Buď na sebe hrdá, Konoho...

„Mise ukončena?“ zeptal se Nidaime Hokage. Seděl netradičně za stolem ve své kanceláři. Obvykle si na formality tohoto typu nepotrpěl. Otázku mířil na mě. Koneckonců, byl jsem oficiální velitel týmu.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Cíl uprchl,“ řekl jsem a zpříma pohlédl do Tobiramových očí.
„Co se stalo?“ zajímal se a skákal pohledem ze mě na mé společníky a zpět.
„Tunely nebyly stabilní a začaly se bořit. Nepřítel měl velký náskok a…“ zaváhal jsem, jak to podat. „Arashi a Ichigo byli zavaleni. Rozhodl jsem se pomoci jim než nesmyslně pronásledovat útočníky ze Skryté oblačné. Útočníci se také dostali na území Země větru, kde jim byla poskytnuta ochrana zaručená jednotkami pod přímým velením Kazekageho.“
Nidaime na mě chvíli zamyšleně díval a pak váhavě přikývl. „Dobrá. Do další mise máte volno.“
„Hai, Nidaime-sama,“ uklonil jsem se a následován svými společníky jsem opustil sídlo Hokage.
Pomalu jsem se doploužil domů. Teplé světlo, které prosvítalo skrz závěsy, vypadalo neuvěřitelně lákavě. Je neuvěřitelné, jak jsem se na své dva poklady těšil… Miho a Kakashi.
Pomalu a potichu jsem otevřel dveře. Slyšel jsem jemný smích mé ženy a veselý smích mého syna. Tiše, abych je nevyrušil, jsem si stoupl do dveří a pozoroval je. Miho zaujatě poslouchala Kakashiho vyprávění a popisování zážitků z Ninja Akademie. Bylo to jen pár týdnů, co nastoupil, a už bylo jasné, že bude excelentním ninjou. Projevilo se u něj neuvěřitelné nadání. Pokaždé, když jsem potkal jeho senseie, poslouchal jsem jen chválu. Samozřejmě jsem se dmul pýchou.
„Otou-san!“ konečně si mě všimli. Kakashi se rozhodně zvedl a vyběhl mi naproti.
„Taky tě rád vidím,“ zasmál jsem se a nastavil pěst, aby do ní mohl Kakashi lehce ťuknout, jako jsme to vždycky dělávali.
„Vrátil ses dřív, než jsem čekala, Sakumo-san,“ usmála se Miho. Něžně jsem ji objal a políbil. Tihle dva jsou to nejlepší, co mě kdy v mém životě mohlo potkat.

Od mého návratu z té osudné mise se všechno změnilo. Mluvili o mně všichni… a všem vadila jen jedna jediná věc… že jsem zachránil své přátele. Že jsem je nenechal zemřít. Že jsem dovolil, aby se dohromady třem dětem vrátili jejich otcové a že jsem dovolil, aby se dvěma ženám vrátili jejich manželé.
Ti dva se mnou odmítali mluvit. Poslední rozhovor, který jsme spolu vedli, se odehrál den po návratu z mise.
Šel jsem na cvičiště podívat se, jak si vedou moji bývalí studenti. Cestou jsem narazil na Arashiho a Ichiga. Na pozdrav nereagovali a jen se ke mně obrátili zády.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se jich.
„To se ptáš ty?“ obořil se na mě Arashi.
„Jo,“ kývl jsem a zamračil jsem se, „protože nevím, co máte za problém.“
„Víš ty vůbec, jak před celou Konohou vypadáme?“ procedil mezi zuby zuřivě Ichigo.
„Prosím?“ stále jsem nechápal, na co naráží.
„Proč jsi tu misi nedokončil sám? Proč jsi nás z toho tahal? Mise předevvším… to je heslo shinobi,“ odpověděl.
„To myslíš vážně?“ zeptal jsem se se zdviženým obočím. „Ty bys tam radši zemřel, než aby ses vrátil k manželce a dvěma dcerám?“
„Ano,“ zasyčel a nenávistně si mě prohlížel. „Já, na rozdíl od tebe, jsem shinobi a ne slabošský taťka.“
„Nevěřím, žes tohle řekl,“ odpověděl jsem chladně.
„Věř si, čemu chceš. Mohli jsme být slavní… víš jaká odměna byla vypsaná na hlavy těch útočníků?“
„Mohli jste být především mrtví!“ vykřikl jsem. Nechápal jsem, co se to s nimi stalo.
„Potupil jsi nás, Konoha no Shiroi Kiba,“ zavrčel Arashi. Oba se sebrali a zanechali mě samotného a neschopného slova.

