Beznaděj...

Beznaděj...
Jaké to slovo mělo teď význam? Pro ni velice zásadní.
Někteří beznaděj popisovali jako stav, ve kterém si člověk neví rady s dalším počínáním, stav, ve kterém člověk dělá vše, jen aby se zabavil, nebo nedělá nic, stav, ze kterého vás vždy vytáhli přátelé, ti kteří nezradí.
Zemřeli...
Přímo jí v náručí. Teď už neměla nikoho, kdo by jí pomohl.
Z úst se jí vydral zdech plný zoufalství. Ačkoli nechtěla, slzy si našli cestu napovrch. Stekly po rozpálených tvářích a dopadly na kolena, o které si opírala hlavu.
Z tolika lidí na zemi museli zemřít právě oni. Proč? Tolik lidí si smrt zasloužilo, ale poklidně žili, kdežto ti, kteří si zaslouží žít, jsou mrtví.
Beznaděj...
To slovo dostávalo nový rozměr.
Cítila se uvnitř tak prázdná... To hřejivé místo, ta část těla, která vždy patřila jen jim... Bylo teď tak prázdné a studené. Ne... Bylo ledové, jeho ledovost ji řezala všude a pálilo více než oheň a násilně se dralo napovrch v podobě průzračných slz, které jí způsobovaly takovou bolest.
Kolena si rukama objala ještě pevněji, snad aby se jí srdce nerozervalo na milion kusů. Cítila tu ránu, která jí v hrudníku tepala s další vteřinou, které srdce bilo, stále více a více se otevírala, jakoby chtěla ven, rozervat jí hrudní koš a vůbec celé její tělo, chtěla se dostat ven, napovrch a všem vzkázat, co cítí. Ruce svůj stisk ještě zesílily.
Beznaděj...
Vidět přátele padnout a přes veškerou pomoc jim nedokázat ulehčit. V té situaci je jen jediné řešení, které by jim dokázalo ulehčit, ale ona si to nechtěla přiznat, chtěla mít aspoň naději, že...
Další a další slzy jí máčely kolena a ona se je již nesnažila zadržovat. Slýchávala, že tím se bolest utlumí, byly to lži. Bolest byla stále větší, uvědomovala si, že je sama, že jí nikdo nepomůže. Ale už to nešlo zastavit, ani kdyby chtěla.
Představa, že po dnešku se bude vracet do prázdného bytu, že na ni nebude nikdo čekat, že nebude žádný hřejivý a harmonický domov, že ji nebude mít kdo obejmout, byla zničující.
Pevně zatnula zuby. Brek již utlumit nešel, ale nechtěla vzlykat nahlas.
Kdyby tu teď byli, sedli by si vedle ní, každý z jedné strany a pevně ji objali se slovy: „Všechno bude dobré, uvidíš.“ A povzbudivě by se usmáli.
Ne... Po dnešku už ten pocit nezažije. Svýma uslzenýma očima vzhlédla k měsíci, který jasně zářil na noční obloze. I ten pitomý měsíc měl společnost milionů hvězd!
„Nawaki... Dane...“ Její nářek zanikl ve větru, který jí nahrnul blonďaté vlasy do brekem zarudlého obličeje.