New generace 52 - To je přece..

„To… jak… jak si??“ koktá Mariko a nevěřícně kouká na kousky na zemi.
„Konec her!“ řekne po chvilce a vyndá svitek.
„Braň se.. Ake!!“

Položí svitek na zem a přiloží si dva prsty před obličej.
„NE, SARU, MI, UMA, HITSUJI!!!!!“ Zařve a pečeť co je na svitku se zatočí do malé spirálky a ta do malého kolečka. Z ní se začne pomaličku linout zelená záře. Když se jí pár paprsků prodere ven, puntík praskne a mě i Mariko obalí clona neprůhledného, bílého kouře. Začnu dusivě kašlat a snažím se dostat mimo mlhu. Marně. Je to prazvláštní povlak… je těžký, naprosto neprůhledný a hlavně mě začíná dusit!!! Vytáhnu jeden ze svitků a snažím se rozeznat co je na něm napsaného… bohužel… nevidim si ani ramena… natož ruku! No co… říkám si.. risk je zisk ne??? Takže se rozhodnu pálit naslepo a roztáhnu svitek na zem. Soustředim trošku chakry. Kolem mě se objeví taky kouř ale ten Maričin ho rychle pohltí. Z prstů mi vystřelí provázky chakry a připevní se na loutku. Nacvičeným skrčením malíčku a otáčení prostředníčku kolem osy se mé loutce spojí ruce a vytvoří jakousi vrtuli. Ta se prudce roztočí a i když to jde špatně trochu rozfouká kouř takže se můžu pořádně nadechnout. Kouknu kolem sebe… na jedný straně kouř trochu prosvítá… Ha!!! Naděje je úsvit!!! Něco jako světlo na konci tunelu…. Jen aby to nebyl vlak!!!
Otočím se a loutku namířím na ono tenčí místo. Kouř se sice nerad ale rozptýlí a já co nejrychleji vyběhnu ven. A ku*wa!!! Vlak!!!
Když vyběhnu Maričina loutka stojí naproti mně s napřaženou rukou v které drž kouli s mnoha ostny kolem celého povrchu. Když vyběhnu roztočí jí a mrskne na mě.
„Co to sakra…!!“ vyjeknu ale to už je koule skoro u mě. První věc která mě napadne je postavit před sebe loutku a tak neváhám a jedním pohybem ruky jí postavím na obranu. Koule se do dřeva hladově zakousne a bez sebe menších potíží jí nejen že rozdrtí na padrť ale navíc si to míří přímo na mé břicho!! Včas se stihnu vzpamatovat z prvého šoku a uskočím stranou. Koule zaletí do prázdna a vrátí se zpátky k majitelce. Já dřepim na zemi a vyjukaně čučim kolem. Něco mi říká že tohle jsem už někde viděla. Kdybych byla nakreslená v nějakym komiksu budu mít u hlavy žárovku!!! V tom mi to zapálí a já si loutku prohlídnu pořádně… no jasně to je přece..
„Ake!!!“ Mariko naštvaně ječí páč asi vypadam že jí vůbec nevnímam.
„Jo… jasně vnímám!!“ brouknu a na rtech mi pohrává podlí úšklebek. Mariko znovu prsty pobídne loutku k činu. Koule se zvedne ze země a už si to sviští vzduchem na mě. Já na to jen koukám. Pak před koulí uskočím a rozeběhnu se k loutce. Před jejím tělem uhnu a právě vyndaný kunai jí vrazím pod ruku. Trhnu pěstí do leva a v loutce to zakřupe. Pak se koule svěsí na zem a zůstane lehce ležet. Mariko pohne prsty ale koule už nereaguje. Vyjeveně se na mě podívá. Já se poušklíbnu a co nejsilnější pěstí co můžu vrazím loutce do hlavy. Ta se rozpadne na pět částí. Mariko svěsí spodní ret do směšné podoby.
„Cos… jaks… tohle přece… jak si… jak si to věděla že…“ sype ze sebe ale její oči těkající ze mě na loutku a zase zpátky nejsou schopny zároveň koukat a nechat mluvit ústa.
