Roots - 12. kapitola - Deidarova slabá chvilka

Blonďáček našel sestru sedět v pokoji. „Něco mi uniklo?“ Nechápal její pohled.
„Jen to, že tvá sestra málem skončila v útrobách kanibala. Ale to je koneckonců jenom detail,“ ušklíbla se.
„Zetsu?“ zapochyboval Deidara.
„A máte jich tu snad víc?“ odsekla. „Copak mě nemůžeš nějak dostat odtud? Propašovat za hranice sídla? Nechci tu zůstat! Je to tady čím dál nebezpečnější!“
„Teď to nejde,“ zamumlal blonďatý ninja sklesle.
„Neříkej, že neexistuje žádný způsob! Tak chytrý Shinobi a neporadí si s takovou prkotinou?“ Nevěřila svým uším.
„Vidělas, co se stane, když se budeš protivit Šéfovi! Jak si asi myslíš, že by to dopadlo se mnou?“ Chtěl ještě něco říct, ale jen zavrtěl hlavou.
Otočila se k němu zády. „Fajn, pomůžu si sama. Horší už to být nemůže. Polovina těch chlapů tady na mě civí pokaždý, když projdu kolem, z toho tvého kamarádíčka mi naskakuje husí kůže a teď mi hrozí, že budu sežrána nenasytnou masožravkou! Ne, opravdu, horší už to být nemůže!“
Vzdychl. „Tak v tom se hodně pleteš. Ještě na tom nejsi tak špatně.“
Daichi přimhouřila zrak. „Proč se o tom s tebou vlastně bavím? Vždyť ty jsi jejich členem, vždycky budeš stát na straně Akatsuki.“
Deidara se zachmuřil. „Jaký máš důvod k takové nenávisti, Daichi?“
„Není to naprosto jasný? Ty jsi vlastně můj nepřítel, stojíme každý na úplně jiné straně!“
„Jenže ty se stále můžeš rozhodnout!“ namítl blonďáček.
„Ne, bratříčku. Já už se totiž rozhodla.“

Na jednu stranu ji mrzelo, jakým směrem se ubírá život jejího bratra, ale zároveň si musela přiznat, že dospěl. Snažil se chovat stejně, jako když bývali spolu, ale když jí domlouval, cítila, že k němu musí mít respekt. Měla obavy ze všech těch chlapíků tady. Žralok se choval zdrženlivě, Tobi po ní zvědavě pokukoval, Pein Zetsuovi domluvil, a kanibal se proto snažil držet zpátky. O Uchihovi nevěděla, co si má myslet, nijak zvlášť se totiž neprojevoval. Kakuzu byl pořád tak málomluvný, jako když ho spatřila poprvé, naproti tomu Hidan nevynechal jedinou příležitost, aby se ji nepokusil rozčílit. A nakonec tu byl Sasori… Její pocity byly smíšené. Působil sympaticky, možná i trochu podlehla tomu okouzlení, ale něco v jeho hlase ji pokaždé nabádalo k opatrnosti. Daichi si uvědomovala, že k tomu záhadnému mladíkovi začíná cítit náklonnost.

Loutkář právě dohovořil s Deidarou, a jakmile jeho přítel odešel, vrhl se opět do práce. Chvíli opravoval loutky, které se poničily při minulé akci. Několikrát se však přistihl, že myslí na docela jiné věci a že mu hlavou probíhají neposedné a nanejvýš divné myšlenky. Co je to za divný pocit? Měl matné tušení, že ho znal kdysi dávno. Zavrtěl hlavou. Nejspíš na něj zas leze nějaká choroba.
Do mysli se mu Daichi vkrádala stále častěji. Byla hezká, dokonce mimořádně a také dost chytrá a nebezpečná. A bylo zřejmé, že ho přitahuje jako žena, ale… cítil ještě něco dalšího, zvláštní pocity, které prostupovaly jeho tělem… náklonnost, něhu a chuť chránit.
Opět se přinutil myslet na součástky a přitom se klepl do ruky kladívkem. Ne, to je nemyslitelné! I kdyby u něho došlo k pominutí smyslů a on se zamiloval… je to Deidarova sestra! Svěřil mu dozor nad ní s pocitem, že bude v dobrých rukou. Jenže… možná to neměl dělat.

Půvabná blondýnka sešplhala přes terasu na zahradu. Před chvílí uložila nové informace do své duté čelenky. Její tajemství se skrývalo v předmětu, na němž jí záleželo nejvíc. Stačilo jen trochu povytáhnout nitky na zadní straně té nesmírně důležité věci… a objevil se papírek s instrukcemi, do kterých připisovala drobným písmem své poznatky. Jakmile skončila, znovu papírek pečlivě skryla.
Nyní seděla na zemi a hrála si s hlínou. Deidara uměl používat jíl, ona se nikdy o exploze příliš nezajímala. Stejně jako její bratr ráda vytvarovávala zvířátka, která pak její jutsu dokázalo oživit. A… její speciální technika jí umožňovala posílat po nich důvěrné informace.
Vytvarovala si ptáčka. Drobným dlátem mu vyryla do hřbetu drobounkou signaturu, její tajné znamení. Pak spojila ruce, provedla jutsu a usmála se. Ptáček se jí v dlaních hýbal, malinko, ale přece. Vypustila hliněnou hračku a opeřenec se rozletěl k oblakům.
„Katsu!“ ozvalo se za ní. Blýskla po narušiteli očima. „Ani tuhle zábavu mi nedopřeješ.“
„Nemůžu si být jistý, že neposíláš někomu informace,“ vysvětloval Deidara.
Zasmála se. „A ty si snad myslíš, že bych to uměla?“
„Ne, ale… nikdy není nic jisté.“
„Fakt dík za důvěru. Vlastní bratr mě má za lhářku,“ zlobila se.
„To jsem přece neřek,“ bránil se.
„Ale myslíš si to. Ta zločinecká vášeň ti už zkrátka zatemnila mozek,“ ušklíbla se.

