Sliby a bolest

Pokus o malu psychologickou sondu do Sakuřiny duše. Je to jeden jediný den v jejím životě, možná jen pár jeho okamžiků, ale stejně...

Sedím na zemi. Je studená a mokrá, ale to je pochopitelné. Všude kolem mne totiž hustě prší. Po tváři se mi valí další mokrá stopa. Ani už nevím, jestli je od deště nebo od mých vlastních slz. Pláču už jen ze setrvačnosti, nic víc. Teď už nemám nikoho, na kom by mi ještě záleželo. Koukám na ten milovaný obličej kousíček před sebou na zemi. Má tak pokojný výraz a jakoby se mírně usmíval. Jeho ruce ještě nejsou studené. Pořád z nich cítím to povědomé teplo. Jak jen jsi mi to mohl udělat? Ptám se sama sebe v duchu. Napadají mne nejrůznější otázky a v duchu mi teď všechny běží hlavou. Nechávám jim zcela volnou ruku.

Pověz mi vše, co bys chtěl. --- A pověz mi, kam všude bys šel. --- Pak mi pověz, jestli je vše v pořádku, když čekám. --- Vidíš ten oheň? --- Čekám. --- Nikdy nepřestanu a vždy budu doufat. --- Vzal sis s sebou všechen můj dech. --- Jak jen jsi mne mohl opustit? --- A teď jsi pryč. --- Dívám se sama na sebe a ptám se: „Jak jen jsi mne mohl opustit?“ --- Vše je najednou pryč.

Posunu svou pravou ruku po hrudi výš a obejmu přívěsek, který se mi houpe kolem krku. Je to neobyčejný přívěsek. Někteří lidé věří, že nosí svým majitelům smůlu. Je také zvláštní neboť je jedním z mnoha odkazů na Prvního hokageho. Ano, je to ten stejný krystal, který kdysi dávno vyhrál Naruto od Tsunade-sama. Jenže už nevypadá stejně. Je poškozený. Jeho tvar se poněkud změnil. Má na sobě prasklinu, která se táhne celým jeho středem, ale pouze tím středem. Nikde není vstup a ani výstup. Jako by se uvnitř mělo chránit něco velmi vzácného, co nesmí nikdy vyprchat. A je to tak. Vzniklou mezeru uprostřed totiž vyplňuje Narutova krev. Nevím, jak se to mohlo stát, a je mi to jedno. Pro mne je nejdůležitější to, co je uvnitř přívěsku, z naprosto jiného důvodu. Je to moje jediná hmatatelná vzpomínka na mého kamaráda z dětství, nejlepšího a nejvěrnějšího přítele v dospělosti a na neuvěřitelného týmového partnera. Naruto – nikdy na tebe nezapomenu – to mi věř!

Náš tým je nyní pouhou vzpomínkou. Neexistuje už vlastně skoro nikdo ani z jeho první formace a ani z té následující. Vzpomínám na první složení týmu 7, stejně jako na to další. Vidím sebe jako malou a naivní holčičku s růžovými vlásky a beznadějně zamilovanou do Sasukeho. Vidím Naruta, který ač byl všeobecně všemi považován za ztracenou existenci a zoufalce, se nakonec ukázal v naprosto jiném světle. Vidím Sasukeho, kterého ochromila a zcela pohltila touha po pomstě. Podřídil tomu naprosto vše ve svém životě. Vidím našeho Senseie, jak nám při naší první vážnější misi řekl, že nás ochrání i za cenu svého života. Vzpomínám si na to, jak vedl Narutův speciální trénink společně s Yamatem mnohem později. Vidím Yamato-senseie, jak nám řekl, že není jako Kakashi a nebude nás za všech okolností ochraňovat, protože už dávno nejsme malé děti. Skoro živě před sebou vidím Saie, který se k nám připojil jako náhrada za Sasukeho. Vzpomínám, jak jsem mu nadávala kvůli jeho knihám. Nebo jak jsem na něho byla rozzuřená, když mě viděl jako ošklivou a Ino byla podle něho kráska. Vzpomínám na to, jak se postupně měnil stále víc a víc v člověka s krásnou duší a vřelými city.

