Bitva démonů //4. část//

„Kluku? Hej, kluku!“ Uzumaki otevřel oči a rukama se vzepřel proti kluzké podlaze. Pozvedl pohled od země a stanul tváří tvář masivním mřížím, za kterými byla temnota.
„Liško?!“ pronesl namáhavě. Zpoza mříží se ozvalo tlumené bručení, vzdáleně připomínající smích a objevily se dvě velké, rudě žhnoucí oči.
„Viděl jsi to, zabili i ji!“ Liška se opět zachechtala.
Ano, viděl to, viděl všechno. Nejdříve Nekomata zabil Hinatu, teď Shukaku Sakuru. Sakuru miloval dříve, ale pochopil, že je to jen kamarádství, pak si všiml Hinaty, kterou ta dlouhá léta přehlížel. Ona byla jeho vše, ale teď už neměl nic. Věděl, o co lišce jde.
„Kluku?“ Vzhlédl k těm děsivým očím, poté na pečeť na bráně. Když osvobodí Kyuubiho v sobě, Konoha zcela jistě přestane existovat, na druhou stranu možná všichni nezemřou. Nevěděl, jak se rozhodnout, jako Hokage musel již podstoupit spoustu rozhodnutí, ale nikdy ne tak závažné a důležité. Démon se opět zachechtal, věděl, že mladý Hokage je na rozpacích a snadno ho zvyklá k tomu, co chce, aby udělal.
„Kluku, nemáš na výběr,“ nabádal ho dál. „Když to uděláš, třeba tvou vesnici a zbytek obyvatel ušetřím. I když nevím, Yamata no Orochi je velmi silný protivník.“
„Yamata no Orochi?“ Naruto se nechápavě podíval do tmy a pod očima se zaleskly bělostné tesáky, jak se liška zašklebila.
„Ano.“
„Ale kdo...?“
„Orochimaru, ten zvrhlý sannin. Kvůli moci udělal vše. Nechal do sebe zapečetit Osmiocasého. Ale ten had je vychytralý, jakmile uvidí možnost mě zničit, vystoupí z toho lidského těla a rozdrtí tě. Orochimaru to nepřežije.“ vysvětlil Kyuubi.
„Ale jak to všechno víš?“ zasýpal Naruto.
„I když jsem tu zavřený, mám přehled o všem. Cítím démonií přítomnost. Této bitvě už dávno nevelí Orochimaru, Yamata je příliš silný, ani v něm není řádně zapečetěn! Toto je bitva démonů, lidé ztratili veškerá význam, jsou to jen mravenečci motající se nám pod nohama,“ Kyuubi si pohrdavě odfrkl.
Naruto nebyl schopen slova, jak byl zděšen. Konečně zalapal po dechu a vykulil oči. „Takže... když Yamata vystoupí z Orochimara, Orochimaru zemře...“ na okamžik se umlčel a sklopil zrak k mokré zemi. „Takže... když ty vystoupíš ze mě...“ Větu radši nedořekl. Nechtěl zemřít, i kdyby tím zachránil vesnici. Byl Hokage. Kdyby zemřel, kdo by potom vedl Konohu? Vesnice padne popelem, kdo by držel přeživší naživu? Kdo by je bránil? Ale na druhou stranu... Jediné, co mu zbývalo byl jen ten démon. Ztratil svou lásku, Hinatu. Nic důležitějšího v tu chvíli nevnímal.
„Když mě vypustíš, neznamená to, že zemřeš.“ Naruto vzhlédl. „Záleží to jen na síle tvé vůle. Pokavad jsi slabí, zemřeš, ale pokud se dokážeš vyrovnat s prázdnotou, která po mně zbude, přežiješ. A ty jsi velký Hokage!“
„Opravdu?“ Lišce se zaleskly oči v návalu nové naděje na spatření světa po takové době.
„Ano.“ Znělo to skoro přátelsky.
Byl na rozpacích. Skutečně přežije, když strhne tu prokletou pečeť? A jak teď asi postupuje boj?! Úplně ztratil pojem o čase. Co když se nad jeho bezvládným tělem právě sklání Orochimaru a chystáte se jeho život ukončit jedním jediným máchnutím mramorové ruky?