Deidara dostal nápad. „Co se na chvíli vrátit do dětství? Pojďme řádit, jako když jsme byli malí!“
„Nejsem proti,“ vzdychla.
O chvíli později už tvarovali a nechávali ve vzduchu nad sebou vybuchnout svá umělá zvířátka. Oba se usmívali, Daichi na malou chvíli přešly všechny chmury. Kéž by tak šel čas vrátit zpátky…
„Katsu!“ Další soška bouchla. Deidara se k sestře sklonil, aby jí pomohl nabrat další hlínu, když si to náhle rozmyslel a vyhrnul jí rukáv. Jizvy… krvavé šrámy, stopy po spáleninách.
„Od čeho to máš?“ vyštěkl.
Vysmekla se mu. „To nic. Jen taková nevinná hra.“ Viděla, že tomu příliš nevěří. Možná poznal, že to jsou stopy po mučení.
Tehdy, když Shinobiům z Kamenné dělala volavku…
Chytili ji. Doufala, že se slitují, když měla na sobě civilní oděv. Jejím úkolem bylo je zdržet, než dorazí posily. Její protivníci pocházeli z Vesnice ukryté v trávě. A měli mezi sebou jednoho, kterému dělalo potěšení vidět lidskou bolest.
Dostala další ránu do zad, až padla na zem. Nemohla se příliš bránit, prozradila by se. Zbraň měla pečlivě schovanou, ale bylo příliš brzo na její použití.
„Zbloudilé děvčátko. Necháme ji jít?“ zašklebil se jeden.
„Počkej! Možná je nepřátelská. Není na nás, abychom to rozhodli!“ zarazil ho druhý.
Daichi je sledovala nic neříkajícím pohledem, ale v duchu se pokoušela přijít na nějakou taktiku.

Skončila přivázaná u stromu. Jednu ruku jí připevnili k větvi, tou druhou objímala kmen. A pak ji nechali s tím… zvířetem. Netušila, jak dlouho to celé trvalo. V duchu se utěšovala tím, že ti, kteří ji sem vyslali, už brzy dorazí. Proč se tak zdrželi? Když umírala i ta poslední naděje, zaslechla, jak ji ninja pustil. Už před nějakou dobou se totiž přinutila zavřít oči a jen vnímat řezavý smích cizích Shinobiů.
„V pořádku?“ Zdravotník ji prohlížel. Měla pravou ruku na mnoha místech pořezanou a popálenou.
Rozkašlala se. „Nemohla jsem se bránit… nešlo mi udělat jediné jutsu,“ vyhrkla.
„Pomoc už dorazila. Konečně jsme je dostali… díky tobě.“ Velitel vojsk Skryté kamenné se ji ze všech sil snažil povzbudit. O několik dní později dostala vyznamenání za mimořádné služby, které jí udělil sám Tsuchikage. Ona si však nebyla úplně jistá tím, jestli to vůbec za to stálo.
Deidara zachytil její smutný pohled. „Nechceš mi náhodou něco říct?“
Obrátila se k němu. „Můžeš bouchnout další,“ řekla s předstíraným úsměvem. Také se usmál a jejich hra pokračovala do té doby, než se v patře otevřelo okno.
„Přestaňte s tím příšerným kraválem!“ zařval na ně rozlícený Pein.
„A vůbec… co ta holka dělá venku?“
„Vzal jsem ji sem!“ odpověděl mu Deidara. Vůdce něco zabručel a jeho hlava zalezla zas do pokoje.

Té noci nemohl blonďatý ninja usnout. Dokonce už i Sasorimu bylo divné, proč se tak strašně převaluje. Shinobi s dalekohledem měl nějaké trápení, se kterým se nechtěl svěřovat. Deidaru trápilo hned několik věcí. Choval se, jako kdyby Daichi byla jeho největším nepřítelem. Proč jí nemůže důvěřovat? Chápal její postoj, to se dalo předpokládat, ale nemohl pochopit sám sebe. A pak ta zjizvená ruka… zcela jistě stopy po boji. Bylo to snad ještě v době, kdy studovala na Akademii? Ale ne… tomu by přece její sensei zabránil. Někdo ji přepadl nebo snad vyvolala rvačku? „Daichi… proč mi tohle děláš?“ zamumlal ze spaní a znovu sebou trhl. Bude trvat ještě hodně dlouho, než se zas propadne do hlubokého spánku.