Roots - 15. kapitola - Loutkař

Netrvalo dlouho a Daichi si musela přiznat, že ani druhá ruka není v pořádku. To však byla maličkost ve srovnání s tím, jak Akatsuki reagovali.
„Genjutsu, jo? Takže my tě považovali za němou a ty sis zatím s náma jenom hrála? To mě ale doopravdy ranilo!“ Hidan plísnil sám sebe za to, že byl takový hlupák.
Děvče teď držel Zetsu, opírala se mu o rameno. S rukama raději ani nehýbala. Sasori od ní totiž poodstoupil a obrátil se zády. Podívala se na bělovlasého. „Uvažuj logicky! Pořád jste se mě na něco ptali. Myslíš, že mě bavilo mluvit s takovými dvěma hulváty? Vlastně jen s jedním, protože Kakuzu je docela milej.“
Hidan zakoulel očima. „Pěkně drzá, tahle tvoje sestřička. Ale co, nebudu se s ní špinit. Jen ať si to vyřídí se Šéfem.“
Kisame na ni mrkal, Itachi si toho všiml a napomenul žraloka, ať to s těmi sympatiemi nepřežene a Kakuzu, když viděl Hidanův výraz, začal se pochechtávat.
Sasori se teď obrátil k ostatním. Daichi se zhrozila. Měl na jedné straně popraskaný obličej. „Co… co jsi zač?“ zašeptala zdrceně.
„Ty to ještě nevíš?“ uchechtl se Zetsu. „Náš loutkař je sám loutkou. Lidskou s…“
„S živým jádrem,“ doplnil ho červenovlasý.

Pein už toho měl právě dost. „Varovali jsme tě, holčičko, a ty sis zkrátka nedala říct! Nutíš mě k opatřením, která…“
„Mohu něco říct, Šéfe?“ ozval se Sasori. „V ústraní,“ dodal ještě.
„Je to důležité?“
„Týká se to toho, k čemu dnes došlo,“ potvrdil loutkář.
„Dobře. Tak pojď!“ nakázal Vůdce a oba se vzdálili.
„Ten tvůj trest si vychutnám!“ těšil se Hidan.
Sasori se ještě vrátil, aby ninjům řekl, že mají děvčeti dát obvazy, než se na ni podívá. Deidara rychle pro nějaké skočil a když jí ovazoval paži a obě zápěstí, polohlasem mumlal, že si za to může samam. Daichi sklonila hlavu a z úst jí utekl sten. Pocit zklamání a údivu se v ní smísil.
Konan ji pozorovala mlčky, ale byla udivena dívčinou tvrdohlavostí a vzdorovitostí. A nedokázala pochopit, jak jí všechno projde. Rozhodla se, že ji bude sledovat a prozatím se stáhla do ústraní.

Blonďatý ninja uložil za pomoci ostatních Daichi do postele. „Zatraceně, to tak strašně bolí,“ postěžovala si.
„Neměla jsi ho praštit,“ vrtěl hlavou Deidara.
„Ale já chtěla,“ ušklíbla se.
„Křivdíš mu,“ zlobil se blonďáček.
„Proč si to myslíš,“ odvětila smutně.
„Protože to vzal celé na sebe! Vysvětlil Šéfovi, žes to neplánovala, že nikomu by se nelíbilo zůstat tolik dní zavřený v pokoji bez jakékoli jistoty… zkrátka to svedl na to, jak jsme všichni neuvěřitelně líný, roztěkaný a celý ten obřad vyjímání jsme nebrali dost vážně…“ Zarazil se. Uvědomil si, že právě řekl něco, co nikdy neměl vypustit z pusy. Zdálo se ale, že to Daichi ani nepostřehla.
„Copak je s tebou, sestřičko?“ Objal ji.
„Vrať se se mnou domů, Deidaro.“
Stiskl ji pevněji. „Víš dobře, že to nejde. Ale… ty bys mohla zůstat tady,“ navrhl jí.
„To po mně nechtěj! Matka by nepřežila další ztrátu.“ Odmlčela se. „Teď zřejmě Vůdce dosáhnul svého. Stala jsem se zcela bezmocnou.“ Rozbrečela se.
„Ale no tak! Zažeň ty slzy! Zase se dáš dohromady. Jen se tvůj pobyt tady o něco prodlouží.“ Ještě chvíli u ní zůstat, pak jí popřál krásné spaní a vytratil se.

