Už nejsi sám, jste dva

Můj vějíř. Není to pro mě pouhá zbraň. Je to i něco, bez čeho bych si svůj život nedokázala představit. Pomáhá mi téměř se vším. Nejen se zabitím nepřítele, ale i každodenní prací. Kdyby se mnou nebyl, byla bych nula. Nedokázala bych si ani na nějaké misi, obstarat jídlo. Nikdo jiný pro mě tolik neznamenal. Byla jsem jenom já a můj vějíř. Možná jsem si občas vzpomněla na své bratry. Jednou ale do mého života vstoupil ten, který předčil i můj milovaný vějíř.

Seděla jsem na zemi a koukala na východ slunce. V ruce jsem držela svůj vějíř. Byla jsem na něm závislá. Byl mojí radostí a potěšení.
Slunce pomalu vycházelo. Nejdříve jsem viděla čtvrtku, potom půlku a nakonec celé slunce. Už od časného rána slunce propalovalo moji už zahřátou kůži. Musela jsem si zakrýt ramena. Cítila jsem jak mi červenají. Opět mě zachránil můj vějíř. Roztáhla jsem ho a dala si ho před obličej. Hm…Jaká úleva. Možná bych měla jít pryč od rozpalujícího slunce. Někam kde vrhá jenom stín.
Najednou jsem si vzpomněla že se mám dostavit za hokage-sama. Dojdu k budově, kde se mám sejít s Gaarou a s Kankurou. Za chvíli se zase vrátím zpět. Máme se zúčastnit důležité mise. Jdu se připravit za chvíli vyrážíme.
,,Pojď už Temari!!‘‘zavolal na mě Gaara. Už byl zase nervozní. Radši půjdu. Jdu jako poslední a musím opakovaně o něčem přemýšlet.
Slunce nepřestalo pálit, ba naopak. Mělo ještě větší propalující účinek než ráno. Ach jo…Bylo by lepší kdyby pršelo. Kouknu na nebe. Vypadá to jako v noci. Akorát že není tma a místo hvězd je jen jedno velké slunce. Byly tam jen malé kousíčky modrého azura. Rozbolely mě z toho oči.
,,Auu….Nemůžeš si sakra dávat pozor?‘‘ Z mého snění mě vytrhne neznámý kluk, který asi taky snil nebo přemýšlel a plnou parou do mě vrazil. Sáhnu si na čelo. Vyloupla se mi tam pěkná boule. Jak asi musím vypadat? Ten kluk je totiž docela hezký. Ale na můj vkus mi připadá až příliš namyšlený. Sice ho neznám, ale podle názoru usuzuji, že to žádný vtipálek asi nebude.
,,A co kdybys dávala pozor ty?‘‘
Je troufalý a ještě ke všemu drzý. Vražedná kombinace. Proč vždycky já musím narazit na největší…Ani nevím jak ho mám nazvat. Troufalce?
Rudá ve tváři mu mám chuť jednu vrazit. Přes tvář mu přelétne lehký úsměv. Vysmívá se mi? To si ke mně ještě nikdy nikdo nedovolil. Pomalu začínám vytahovat svůj vějíř, ale zase ho rychle zatáhnu, protože v dálce vidím zběsile mávající bratry. To bude zase řečí….
Rychle se rozeběhnu za nimi. Něčí ruka mě však v běhu rychle zachytí.
,,Zase ty? Co ještě chceš?‘‘ zeptala jsem se a moje červeň se mi do tváře opět vrátila.
,,Ještě jsem se ti nepředstavil. Já jsem Sasuke, Temari.‘‘ Odkud zná moje jméno? Jsem úplně vyvedená z míry. Úsměv ze tváře mu nezmizel. Koutky ještě víc směřovaly směrem k očím.
Vytrhnu se mu a nahodím rychlé tempo. Doběhnu za bratry bez dechu. Ještě nevím co mi vzalo dech. Jestli rychlý běh nebo on.
Celou cestu mlčím. Musím pořád o něčem přemýšlet. Spíše přemýšlet o něm. Celý týden na misi se nesoustředím na nic. To je jediné z čeho mě můj vějíř, vytáhnout nedokáže.
Klid Temari…klid. To si říkám pokaždé když mám podat nějaký výkon. Nepomáhá to, nevím co se mnou děje. Že by mě z míry vyvedl ten…kluk. Myslím že říkal Sasuke.

