Vzpomínky na Kyru 002.

„A kdy zemřel?“
„To už nevím, ale je jisté, že to bylo velice, ale velice dávno.“
„Sasuke to vážně nic nechápeš? Vůbec, ale vůbec nic.“
„A co bych na tom měl chápat? Není na tom zhola nic důležitého, jediné co je na tom zajímavé je ta vaše snaha pro nic. Ale co, už tu mluvíme moc dlouho. Mám ještě nějakou práci. Sbohem a pozdravujte Kakashiho, aby to bylo komplet.“

V ten okamžik dvojice na bojišti zůstane sama. Po Sasukem nikde ani stopa a po Orochimarovi a Kabutovi se taky slehla zem. Sakura chvilku stojí, jako opařená, ale potom honem běžím ke dvou padlým tělům spolubojovníků. Ale bohužel pro kapitána Yamatu a i pro Saie není cesty zpět z říše stínů. Je toho na ni už asi moc, protože padá na kolena a rozpláče se. Smaragdově zelené jenž jsou najednou, tak neuvěřitelně velké, že by se v nich utopil celý svět. Pohled beznaděje a strachu. Vypadá to, že už se zhroutí, ale zachytí jí něčí ruka. Ruka pevná a rozhodná, když vzhlédne, tak spatří svého přítele, který se nekouká zpět, ale dopředu. Někam do dálky, na tváři výraz pevného odhodlání. Kdo je ten člověk? Toho neznám je jiný, než ten dřív. Straší, dospělejší, to už není „ten“ Naruto.

„Vstávej Sakuro. Měli bychom se vrátit do vesnice a donést tam tyhle dva. Zaslouží si pořádný pohřeb.“
„Naruto-kun…“
„Co je?“
„Jak? Jak jsi…“
„Ještě je čas. A teď známe jeho taktiku. Máme ještě čas. Čas na trénink, čas na to být lepší. Čas na to splnit sliby v minulosti dané. A nejsem na to sám, to mi pomáhá. Jsme dva.“
„Máš pravdu. Jsme na to dva. Ne, nejsme dva. Je nás víc mnohem víc.“

Ten kdo je sledoval před chvilkou by možná nevěřil svým očím. Na místě dvou klečících, plačících dětí, teď stojí dva dospělí, kteří se koukají do dálky na západ slunce. Něco skončilo a něco nového začalo. Nezbývá než věřit, že to se stane bude lepší než to co se stalo. Potom se jako na nějaký neviditelný pokyn pohnou směrem k tělům ležících v písku a drti kamení. Vezmou je na ramena a zmizí v obláčku prachu. Bojiště osiří a už jen vítr jemně povlávající mezi troskami skal. Prach a písek pomalu dosedají na svá místa a celé prostranství se zdá náhle nějaké nedokonalé, jakoby mu něco chybělo.

Co se tam stalo? Proč jsem je nezabil? Co mi v tom bránilo? Proč to odkládám do budoucna? Mohou mi způsobit nějaké problém s pomstou, tak proč? Proč je najednou všechno složité? Nechápu to. Vždy záleželo jen na jedné věci, teď taky, tak sakra proč? Prostě umřela. Svět se nezhroutí. Co to se mnou je. Proč jí teď chci pomstít? Co na ní záleželo? Byla to jen holka, která taky studovala u Orochimara. Jinak nebyla významná. Mám v tom zmatek. Do háje. Teď se musím soustředit na trénink a na hon na Itachiho. Protože ty za to všechno zaplatíš. I když ona to nikdy neschvalovala. Slyším její hlas jako tehdy.

„A proč ho vlastně chceš zabít?“
„Vyvraždil mojí rodinu.“
„Proč?“
„Prý aby zjistil, jestli to dokáže.“
„A proč nezabil i tebe?“
„Protože jsem mu za to nestál. Možná chtěl, aby se mu za to jednou někdo pomstil.“
„Tak proč to děláš?“
„Co proč dělám?“
„Proč děláš to chce on? Proč chceš rodinu pomstít, když ti to vlastně přikázal on?“
„Nedělám to co chce on. Já ho zabiju. Musím to kvůli němu se to všechno stalo.“
„Nechápu tě. Proč se mstít, když to nemá skutečný důvod. Ty ho jen nenávidíš a už dávno jsi zapomněl proč. Chceš si jen dokázat, že jsi silnější. Proto tu trénuješ, ne proto že bys chtěl pomstít rodinu.“
„A proč jsi tu ty, když jsi tak chytrá?!“
„To ti řeknu, až ty najdeš pravý cíl. Protože teď by jsi to nepochopil.“

Vlastně ještě pořád nevím, proč tam studovala ona. Mohl bych se zeptat Orochimara, ale ten mi to nepoví. Kabuto bude mlžit anebo se bude smát. Když na to přijdu budu jí možná moci pomstít. Ano pomstím jí. Tím jí oplatím její službu. Ale nejdřív zabiju tebe Itachi, protože začínám pochybovat o tom zda je to opravdu to co chci. Kyra byla zvláštní, proč jsem si toho nevšiml dříve. Trénink, být stále silnější. Možná měla pravdu, ale i kdyby on za to stejně zaplatí. Musí, slíbil jsem to, nenávidím ho.

„O čem přemýšlíš Sasuke-kun?“
„Co je ti do toho?“
„Mohl by jsi konečně začít mluvit slušně. Už je to pár let.“
„A mělo by to vůbec na tu chvilku cenu?“
„Nech ho Kabuto. Sasuke-kun se musí srovnat s tím co se stalo. Potkat Naruta je zážitek vždycky. Upřímně jsem nečekal, že ho tu potkáme.“
„Naruto není problém a nesnaž se zjistit o čem přemýšlím. Naruto je jen někdo z minulosti na něhož mi zbyly nějaké vzpomínky. Ale to je tak vše. Kdy dorazíme do nového úkrytu?“
„Zítra po poledni.“
„Tak to by jsme mohli pohnout a být ještě před obědem.“

Slunce už zašlo za obzor a nad bojištěm se vznáší první příznaky noci. Stíny se prodlužují a jeden z nich dopadá na nehybné tělo děvčete. Leží na pravém boku a ze srdce jí trčí dva kunaje. Krev už dávno zaschla a tělo se zdá mrtvolně bledé. Ale možná ta tma zkresluje. Najednou se roznese zvuk dopadu kovu na kámen a místě dívky leží ty dvě smrtící zbraně. Ale pouze ony…