Sasori prohlížel dívčina zranění, ale podívat do očí se jí neodvážil. Ani ona zjevně o žádný oční kontakt nestála. „Pár týdnů v klidu a zůstane to bez následků.“ Neodpovídala. Snad mu tady neomdlela? Maličko s ní zatřásl.
„Nespím,“ zabručela.
„Takže se mnou nemluvíš,“ vzdychl.
Sklonila hlavu. „Ocitla jsem se v bludném kruhu a už se z něj nejspíš ani nedostanu. Zamilovala jsem se… do loutky,“ řekla s hořkostí a on to chápal. Znovu vzdychla a pokračovala: „Takhle mě obelhat! Nikdy v životě by mě nenapadlo, že… se stane tohle. Mizero!“
Pustil ji. „A ty jsi ke mně byla vždycky upřímná?“ Zavrtěla hlavou. „Nechci se nijak ospravedlnit! Jsem tím, čím jsem… a ty ses rozhodla z vlastní vůle. Být lidská loutka ti zaručí, že nezestárneš a dokážeš se ubránit v jakékoli situaci. Je to jako převléci se do kostýmu, který ostatním utají, kdo jsi ve skutečnosti. I naše fyzické tělo je jen obyčejná schránka…“
Zamrkala. Nebylo jí lehko u srdce a on její utrpení jen prodlužoval. Zvedl se a začal přecházet po pokoji, sledovala ho mlčky.
„Neměl jsem potřebu být se svou existencí a vzhledem nespokojený. City jsem vždy zadupával do země, jenom mě brzdily. Jenže… pak jsi přišla ty… a všechno se změnilo. Kdyby šlo vrátit čas zpátky… asi bych se rozhodl jinak.“
Daichi vzlykla. „Ty nechápeš, jaké je zjištění, že celou dobu s tebou hovoří jen pouhý stroj. Kdo tě ovládá? A co je to za hloupou hru, co tu se mnou hrajete? Chtěli jste mě zranit, dobrá, povedlo se. A bolí to, opravdu hodně. Zatraceně, tohle jsem neměla nikdy dopustit!“ Byla zničená, avšak i jeho ta slova zabolela.
„Myslíš, že jsem pouhý stroj, neživá věc. Mýlíš se! Mám vlastní mozek, dokážu myslet sám za sebe a také… cítit, jako obyčejný člověk. Jen… vzhled je jiný.“ Ani nevěděl, proč jí to vlastně říká. Snad aby jí vysvětlil, že ani on tohle nechtěl.
Daichi stále plakala a v duchu se proklínala. „A ty oči? Jsou dřevěné a chladné, jako tvé dotyky? Co je na tobě vlastně lidského? Já už takhle dál nemůžu! Udělala jsem chybu a teď za ni platím, to přiznávám, ale… tohle je příliš!“
Přisedl si k ní a svou studenou rukou ji pohladil po tváři. „Podívej se na mě! Co vidíš?“
Vzhlédla. Jeho jindy tvrdý pohled byl náhle tak laskavý, oči malinko zvlhly. Přitáhl ji k sobě a dlouze políbil. Zavřela oči, ale proudy slz se jí stále valily po tvářích. Odtáhl se od ní.
„Daichi, řekni mi upřímně… záleží tolik na vzhledu a na tom, jak moc je člověk lidský? Slyšela jsi mé srdce. Sama jsi řekla, že bije. Jsem jako ostatní… mohu zemřít. A teď se zeptám… ten polibek… byl chladný, bez emocí? Choval jsem se snad jako stroj?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Nejsi ninja bez citů, i když se je pokoušíš chytře skrývat, ale… je to všechno tak strašně těžké.“
Chápal to. „Prospi se. Potřebuješ to. Ještě si promluvíme.“
„Tak dobře.“ Lehla si a nechala se přikrýt. Odcházel. Ještě se otočil ve dveřích, aby jí řekl, že některé věci změnit nelze.