Tohle se odehrálo před několika týdny. Situace se od té doby zhoršila. Na mise se mnou bylo ochotno chodit jen pár shinobi. Mezi nimi Sarutobi Hizuren a Namikaze Minato, velmi mladý, ale o to nadějnější chuunin.
Nevěděl jsem ale, že to nejhorší teprve přijde.
Odcházel jsem z domova trochu později než obvykle, protože jsem vyrážel na další solo misi. Měl jsem radost, protože jsem mohl strávit aspoň trochu času s Kakashim, na kterého jsem neměl moc času.
Kakashi, kterého jsem to ráno viděl, byl ale někdo úplně jiný. Ani na mě nepohlédl. A co bylo nejzvláštnější, na obličeji měl masku, která mu kryla prakticky celou tvář kromě očí a čela.
„Co se děje?“ zajímal jsem se. Můj syn mě ale úplně ignoroval. Připadal jsem si jako vzduch… ne jako něco mnohem méně potřebného…
„Co to s ním je?“ ptal jsem se Miho, když Kakashi odešel. Miho se na mě nešťastně podívala.
„Je takový už delší dobu…“ sklopila pohled. „Nechtěla jsem ti to říkat. Je to…“
Vlastně to ani nemusela doříct. Její váhání mi odpověď dalo hned.
„Od té doby, co jsem se vrátil z té misi s Arashim a Ichigem, že ano?“ zeptal jsem se.
Smutně přikývla.
„On se z toho ale vzpamatuje… dej mu trochu času…“ snažila se mě povzbudit má žena.

Čas ale ubíhal a Kakashi se mnou i nadále odmítal komunikovat. V životě jsem se necítil tak strašně. Zvládnu cokoliv, ale ne, pokud za mnou nestojí má rodina… je to zbabělost? Já nevím… možná… jak mám ale unést to, jak se na mě můj syn dívá?
Jako na odpad… jako na něco mnohem horšího než odpad…
Jméno Hatake je spojeno s hanbou… neuvěřitelnou hanbou a špínou. Mám stydět za to, že jsem zachránil lidi, které jsem považoval za přátele? Mám se stydět za to, že si cením lidského života?
Co se to s lidmi stalo? Kam se poděly ideály, na kterých byla vytvořena Konoha a celý tenhle systém? Kdy se tyhle ideály vytratily?
A tak jsem se dostal sem… všechno je nachystáno. Nedokážu dál snášet opovržlivé pohledy svého syna… nedokážu snést pomyšlení na to, že se za mě můj syn stydí… stydí se za mě tak moc, že skrývá tvář, aby nebyla vidět jeho podoba se mnou…
Jsem zbabělý? Bezpochyby ano… snad ti to má smrt trochu ulehčí, Kakashi… snad se alespoň tak stanu otcem, za kterého by ses nemusel stydět… kterým bys nemusel opovrhovat…
Všechno je připraveno. Meč čeká… lákavě stříbřitá čepel slibuje, že mě vysvobodí… pomalu nalehám na katanu… vnímám každý milimetr, o který mě meč posouvá blíž klidu… vše se pomalu zatmívá, jak mé tělo opouští víc a víc krve…
Vidím Mihinu tvář… smějící se a šťastnou… ještě z dob, kdy bylo všechno v pořádku. Zasloužíš si někoho lepšího, má lásko…
A Kakashi… doby, kdy jeho tvář nehalila maska…doby jeho šťastného dětství… doby, které jsou nenávratně pryč… odpusť, že jsem nebyl lepším otcem…
Jak se to stalo, že to dopadlo takhle? Co se to stalo?
Co se to jen stalo…
Buď na sebe hrdá, Konoho… buď hrdá na to, nakolik si ceníš lidského života… Buď na sebe hrdá, Konoho… buď hrdá na to, nakolik si ceníš života přítele… buď na sebe hrdá, Konoho...

Zahalil jsem svou tvář, protože jsem se za tebe styděl, otče… styděl jsem se, protože jsem byl hlupák… Maska nechť je mým pokáním… maska nechť je mou hanbou… maska nechť je mou značkou… ať každý ví, že jsem Hatake Kakashi… špatný syn, který ublížil svému otci…
Sharingan jsem získal díky smrti přítele… nechť je mým pokáním za věci, které jsem neudělal… nechť je pokáním za mé hříchy… ať každý ví, že jsem Hatake Kakashi… špatný přítel, který nedokázal ochránit jemu drahé…
Odpusť, otče…
Odpusť, Obito…
Odpusť, Rin…