Ztracené Eso 09

9.kapitola – Hvězdička
„Hoshi-chan! Hoshi-chan!“ křičel blonďáček na dívku ležící na zemi.
Byly tam dvě dívky, obě dvě jako by si z oka vypadly, nikdo by nepoznal, která je která, kdyby jedna z nich neměla šátek na hlavě… To byla Hoshi.
„Hoshi-chan!“ zatřásl s ní Naruto.
Růžovlasá si jenom povzdechla a zahleděla se na druhou dívku, potom se otočila na chlapce se psem a zeptala se:
„Ony… Jsou stejné?“
„Vypadá to tak, pachy jsou stejné, ale tu Hoshi odhaluje ten šátek.“ Prohlásil moudře Kiba.
„Aha.“ Přikývla Sakura.

Jedna z dívek náhle začala otevírat oči, modré oči. Blonďatý shinobi se do těch očí zahleděl, to byly ty oči, které si zamiloval, se kterými trávil tolik času v Konoze.
„Hoshi-chan!“ oslovil ji hlasitě.
Dívka na něj pohlédla, zavřela oči a pokusila se posadit, chlapec ji rychle pomohl a lehce ji podepřel, aby zase nespadla.
„Hoshi-chan, slyšíš mně?“ zeptal se.
Červenovláska na něj pohlédla a objala jej, silně, ale přátelsky. Bylo to jako ocitnout se v jiném světě, to obětí, bylo jakési pouto mezi těmi dvěmi.

Studený vítr je ovšem rychle vrátil do reality. Před nimi stál Kabuto, tvářil se chladně až lhostejně. Náhle promluvil:
„Kei, doporučuji Ti se stáhnout zpátky.“
„Nejmenuji se Kei!“ odsekla dívka.
Zvedla se v ní vlna odporu, ona nebyla ničí loutkou. Její povaha, která byla kdesi poslušná k Orochimaru a byla ochotna obětovat svůj život nejspíše připadla té druhé.
„Tak jak se jmenuješ?“ zamračil se Kabuto.
„Hoshi!“ řekla červenovláska.

„Tak tedy, Hoshi, připrav se na smrt. Určitě si pamatuješ na pokusy, jedním z nich bylo dostat do Tvého těla jed, který mohu aktivovat. Do pěti minut zemřeš… A neboj bude to bolet.“ Ušklíbl se brýlatý chlapec.
„Ka-Kabuto…“ zakoktala se dívka, nevěříc svým vlastním uším.
„Ale, Hoshi, nyní jste dvě a jedna musí nutně překážet.“ Ušklíbl se Kabuto.
Červenovláska se náhle začala potit, její dech začal být nepravidelné. Cítila se slabá, jed pronikal rychle a nehodlal se vzdát.

Dívka ucítila objetí, někdo ji objal. Kdyby vzhlédla uviděla by blonďatého chlapce, on ji objal a nyní utěšoval. Brýlatý chlapec se otočil a v obláčku kouře zmizel.
„Já ho dostanu…“ zavrčel jakýsi hlas.
Dívka již nerozeznala kdo to byl. Cítila pouze strach a obavy, beznaděj. Byla obklopena jakousi tmou.

Orochimaru-sama…To jste mi nikdy nevěřil?
Po její tváři se začali kutálet perličky pláče, nedokázala je zastavit a ani nechtěla. Nebyla si ničím jistá ve své minulosti, věděla jediné… Do tří minut zemře.
Jedna… Dvě… Tři… Čtyři… Pět… Dvě minuty už určitě uběhli… Nechci zemřít! Nechci!
Pomalu ji umírala všechna naděje, nebyla si jistá ničím. Nevěděla, zda je dobře či špatně, že umírá, věděla jediné… Musí umřít.

„Hoshi-chan…“ zašeptal kdosi.
Nechci… Nechci umřít! Nechci!
„Neodcházej, Hoshi-chan.“
Ten hlas… Prosil, byla to výslovná a naléhavá prosba. Nemohla mu vyhovět, její prsty ztuhli. Obličej již také nepohnul ani svalem…
Hoshi byla mrtvá.

Zamračená obloha začala plakat… Pršelo. Jakoby i příroda utrpěla velkou ztrátu, hvězdička uhasla. Každá hvězda někdy ztratí svou záři a tahle ji ztratila dnes.
Déšť padal na červenovlasou dívku a na chlapce nad ní. Ten plakal, nechtěl aby odešla. Políbil ji na chladné rty.
„Hoshi-chan…“ zašeptal.

Pátá hokage znepokojeně hleděla z okna, cítila, že je něco špatně, ale nevěděla co. Tušila, že se něco stalo hvězdičce, ale neodvážila se tipovat co.
„Tsunade-sama?“ ozvalo se za ní.
„Ano, Shizune?“ zeptala se pátá.
„Právě dorazila zpráva, že dívka přezdívaná Hoshi je… Mrtvá.“ Hlesla Shizune.
„A-Aha.“ Přikývla Tsunade.
Hvězdičko… Orochimaru, já Tě dostanu! Ta dívka… Ta dívka… Hvězdičko… Promiň, omlouvám se.

Ještě toho dne, padala jedna hvězda. Všichni kdo znali Hoshi, se museli usmát a přát si stejné přání. Přání, které se nemohlo splnit, ale i přesto si ho přáli.
Hvězdička byla laskavá, přátelská, hodná, těžko uvěřit, že někdo jako on byl stoupencem Orochimaru.
Kéž by byla Hoshi s námi.
Takhle znělo to přání, přání, které nebylo již nikdy splněno. Ale znamená nikdy nikdy? Možná ano, možná ne. Ostatně my, se to nikdy nedozvíme.

KONEC