„Neboj se, právě ležíš někde v lese, daleko od boje. Sice jsi vědomí ztratil blízko Shukaku, ale nějaký medic ninja tě odnes a právě se tě snaží uzdravit,“ zachraptěl Kyuubi a odpověděl tak na jeho nevyřčenou otázku.
Snažil si vzpomenout, jak špatně na tom je. Aby mohl vypustit Kyuubiho, musel mít co nejvíce sil. Co si pamatoval, měl popálenou ruku, několik řezných ran, naražená záda a zřejmě vymknutý kotník. Schopný medic by ho měl za několik minut vyléčit. Na okamžik se pozastavil nad myšlenkou, že by to byla Sakura, kdo ho léčí, hned však protřepal hlavou, ona to být nemohla...
Liška se opět zachechtala, zřejmě moc dobře věděla, kam tok Narutových myšlenek směřuje, měla téměř vyhráno.
Narutovi nohy se podlomily v návalu náhlých vzpomínek. Viděl den, kdy vznikl tým 7, jak byl šťastný, že je se Sakurou, přitom však rozzuřený kvůli Sasukemu. Sakuke... Kde jemu je konec? Nikde poblíž Konohy ho neviděl, je snad...? Viděl den, kdy se k nim přidal Sai. Viděl báby Tsunade na sklonku života, její poslední slova byla, že z něho bude dobrý Hokage. Viděl den, kdy se jím skutečně stal, kdy dospěl, pochopil mnoho věcí. Pochopil i to, že Sakura ho nechce a snad poprvé si všiml Hinaty jinak než kamarádky. Jejich první polibek. Kdyby nepřišel Orochimaru... Viděl, jak by bylo jejich děťátko nádherné. Bylo by stydlivé jako Hinata, nebo hyperaktivní jako on?
Dobrý Hokage...
Co vlastně dobrý Hokage musí udělat? Chránit svou vesnici na život a na smrt, nebo se o ni dobře starat, avšak nepodnikat nic životu nebezpečného? Třetí se pro vesnici obětoval. Čtvrtý také, stejně tak i Tsunade. Má snad následovat jejich příkladu?
„Tvá zranění jsou téměř vyléčena.“ Vzhlédl k očím, zdály se být netrpělivé.
Teď na něm vyselo vše. Má se snad vzbudit, poděkovat medicovi a doprovázen pěti ocasy se vrhnout zase do boje? Nebo... Pohlédl na pečeť. ...má uvolnit ty mříže a riskovat smrt?
Byl Naruto Uzumaky! Ten, který se nikdy nevzdává!
Zhluboka se nadechl, pevně zavřel oči. Několik vteřin tak setrval, pak je poklidně otevřel. Pomalu vstal a sebevědomě přešel k mřížím, zpoza kterých na něho koukaly nedočkavě démonovi oči.
„Slibuješ, že zabiješ Orochimara?“ řekl klidně. Věděl, že kdyby měl ještě ochránit Konohu, chtěl by po Kyuubim moc. Byl to démon, s radostí ho určitě zabije, toho ve kterém byl tolik let nemilosrdně uvězněn. Byl s tím však tak nějak smířen. Na ničem mu teď nezáleželo, byl tak zdrcen, že mu to bylo jedno. Zřejmě nebyl dobrý Hokage...
Ve tmě se zase zaleskly tesáky, ozvalo se netrpělivé zavrčení.
Naruto natáhl ruku, deset centimetrů od pečetě se zasekl, ještě si to mohl rozmyslet. Ne, musí to udělat!
Pevně chytil jeden roh. Naposledy vrhl pohled do temnoty, brzo... bude po všem. Jeho rudé oči zesvětlaly a zalila je jasná modř, byl to zase on, Naruto Uzumaki, byl to ten malý, rozpustilý blonďák, žádný otrok svého démona!
„Já se nevzdám, dattebayo!“ vyhrkl radostně a prudce strhl pečeť, načeš ho pohltila bolest a opřel se do něho silný vítr...