PÍSEŇ LÁSKY...Smrt je vysvobození (001)

NARUTO, Boj s Peinem:

„ Ja neprehrajem Futon Rasen shuriken!!! “
„ Pomstím zvrhlého a Kakashiho to prisahám. “
,, Ja ta dostanem Pain, Hiraishin no Jutsu. “
„ Vedľa!!!!! Naozaj??? “
,, Futon Rasen shuriken- mam ta. “
,, Dokázal som to pomstil som Jiraiya a Kakashiho konečne!!! “

SAKURA:

Od té doby co Pein zabil Kakashiho a Jiraiu uběhlo 5 let. A já jsem pořád nenašla Naruta ani Sasakeho. „ Ztratila jsem všechny co jsem měla ráda, lidi na kterých mi záleželo. “
„ Jaké je šance, že Naruto nebo Sasake přežili? “
Žádná, protože mě už nezbývá naděje. Uběhlo tolik let marného hledání, a já nikoho nenašla.

Vzpomínám si Narutova slova, když odcházel: „ Sakuro, nedokázal jsem ho přivézt zpět. A nedokázal jsem ani zachránit Kakashiho, proto mám na rukách jeho krev.
Promiň mi, že odcházím. Jsem příliš slabý abych zůstal, ale tebe budu vždy milovat. “
Byla noc, ale v záři měsíce se zablýskla slza na jeho tváři. Já jsem to nevydržela a objala ho. Chvíli jsem mu brečela na ramenou a potom z vyčerpání usnula.

Ráno jsem se probudila z mojí největčí noční můry, po chvíli jsem zjistila, že to noční můra nebyla, byl to děj minulé noci. Naruto doopravdy odešel a nechal mi tu Tsunadin náhrdelník.
Dál si pamatuju jen, že jsem chodila jako tělo bez duše, v mém životě chyběla radost. On mě vždycky dokázal rozveselit, ale když odešel chyběl kousek mého já.

Asi po 3 měsících jsem se probrala z nostalgie a začala znovu cvičit jutsu co mě naučila Tsunade.
Byla jsem mocná, protože jsem měla jedno poslání: Najít a přivést zpět Naruta! Teď už nemám důvod žít, selhala jsem.
Celých 5 let jsem ho hledala, zbytečně. Ani jsem si nepřipouštěla myšlenku, že by byl mrtvý.Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že svoje trápení ukončím. Stačil by jeden skok do útesů a moře by mě pohltilo.
V hlavě mi zněla pořád ta jedna a samá věta: Teď už nemám důvod žít, selhala jsem. Dobrá, zabiju se a budu mít navždy klid od všech špatností co můj život doprovází.
Vydala jsem se na cestu, cestou jsem potkávala lidi, se ktarými jsem žila prakticky od mého narození. Ale já se na ně nedívala, protože by to pro mě bylo mnohem těžší.
„ Sakura-chan, počkej! “ ozvalo se za mnou.
„ Tsu..Tsunade-sama. “
„...Kam jdeš?? Víš, že za branami teď není bezpečno? “
Z očí mi vyhrkly slzy, právě proto jsem nehtěla nikoho potkat.
„ Co..Co se stalo?? Proč brečíš, Sakuro? “
„ Já chci být sama, nechte mě. Selhala jsem! “ vykřikla jsem se slzami v očích a utíkala k útesům.
Tsunade mě chtěla dohonit, ale Shizune ji potřebovala.
Já jsem běžela dál, ani jednou jsem se neohlédla. Z očí mi tekly slzy, jako kdybych se za svůj život nenabrečela dost. Nezdržovala jsem se tím je setřít, protože se v dáli objevily útesy.
Za chvíli jsem byla na mém místě posledního odpočinku.
„ Proč?! Proč jsi odešel!! Já jsem tě milovala! Vrať se, Naruto! “ ječela jsem z plných plic a slzy mi tekly proudem.
„ Prosím, vrať se....A jestli jsi mrtvý, tak jdu za tebou .“
Pomalu jsem se blížila k útesům a slzy smáčely zem podemnou. Chtěla jsem skočit, abych svůj život ukončila když v tom.....

NARUTO, den před údálostí s útesy:

„ Bola jedna z najkrajších noci čo som si pamätal. Áno už je to tak ta noc bola taká istá jak keď som pred piatimi rokmi opustil Konohu. “ pomyslel si Naruto a s láskou spomínal na svoj domov ktorý zanechal osudu a pobral sa splniť to čo sám sebe sľúbil a to že pomsti Jiraiya a Kakashiho. „Ale potom prečo som sa už nevrátil“ kládol si Naruto otázku na ktorú sám nepoznal odpoveď, tu otázku si kladie už cele 4 mesiace.
„ Prečo??!!“
„ Veď sa mi to podarilo Paina som zabil tak prečo sa toho tak obávam prečo?“

Naruto už niekoľko noci nespal v kuse sa mu snívala ta istá udalosť a to ta noc keď nechal Sakuru na pospas osudu a to samu. Jedného rana som si to uvedomil prečo sa bojím vrátiť je to pravé koli Sakure.
„ Bojím sa!“
Ne že by som sa bal Sakury bojím sa toho čo sa za tých 5 rokov v Konohe zmenilo. Môžem to vôbec ešte považovať za svoj domov, pamätajú si moji priatelia kto je Naruto Uzumaki.
Keď som sa konečne prebral zo svojich myšlienok tak som sa rozhodol. Ešte dnes sa vydám na cestu naspäť do Konohy.
Keď som vyrazil smerom na Konohu v hlave sa mi motalo veľa myšlienok a to hlavne na Sakuru. Jak sa asi ma, považuje ma ešte vôbec za priateľa tieto otázky sa mi motali v hlave celou cestou spať.

„ Konečne zem ohňa“ povedal som si keď som konečne došiel na hranice zeme ohňa.
Už mi zostávalo len par hodín cesty späť a tak som sa rozhodol že sa ešte pôjdem pozrieť na utesi na východnej hranici zeme.
Neviem prečo ale zniakeho dôvodu ma to tam tiahlo stále večou silou a tak som sa rozhodil zrýchliť, mal som tak zle tušenie že sa niečo stane.

!KONEC![/center]