Pokus

Ticho naplnilo jeho laboratoř, ticho, které je půvabné a přitom tak krásné. Dodává pocit bezpečí, to je vzácný pocit.
Dívka vězněna v jakési obří zkumavce, byla pouhým pokusem vědce, ne takhle se mu říkat nedá.

Být pokusem pouhým,
Nemít žádné právo.
Nepomáhat mnohým,
Tohle není zdrávo.

Bála se, bála se opravdu moc těch věcí, které ji obklopovali. Jakoby ji říkali, něco špatného a říkali:
„Uteč!“
Doopravdy tohle slůvko tiše slyšela, jakýsi hlas ho tichounce šeptal, tím hrůzostrašným hláskem. Děsilo jí to. Opravdu jí to děsilo

Mám strach z toho co se bude dít,
Mám strach z toho co se může stát.
Chci proto mít nějaký štít,
To se mi může snad zdát.

Dostala touhu utéct, jakoby měla příležitost. Jedinou příležitost, kterou mohla dostat. Cítila, že utéct může, ale strach ji v tom bránil.
„Uteč!“ zašeptal znovu hlas.
Zmocnil se ji strach, měla mnoho nepřátel v tomto sídle a všichni by neváhali ji zabít. Samota ji tížila, ale přesto nedokázala utéci a zachránit se.

Chtěla bych utéci,
Opravdu daleko.
Nepřátelé nejsou dalecí,
Zvládlo by to i malé děcko.

Přemýšlela, co vlastně je. Její tělo bylo jako od příšery, ale byla si jistá, že v duši je člověk. Možná si to jenom přála.
Vzpomínala na pohádky, které ji maminka vyprávěla a vždycky nakonec dodala ty krásné slůvka. Ty slůvka jí i teď dodávají naději.
„A žili šťastně až do smrti...“ zašeptala dívka.

Co jsem vlastně,
Člověk či stvůra?
Chtěla bych žít šťastně,
Však život je jedna noční můra.

Ucítila zvláštní pocit, cítila jako by něco končilo, ale nebyla si jistá co. Zavřela oči, nechápala co se děje, ale vědět to nechtěla.
Náhle ji zamrazilo, umírala, tušila to. Přesto však ihned pochopila, to co ji jako dítěti nikdo neřekl
„Šťastné konce neexistují.“