„Bylo to snadné…“ usměju se tajemně a libuju si v tom jak je chudák nervózní. Zase na mě zamrká.
„No dobře… ta koule se nedá zastavit… je totiž pokrytá diamantem čímž je nerozbitná… takže jediná možnost jak jí zastavit byla… odříznout jí od zdroje… jediná slabina týhle loutky… drátek pomocí jehož kouli řídíš!! Stačilo ho najít…“ usmívám se spokojeně.
„Ale… ale jak??? Šla jsi na jistotu!!“ vykřikne Mariko.
„Víš… všechno tohle vim protože… tu loutku jsem navrhovala já!“ to už Mariko nevydrží a spadne na kolena.
„Cože??“
„No… kde jsi ho získala??“ ptám se.
„Dal mi ho táta…“ řekne a zhrzeně na mě zírá.
„No… víš… jednou měl můj kámoš Deidara misi v písečný… měl tam někoho zabít či co… nevim.. bylo mi deset už si to nepamatuju… a já se děsně nudila páč měli přehnanej strach abych neviděla mrtvolu a tak jsem musela čekat venku. Takže jsem si začala kreslit… navrhla jsem nějaký blbosti a pak tuhle loutku… chtěla jsem jí ještě pořádně zdokonalit ale mise se nějak nepovedla… no jo no.. Dei a to jeho bum bum!! A museli jsme zdrhnout… takže tam všechno zůstalo… tvůj táta to asi našel!!“ objasním situaci a jen sleduju jak Maričina hlava kledá kamsi na prsa. Kleknu si k ní a chci jí vzít za ramena ale z tribun se ozvou nesouhlasy jako „Zabij ji“.. nebo…“Do ní!!“. Přestanu si toho všímat a položím jí ruku na rameno. Mariko jí ale prudce zchodí a bojovně se na mě koukne.
„Já jsem ještě neskončila!!!“ zasyčí na mě a prudce se postaví. Já od ní překvapeně odskočím a nechápavě na ní koukám.
„Ukážu ti něco co jsem ještě nikomu neukázala. Je to to nejlepší co zvládám!!!“ řekne vážně a hodí na zem pět svitků. Hned je trhnutím všechny rozhodí a rychlostí větru složí několik pečetí. Kolem ní se pomalu rozhodí pět loutek.
„Hm… pět loutek?? Každou na dvou prstech co??“ usměju se.
„ Taky ti něco ukážu!! Trénovala jsem to celí dva roky a ta budeš první kdo to uvidí!!!“ ušklíbnu se. A taky to uvidí těch tisíc lidí okolo na tribunách pomyslím si. Vyndám svitek omotaný červenou šňůrkou. Dostala jsem ho asi před pěti lety od táta k narozkám. Tenkrát mě to fakt nevzrušovala. Četla jsem knížky a chtěla jsem bejt jako ty holky v nich. Dostávat k narozeninám oblečení, make-up… hrát si s panenkami… místo toho jsem pořád dostávala jen loutky… až teď mi došlo jak mi to je užitečný!!! Při cvičení s tátou mi jich vždycky několik zničil. Je to obře že jich mam tolik!!
„Chceš si hrát?? Budem si hrát!!“usmívám se od ucha k uchu. Ze svitku vyletí několik stínů a mě z prsů chakra. Mariko znovu … dnes už po třetí… otevře pusu.
„d…Deset??“ Pípne nevěřícně když se za mnou ze stínů stanou loutky.
„Al.. Ale to dokázala jen jedna loutkařka na světě!!! Chiyo!!“ vyhrkne.
„… Chiyo je má prababička!!! Táta je její vnuk a když ho pomocí mojí matky porazila začal se tím jutsu zabíval…. Vlastně mě ho skoro celé naučil… on taky neví že jsem ho dovedla do dokonalosti!“ vystřelím pohledem k tribunám. Máma kouká pěkně vyjukaně ale táta jen září pýchou. Dei si z něj asi utahuje páč mu vždycky něco řekne a začne se mu chichotat.