Všechno je to ale pryč. Někteří jsou mrtví a jiní víceméně také. Přinejmenším duševně ano. Yamato-senseie zabili při plnění povinností, když se na krátké období vrátil k ANBU. Já osobně si myslím, že u nich nikdy neskončil, ale pouze byl dočasně přidělen k nám kvůli Narutovi. Kakashi-sensei se nikdy úplně nevzpamatoval z toho, co se stalo před šesti měsíci. Nikdy si to neodpustil a neodpustí. Jeho srdce se zcela zatvrdilo a uzavřel se před světem. Já jsem snad jediný člověk, se kterým ještě občas promluví nějaké to slovo. Jinak totiž plní jednu misi za druhou. Nespí, nejí a neodpočívá. Čím je akce nebezpečnější, tím lépe. Prostě provokuje smrt a já se mu vlastně ani trochu nedivím. Naruto. Ach ano on. Hyperaktivní blonďák, v kterém každý viděl jen schránku pro démona. Také on už je po smrti. Bože, ještě mne to moc bolí a to je to už půl roku. Bojím se, že to nikdy nepřejde. A teď už vůbec ne. A nyní i Sai. Leží tu přede mnou na zemi a jeho tělo pomalu, ale jistě stydne. Nakonec to byl právě on, kdo si v mém srdci našel a vydobyl nenahraditelné místo. Nikdy bych tomu bývala nevěřila, ale je to tak. Vkrádal se mi tam postupně, ale o to jistěji. Nakonec právě díky němu zcela vybledly všechny vzpomínky na Sasukeho a to, co jsem snad k němu dříve cítila. A propos Sasuke. Také on je nyní již mrtev. Svým způsobem a pro mne zcela. Byl to právě on, kdo nakonec zabil Naruta, ale i Saie. Jenže proč, ptám se sama sebe. Vzápětí si také sama odpovím. Díky Narutovi získal Mangekyou Sharingan. Nakonec totiž pochopil, že mu nikdy nikdo nebyl tak blízký jako právě Naruto. A proč Sai? Tak na to je také jednoduchá odpověď. Prostě proto, že mohl. Možná to byl rozmar, možná žárlivost a možná tím chtěl ze všeho nejvíc ublížit mě. Teď tu stojí za mnou a čeká. Nevím nač, ale vím to. Také jistě vím, že na tváři se mu usadil ten samý jízlivý a zlý úsměv, jako když jsem takto klečela u umírajícího Naruta.

V jedné dost podstatné věci se ale tyto situace liší. Já už teď nemám co ztratit. Přišla jsem už naprosto o vše. Nemám už nic na tomto světě, co by mě drželo při životě. Jediné dvě věci, které mám, jsou sliby a bolest. Sliby vyřčené i nikdy nevyslovené. Sliby splněné i ty, které se již nikdy nenaplní. Sliby naivní i smrtelně vážné. Prostě sliby jako takové. Teď už mi nemůžeš naprosto nic vzít Sasuke. To málo, co mi ještě zbývá, má pro mne pramalou cenu. Bez Naruta a Saie tu nechci zůstat sama. Sama s tou nezměrnou bolestí všude kolem. Ani za nic – to se vsaď! Pomalu vstávám a hlavou mi zní jedna jediná věta pořád dokola.

„Pohnul bych třeba celým peklem, abych ti mohl stát po boku, a ty sama to víš moc dobře.“

Slyšela jsem ji všeho všudy dvakrát ve svém životě. Poprvé před dvěma lety od Naruta, když jsme se dohodli, že podnikneme poslední pokus přivést Sasukeho zpět. A podruhé před chvílí od Saie, když se mi snažil pomoci a ochránit mne. Každý z nich to myslel naprosto jinak a přesto stejně. Poslední pohled dolů na Saie a pak se otáčím. Nevidím už nic, naprosto nic. Dokonce ani ty červeno-černé oči přede mnou. Slyším jasně a zřetelně jeho hlas vyslovit ta dvě slova: MANGEKYOU SHARINGAN! Vidím sama sebe, jak visím na kříži. Dole přede mnou stojí Sasuke s katanou v ruce. Napadá mne jedna poslední myšlenka. Bože, jsi tak podobný tomu, kterého nenávidíš celý svůj život. Buď na sebe pyšný! A to je doopravdy vše. Zavírám své oči a čekám s úsměvem na rtech…