Konečně. Mise je u konce a my se vracíme zpátky domů. Jdeme kolem jehličnatého lesíku, který je obložen velkými balvany.To místo mi něco říká. Zdá se mi že jsem ho viděla než jsme vyrazili na misi. Na jednom z nich….sedí Sasuke!!!
Oči mi málem vylezly z důlků. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Ale dnes se mi nezdá tak protivný jako minule. Zdá se mi dokonce i milý.
Zahlédne mě, ruku natáhne do pozdravu a kývne hlavou jako kdybychom byli staří známí.
Lehce pokynu hlavou a jdu dál. Nedá mi to a musím se otočit. Kouká na mě. Jakmile uvidí, že hledím i já na něho seskočí z balvanu a rozeběhne se za mnou. Rychle pryč, hlavně rychle.
Že já jsem se otáčela.
,,Ahoj….je to dlouho co jsme se neviděli. Takové příjemné potkání potěší každého. Zvlášť s tak krásnou dívkou.‘‘ Cítím jak rudnu. Po zádech mi stékají kapky studeného potu. Dělá si ze mě srandu nebo to myslí vážně?
,,Uh‘‘ Marně se snažím něco vymyslet, abych řekla něco smysluplného. Nic nevymyslím.
,,Nechtěla by ses jít….třeba projít?‘‘ Ten kluk si čím dál tím víc získává moje sympatie.
,,Vlastně, proč ne‘‘ Pohlédnu za sebe, myslím že si Gaara s Kankurou ani nevšimnou, že jsem odešla. Vrátíme se zpátky k balvanům a sedneme si na jeden z nich. Najednou se svět začne točit jenom kolem nás. Povídáme se i ovšem možném i nemožném. Zjistím, že Sasuke je mi mnoho blíž, než někteří lidé které znám několik let. Po dvou hodinách musím odejít. Na další den si domluvíme další schůzku. Radostí nemůžu ani dospat.
V dálce ho uvidím a hned se k němu rozeběhnu. Je to ještě lepší než včera. Po několika dnech se z nás stanou nejlepší přátelé. Chudák vějíř, za ty týdny jsem si na něho skoro nevzpomněla.
Náš vtah se Sasukem byl spíš přátelský. Ale jednoho dne se u mě něco změnilo. Přestala jsem k němu pociťovat přátelství. Nevěděla jsem co mám dělat dál. Při našich schůzkách jsem se mu nedokázala podívat do očí.
,,Co je Temari, poslední dobou jsi nějaká zamlklá..‘‘ zeptal se mě a já sklopila oči ještě víc do země.
Nejradši bych se propadla sto metrů hluboko.
,,Hm…No…vlastně nic‘.‘
Teď nebyla ta pravá chvíle, kdy bych měla prozradit své city. Jeho to nějak netrápilo, tak co.
Jednoho večera jsme se měli sejít. Zrovna byl úplněk a mě se na schůzku nechtělo, protože jsem zase nechtěla polohlasně říkat že mi nic není. Ale nakonec jsem se přemluvila.
Navrhl, abychom se sešli tam kde jsem se viděli poprvé. Už v dálce jsem ho viděla. Opíral se o veliký balvan, na kterém jsme spolu tenkrát seděli. Přišla jsem k němu, pořád mlčel. Potom udělal krok dopředu a jemně mě pohladil po tváři. Poté vzal mé tváře do svých dlaní a políbil je. Byla jsem jako anděl, který se vznáší v nebi. Nemusela jsem nic říkat, přišlo to samo a já se cítila nejšťastnější na světě.

Můj vějíř. Už nebyl jediný kdo v mého životě znamenal mnoho. Přibyl k němu někdo, kdo doposud změnil můj život. Už v každé ráno nedržím v ruce svůj milovaný vějíř, ale líbám rty toho nejmilovanějšího…