„Jdem na to!!“ vykřiknu a pošlu všechny holky dopředu. Mariko nezahálí a pošle je taky. Loutky se střetnou. Moje dvě na jednu Maričinu. Je to fuška ale vychází mi to pořád. Vyloženě cítím jak mi chakra vychází z těla… musím to rychle skončit. Mezitím ale vidím i na Mariko že toho má až dost. Je bílá jako papír a co chvíli zavrávorá. Seberu všechnu sílu a rozeběhnu se proti ní. Napřáhnu pěst a vymrštím jí co nejsilněji před sebe. Mariko se ani nenamáhá uhnout. Moje pěst se jí zavrtá do obličeje. Hned se jí snažím zbrzdit.. čekala jsem že se bude bránit… teď toho lituju. Mariko se skácí na zem. Z úst jí steče pramínek krve. Mě píchne v břichu a bolestně se zřítím k zemi. Všimnu si že mám malí škrábanec na boku. Klečím a ztěžka oddychuju.
„V tý loutce co tě řízla byl jed…. když.. když ti to do dvou hodin dostanou ven nic se ti nestane!!“ sýpe Mariko. Já už to nevydržím a lehnu si vedle ní.
„Byla jsi fakt dobrá!! Byl to záhul!!“ usměju se. Přiběhnou k nám medici a obě nás naloží na nosítka. Mariko ke mně natáhne ruku a já jí s obtíží chytím.
„Díky… ale.. i když jsem prohrála můžu… můžu říkat.. že jsem prohrála s tou nejlepší!!“ usměje se. Pak jí ruka klesne a ona zavře oči. Já ještě chvilku držím ale zanedlouho mi klesnou víčka a já si jen matně uvědomuju že na mě někdo mluví pak mě píchá do ruky a že se to se mnou houpe… pak už zhola nic!!!
***
„Ake??...Ake!....Ake!!!!“ neochotně zamrkám na Deie co se tlemí u mojí postele. Celkem všechno si pamatuju takže mi celkem rychle bleskne že budu asi v nemocnici. Zápach dezinfekce a depresivní bílá barva všude kolem tomu napovídá.
„Žiješ??“ ušklíbne se Dei a já se natáhnu že mu jednu vrazim, bohužel ale nemam pořád nějak moc rychlí a silný reakce takže to vypadá spíš jako bych chtěla zahnat mouchu.
„Holčičko naše… jsme na tebe s tátou hrdí!!“ usměje se máma z druhé strany a táta c stojí za ní jen horlivě přikyvuje.
„Díky!“ pípnu.
„Skoro nic se ti nestalo… a vyhrála jsi!! Pak ještě samozřejmě Minato a ta holka… jak se to jmenovala?? Orohime myslím!“ dodá pak ještě máma. To už je mi srdečně jedno.
„Co je s Minátem??“ vyhrknu bezmyšlenkovitě ale hned bych si jednu vrazila. Copak já, obávaná akatsuki se můžu chovat jako nějaká stupidní puberťačka??
„Neboj… před několika hodinami jsme ho operovali a vypadá to že nebude mít žádné trvalé následky… ta ruka sice není moc dobrá ale další kolo je až za dva týdny a to by měl být už v pořádku! Leží tady kousek na jednotce intenzivní péče. Tak za dva dny se za ním může stavit…jinak k tvému stavu… jed se ti stihl rozšířit jen po břišní části takže za dva dny můžeš domů.. museli jsme ti ale odebrat celkem dost krve takže budeš na kapačkách… takže kamkoliv půjdeš voz je s sebou!“ Dořekne máma a já jen poslušně kývu.
