Zkáza Konohy

Zkáza Konohy
Oblohu pokryly temné, černé mraky, jenž neměly konce a šly daleko za horizont. Sluneční paprsky nepronikly skrz mračna, přesto byl den mírně prosluněný. Šelestění listů stromů se linulo vesnicí a šumění nedalekého lesa se zdálo bát přízračnou ozvěnou. Chladný vítr pročesával koruny oněch stromů a listí zbarvené do podzimních barev se líně krouživými pohyby snášelo k zemi. Pomaličku přistály v písku a ležely tak klidně tak dlouho, dokud je vítr neposlal dál. Dětská hřiště byla prázdná, jen dřevěné houpačky se kolíbaly do rytmu plynoucí vody v řece, který lemovala okraje Konohy. Po vylidněných ulicích se vynul jen písečný prach a otevřená okna nepříjemně vrzala.
Vysoký muž stál na malém útesu a svůj zrak upřel před sebe. Dlouhý, bílo-červený plášť mu vlál kolem nohou a jen tak plápolat ve vzduchu. Téže vítr mu prohrábl blonďaté vlasy. Muž si sundal pracovní klobouk z hlavy a položil si ho na hruď. Zhluboka se nadechl a zabránil neposedné slze, která se drala na povrch. Modré, leč lesklé oči němě zíraly na tu zkázu před sebou. Obyčejná louka, na které si ve všedních dnech hrály děti, byla politá krví. Lidská krev nebyla jen na travnaté ploše, ale i na kůrách stromů a šedivých balvanech. Lidská těla byly jako figurky, které někdo smetl rukou. Různě a nepřehledně popadané, jeden přes druhého. Duchaprázdné výrazy zdobily jejich obličeje. Vystrašené a vykulené oči, udiveně zkřivená ústa, zděšený výraz.Oči bez jakékoliv známky životy, mramorově bílá pleť a mrtvolně bledé rty. Přes roztrhané oblečení, které bylo polito krví jednotlivců, se mohly vidět četné rány. Mnohé z nich byly smrtelné.
Muž nejen uslyšel, ale i koutkem oka zahlédl blížící se postavy. Pomalu se otočil a se sklopenou hlavou se vydal jejich směrem. Chlapec, kterému mohlo být tak patnáct let doběhl udýchaně k němu po boku starší dívky.
,,Hokage-sama…“ Zašeptal a nervozně se zahleděl do hlubin lesa. Bál se reakce, která mohla nastat. Dívka přistoupila blíže. Bylo na ni vidět, že oslovovanou osobu dobře zná, proto byla osobnější.
,,Naruto…“ Zašeptala přátelštějším a příjemnějším tonem. Jmenovaný k ní zvedl zrak. Krátké a růžové vlasy jí nerovnoměrně poletovaly ve větru. Pistáciové oči byly pro něj uklidňujícím pohledem. Všichni věděli, že tuhle válku už prohráli. Naruto kulhavou chůzi pomalu za doprovodu svých společníku opouštěl bitevní pole. A v tu chvíli se temná mračna krapek roztáhly a sluneční světlo v jemných proužkách osvítil vesnici. Naruto zvedl zrak k dennímu světlu a zhluboka se nadechl.
,,Víte co?“ Zeptal se a čekal na jejich reakci. Bylo tím pouze záporně zakývání hlavy, až jím vlasy lítaly ze strany na stranu.
,,I za mraky svítí slunce…“