strhnout provázek s korálky, které se dočervena zablískly. Stálke v nich přebývala chakra, kterou do nich včera uložila. Napřáhla se a obloukem ho vyslala proti nim.
„Pche, tohle nás nezastaví, holčičko!“ zasmál se jednookej. Tentokrát se ale ušklíbla Sewa.
„Říká kdo?“ Provázek se omotal žlutou, spíš zlatavě zbarvenou chakrou a kdyby oba dva nestihli zareagovat, pravděpodobně by je přesekl v půli stejně, jako dřevěnou plochu, most, po kterém běželi.
V rychlosti si ho přitáhla zpět a vyslala ho po nich znovu. Znovu jim nezbylo, než uskočit, ale stále se přibližovali. Jenže ona se neodvažovala je zabít.
Ta holka si s náma hraje, zaslechla myšlenku toho menšího.
„Taky bych řekla,“ prohodila jakoby nic. Menšího zabijáka to vyvedlo z míry a díky tomu mu Sewa přesekla meč. Chladná čepel dopadla do vody vedle. To pro změnu vyvedlo z míry jeho společníka, kterému rozsekala půdu pod nohama, takže zahučel do vody jako meč jeho společníka. Sotvaže ale pocítila onen chabý pocit, že alespoň něco dokázala, ozvala se znovu její levačka. Sewa bolestně vyjekla. Bylo to snad horší, než kdyby jí do ní pálili rozžhaveným olovem. Svezla se na kolena a potlačovala pálení v očích. V tu chvíli se proti ní rozběhl druhý zabiják, sice bez čepele, ale pořád se zbytkem meče s ostrými hroty, které Sewa tak duchaplně osekala.
V poslední možné chvíli natáhla ruce, ve kterých držela provázek z každé strany, před sebe. Korálky se znovu rozblikaly a zaplály zlatým, tentokrát úplně zlatým světlem. Chakra před ní vytvořila jakousi půlkopuli, jejíž následná tlaková vlna odhodila onoho zabijáka zpět. Sewě vypadl provázek z ruky a vší silou práskla zaťatou pěstí do dřeva pod ní, aby zahnala bolest v levé ruce. Pak se přinutila vstát, provázek nechala ležet, a pomalým krokem se vydala k Tsunami a Inarimu, za kterými se ale z vody vynořil zabiják, kterého předtím Sewa zhodila dolů.
„Pozor!“ zavolala na ně. Oba se ohlédli, a vzápětí už běželi Sewiným směrem. Zabiják vytasil meč a hnal se hrozivou rychlostí vpřed. Sewa se rozběhla k nim, a za běhu vytáhla kunai, s úmyslem zablokovat jeho útok. Na korálky v tu chvíli ani nepomyslela. Rázně se mu postavila do cesty. Oba dva ji bez dechu sledovali.
„Tak utíkejte, zatraceně!“ nadával Sewa, když se sekli a civěli a nezdrhali pryč. Poslechli ji a rozeběhli se po dřevěném můstku dál.
„Teď mi to zaplatíš, holčičko!“
„Jsem kunoichi, žádná holčička,“ zvolala Sewa pobouřeně. Zvedla kunai, doběhl už k ní. Kov zaskřípal o kov, když se střetl jeho meč s jejím kunaiem. Rychle ho strhl stranou a zaútočil z boku.
„Moc pomalý,“ řekla, když ho znovu hravě zablokovala. V tu chvíli postřehla kradmý pohyb jeho drhou rukou, ale na reakci nebylo její bolavé, neposlouchající tělo připravené.
„A ty moc nepozorná,“ upozornil ji, a v zápětí ucítila v břiše ostrou bolest. Pohlédla zděšeně dolů. Zákeřně na ni zaútočil druhým mečem, který nestačila zablokovat.
Zaúpěla, ale kunaiem se znovu pokusila zaútočit. Uskočil tak tak, a nechal v ní vězet svůj meč. Tsunami s Inarim se za nimi zděšeně ohlíželi. Z vody vylezl i druhý zabiják. Teď stáli před ztěžka oddechující Sewou dva.
Zavřela oči. Teď už jí nic nepomůže. Přála si tedy, aby to alespoň skončilo rychle. Ale...co ti dva za ní?
„Ty jsi jen obyčejná holka,“ poznamenal jedooký. Jeho společník se ušklíbl. Jednooký se právě napřahoval mečem, když se najednou odkudsi zjevila obrovksá hromada Narutů. Bylo jich plno, a vší silou v jedné chvíli bušili a kopali do dvou můžů. Bylo jich tolik, že je oba dva dostali do bezvědomí. Pak všichni až na dva zmizeli. Ti se okamžitě rozběhli k Sewě, která se zapotácela a málem by spadla na zem, nebýt Naruta, který ji včas chytil. Jeho klon ji položil a teď oba dva hleděli se strachem v očích na meč, kterým byla probodnuta, a rozrůstající se kaluž krve.
„Ale ne,“ vydechl jeden z nich. Vzápětí ten druhý zmizel a zůstal tam stát už jen ten pravý Naruto. Tsunami s Inarim už k nim doběhli.
„Sewo! Sewo, prober se!“
„Ugh...Naruto, nech...mě být...“
„To by tě ovšem jistě stálo život,“ pronesl hlas někoho, kdo stál za nimi. Když se Naruto rychle otočil s vražedným výrazem ve tváři a očima nepatrně zabarvenýma doruda, a i Sewa se přinutila otevřít oči, uviděli nějakou ženu, s tmavě hnědými vlasy po lopatky, jasně zelenýma očima, obléklou v tmavém.
„Kdo...jste?“ vydechla Sewa. Žena si ji chvíli zamračeně prohlížela, než si k ní klekla.
„Jsem ninja, a v ohledu lékařství dost zběhlá. Můžu tě vyléčit,“ nabýdla jí jasným hlasem.
Sewa na ni pohlédla. „Proč by jste...to dělala?“
„Protože,“ ohradila se žena. Sewa se nepatrně usmála a nechala na sebe sáhnout. Sevřela ruce v pěst, když žena začala pomalu vytahovat meč.
„Naruto, bež...na most,“ řekla Sewa. „Tihle dva podle mě...patřili ke Gatouovi. Možná, že tam...ugh...“
„Už to je,“ oznámila jí žena. Sewu to nijak neutěšilo, jelikož rána začala víc krvácet a jí se zatmívalo před očima.
„Tak běž a nestůj tady!“ vyjela na něj z posledních sil. Naruto s vážnou tváři přikývl. Chvíli si ještě dal práci se svazováním dvou zabijáků, poté se naposled ohlédl za Sewou a rozběhl se pryč.
„Lékařský ninja?“ otázala se Sewa slabým hlasem, když uviděla, jak ženě vzplanuly ruce zelenou chakrou.
„Ano i ne,“ poznamenala žena klidným hlasem a přiložila ruce na zraněné místo. Sewě se v tu chvíli setmělo před očima a upadla do temné, blažené nevědomosti.