„No… my asi půjdem… nevypadáš moc dobře! Měla by ses vyspat!“ kývne táta a vystrčí Deie ze dveří. Máma mě líbne na čelo a s úsměvem a slovy že zítra příjde zmizí za dveřmi. Jen co se ujistím že neslyším kroky vyletím z postele, popadnu kapačky a rychlostí blesku vypálím na chodbu. Podle nápisů se po chvilce dostanu až k oddělení kde by měl ležet Minato. Prolejzam kolem prosklených pokojů a hledam ho. Je to dost těžký! Všichni co tu leží jsou buď obvázaný nebo maj na obličejích kyslíkový masky. Jdu až na konec chodby a už se chci vracet když z jedněch dveří uceleného pokoje vyleze Sasuke a za ním se vybatolí Hinata. Bleskurychle zapluju //i s kapačkou za zadkem// za roh. Ha!! Takže jsem ten pokoj našla!! Jen co zajdou za roh vylezu a dojedu až ke dveřím. Nejdřív chvilku nerózně stepuju na prahu ale pak si dodám odvahy a tiše vlezu dovnitř.
„Minato??“ Pípnu. Nic…. Jen dál tiše oddychuje na posteli. Je tááák sladkej!!! Páni holky kdyby jste ho viděli!! Slintám až mám pod sebou skoro louži!! Ale klid… přece jen to asi možná čtou i kluci takže sorry!!
Pomalu přistoupím k jeho posteli a jen ho tiše pozoruju. Když už se rozhodnu ž zase tiše odejdu zavrtí se.
„Můžeš mi říct proč na mě tak civíš??“ řekne a pootevře oči. Já zrudnu jak rajče. Jak to že jsem si nevšimla že na mě čučí??
„No… já… no víš…“ koktám ale on nasadí ten svůj machýrskej pohled a já taju!
„Chtěla jsem se jen kouknout jak ti je!“ řeknu nesměle.
„No… jde to…!“ řekne po chvilce uvažování.
„Co ti vlastně bylo??“ vzpamatuju se a sednu si na postel.
„No.. rozdrcený žebra, otevřenou zlomeninu ruky, pohmožděniny, már menších zlomenin, nějaký naštíplý kosti… a pár škrábanců.. běžná rutina!“ usměje se. Já si jen odfrknu.
„Co ty?? Vyhrála jsi??“ optá se. Já přikývnu.
„A pak ještě Orohime…“ dodám. Minato jen ledabyle mávne rukou.
„No nic… já zase půjdu! Myslim že mam zakázaný tě zatím navštívit takže padám!!“ uculím se a pomalu se zvednu. Popadnu za tyč kapačku a vydám se ke dveřím. Najednou ale ucítím jeho teplou ruku na svém zápěstí. Překvapeně se otočím. Najednou nemá ten nadnesenej pohled… spíš se červená a je takovej nemělej…. A děsně roztomilouškej!!
„Víš Ake já… děkuju ti!!“ řekne tiše. Najednou mám takovou chuť něco udělat… obejmout ho… nebo tak něco.. v těch obvazech a poškrábaným obličejem, hadičkami po celých rukách a v tom bílým pyžamu vypadá tak bezbraně že se ve mně objevuje put ochrany. Zčervenám jak malina a nakloním se k jeho obličeji. Vyjeveně zvedne oči. Zatnu pěsti a spojím svoje rty s těmi jeho. Celým tělem mi projede blesk a začnou mi brnět konečky prstů. Tak krásnej pocit… jsem zažila snad jen když mě políbil poprvé.

Něžně mi zajede rukou do vlasů a tou druhou mě pohladí po obličeji. Vyloženě si to užívám. Přistihnu se jak se trošku usmívám a jak mi to všechno dělá dobře. Nevnímám čas, místo ani zvuky… jen sebe a jeho!
„Ehm!!“ ozve se za náma. Vylekaně se od sebe odtrhneme. U dveří stojí Hinata a poněkud začíná červenat a vedle ní Sasuke s jedním obočím zvedlým a takovým výstražným výrazem. Celej Minato!!!
„Já… no… ehm…“ začnu mezi rudnutím ale Sasuke mě přeruší.
„Co tu děláš??“ zeptá se.
„Už odjíždím!!“ vyhrknu a rychle, totáč rudá, mezi nima i s tou kapačkou projedu. Než dojdu do pokoje všichni se po mě ohlížejí protože se nehorázně hlasitě chechtám. Skvělej trapas nemyslíte??