Krásná noc

Byla už tma. Sněžilo. Skoro se zdálo, že počasí má svojí vlastní vůli, a najednou se chtělo nějakým způsobem vyjádřit. Vytvořit ještě krásnější atmosféru. Atmosféru lásky.
Pod pouliční lampou stál urostlí muž. Nervózně poklepával nohou a kousal si nehty. NE! Řekl si. Ona nemá ráda když si koušu nehty! Hned si vyndal prst z pusy. Musel se zabavit jiným způsobem. Otočil se kolem své osy, podíval se dolů, a potom nahoru. V tu chvíli ho zaujalo hejno můr, které létaly kolem lampy. Létaly tak bezstarostně, bez žádných závazků, beze strachu. Chvíli jakoby omámený zíral nahoru, k nebi, k lampě. V tu ránu mu spadla jedna potulná vločka do oka. AU!!! Zakřičel v duchu, prohnul se a začal si mnout oko.
„Jsi v pořádku?“ Ozvalo se najednou za jeho zády. Jeho tělem projel mráz, skoro jako kdyby do něj někdo vrazil prudkou ranou čepel nože. Narovnal se. Začal se pomalu otáčet.
Konečně k tomu došlo. Jejich oči se střetly. V tu ránu tam byli jen oni dva. Oni dva, sníh, lampa a hejno můr. Nikdo z nich v tu chvíli nepomyslel na něco tak lhostejného jako je čas. Najednou dívka pozvedla ruku. Její ruka vypadala tak křehce, oproti okolnímu světu. Krásná, jemná ruka. Přibližovala se blíž a blíž k chlapcově tváři. Chlapec slyšel své vlastní srdce, jak mu tlouklo hlasitěji a hlasitěji. Dotkla se jeho brady, a jemně na ni přitlačila. V tu ránu o sebe cvakli chlapcovi čelisti. „Když už tolik zíráš, tak alespoň zavři pusu!“ řekla a zasmála se. Její smích zněl jako nádherná hudba. Tuhle hudbu bych mohl poslouchat po celý život, řekl si chlapec.
Zafoukal vítr. Dívce se rozvlnily vlasy, jako kdyby chtěli tančit štěstím. Na zemi ve sněhu byli vidět dva páry stop. Jedny větší, jedny menší. Sníh začal náhle padat mnohem hustěji a rychleji. Větrem se nesli dva hlasy, občas se zasmály, občas ztichly.
Šli dál a dál. Ocitli se na malém kopečku, odkud byl krásný výhled na město. Byla tam lampa, a lavička pečlivě schovaná pod korunami stromů, takže na ní nedopadal žádný sníh.
„Nechceš se na chvíli posadit?“ navrhl chlapec.
„Dobrý nápad, tohle je moc krásné místo.“ odvětila dívka.
Shikamaru a Temari seděli vedle sebe, bok po boku. Temari v tu chvíli spadla na rukavici nádherná, nadýchaná vločka. Byla tak veliká, že na ní vynikl každý její detail.
„Podívej, jak je krásná!!“ řekla. Shikamaru se naklonil blíž k její dlani, vzal její ruku a přiblížil ji blíž ke svému obličej. Náhle se vločka rozpustila. Shikamaru stále držejíc Temařinu ruku se malinko usmál a ruce daroval krásný polibek. Temari se na něj chvíli překvapeně podívala, pak se začervenala a nakonec se na něj vrhla ten nejkrásnější pohled, jaký může dívka na chlapce udělat. Zvedla ruku z jeho dlaně, a pohladila Shikamaru po tváři. Prstem jakoby naznačila směr pohybu, kterým by se měl vydat. K ní. Chlapec pochopil a naklonil se k ní blíž. Jejich tváře najednou byli tak blízko u sebe. Shikamaru naklonil hlavu trochu doprava a jejich rty se střetly. Byli to velmi vroucné polibky, plné něhy a lásky. Temari dala Shikamarovi levou ruku kolem krku a pravou na týl. Shikamaru měl ruce v Temařiných útlých bocích.
Až po deseti minutách byli konečně schopni se od sebe odtrhnout. Opřeli o sebe svá čela a chvíli se na sebe jen potichu dívali. Potom se Shikamaru naklonil k jejímu uchu, a potichu zašeptal
„…Mliluju tě…Chtěl bych tě, Temari. Navždycky bych chtěl jenom tebe…“
Temari ho na důkaz lásky políbila na tvář. Ten polibek mluvil za vše. Nemusela nic říkat. Oba věděli už teď, že spolu budou celý život. Že spolu vyrostou, budou mít spoustu dětí, a nakonec spolu, bok po boku zestárnou a zemřou. Byli si souzeni. Věděli to. Oba to věděli, už od první chvíle ale nechtěli si to přiznat. Byli souzeni se milovat. Milovat se celý život, navěky. To byl jejich osud.