Je čas změnit budoucnost

Svěží jarní vítr se proháněl v korunách stromů a do jeho víru padaly lístečky. Vítr je nesl směrem k nedaleké vesnici... vesnici, jenž nesla jejich jméno. Přenesl je přes vysokou zeď a dál je unášel liduprázdnými ulicemi. Nikde nebylo ani živáčka. Všichni obyvatelé Konohy, byli shromážděni kolem budovy nejlepšího z ninjů v Listové. Dnes byl pro toho muže výjmečný den. Odsupoval ze svého místa a pouštěl na něj, jak on říkal, mladou krev...

„Sandaime-sama?"
Starší muž... Nebo, řekněme radši - muž ve středních letech, protože k Hokagemu se musí chovat uctivě, se jenom nevrle podíval k dubovým dveřím. Věděl, co má přijít. Vzdá se všeho, čeho si tak neskutečně vážil. Věděl, že musí a věděl, že není jiné cesty... Ale stejně se mu s tím těžko loučilo.
Alespoň...
„Pojď dál, Minato," zavolal a narovnal se za svým dubovým stolem. Nasadil úsměv, zatímco se dveře otvíraly. Jako obvykle...
... Alespoň to příjde do dobrých rukou...
„Nezašel by jste na ramen, Sandaime-sama? Mohli bychom si popovídat." navrhl právě příchozí muž. Mladík vypadal celkem nervoźně.
Na ramen? Nemám rád ramen. Ale on je budoucím Čtvrtým Hokagem, neměl bych si ho znepřátelit ještě než nastoupí do funkce. Mohl bych se vymluvit na to, že mám moc práce, ale nebudu mu přece lhát. Alespoň se dozvím, o čem to se mnou chce mluvit.
„Ale jistě. Půjdu rád." usmál se trochu falešně Sandaime a zvedl se od stolu. Prsty přejel po dubové desce a vzpomínal, co všechno by si ten stůl mohl pamatovat. Minato se chápavě pousmál a trpělivě čekal.

„Tak který si dáte?" rozzářil se mladý shinobi. Pořád zářil, jak si Sandaime všímal. To bude mládím... A taky vlivem té Kushiny, zřejmě.
„Miso ramen?" usmál se Minato, ale Sandaime jenom pokrčil obočí.
„Ehm... Já..." Popravdě, nevěděl, jaký je mezi těmi všemi názvy rozdíl. „Eh ... Objednej mi to, co si budeš dávat ty."
Snad se mohl na tohohle ramenomaniaka spolehnout.
„A o čem jsi to se mnou chtěl mluvit?"
„Víte... Říkal jste něco o tom, že byste se chtěl vzdát svého postu," zvážněl muž najednou a Hokage přikývl.
„Ano, asi ano..."
Co chce? To se chce sám takhle nabídnout? Bylo by to skvělé, přece jenom, nerad někoho přemlouvá a -
„Nedělejte to!" vyhrkl Minato zděšeně. "Vždyť jste skvělý shinobi a nejlepší Hokage, jakého bychom mohli mít!"
No jistě... Minato přece není ten typ. který by se vnutil...
„Vy prostě nesmíte odstoupit!" zakončil Minato rázně hlasem, který nepřipouštěl námitky. Sandaime se zarazil. Minato si očividně uvědomil, jakým tónem promluvil.
„Přece by jste nenechal vesnici na holičkách. Potřebujeme někdo silného. Potřebujeme vás." řekl skoro prosebně mladík. Třetí se zamyslel.
Promluvil jako Hokage. Řekl to tak velitelsky. Ano, Konoha potřebuje někoho silného a ne starého. Vybral jsem správně.
„Víš, Minato, já už se rozhodl. A doufám, že jsem se rozhodl správně, protože jestli mi na něčem záleží, tak to je má žena, syn a tahle vesnice. O ženu se postarám, ale vesnice potřebuje novou krev. A tou krví budeš ty." prohlásil Sarutobi.

Krev vůle silných mužů, krev odhodlání shinobi. To má mít správný Hokage... Věřil, věřil, že jím bude. Musí být ...
A teď přišel ten čas. Už mu to nevadilo ... Že se vzdává svého postu. Že odchází... Že musí odejít. Ne, teď už to bral jinak... Jinak, protože Minato... Minato Namikaze... Všechny zachrání. Věděl to.
Ještě chvíli... Chlapcova... Tedy, možná spíš mužova, ale pro něho to pořád byl malý kluk, chlapcova žena zářila vzadu balkónu, ve stínu. A pyšně pozorovala jeho ... Nešlo si nevšimnout. Vší té pozitivní energie ...
Takže teď tedy. Právě teď... Čtyři hodiny odpoledne.

„Kushino?"
Opatrně, co nejtišeji otevřel dveře svého bytu. A hned ji volal... Měl dobré zprávy. Moc dobré zprávy.
Ale, co když spí? Potichu našlapoval... Ale host, který šel těsně za ním, si jeho úmyslu nevšiml. Jeho kroky hlasitě praskaly po dřevěných parketách.
„Miláčku?" znělo bytem.
Sarutobi se zastavil u jedné poličky v obývacím pokoji, zatímco se Minato vydal na prohlídku místností. Nikdo totiž neodpovídal...
První fotka, ta byla hned ze začátku Minatových dnů jako shinobiho. Jeho starý tým ... Všichni se usmívali, Minato, jeho dva spolubojovníci a i jejich sensei, Jiraiya. Ale ještě jeden úsměv na fotografii zářil, snad ještě víc, než ty ostatní... Kushina tehdy schválně skočila do záběru. Desetiletá Kushina. Bezstarostně se zubila v rohu a nad Minatovou hlavou se skvěly dva zdvižené prsty.
Vedle další fotka. Tentokát na ni byl Minato trochu starší. Seděl nad miskou ramenu, široký úsměv na tváři a jiskřící oči plné naděje. To byl Minato... Takový, jaký opravdu byl. Ramenomaniak s neustálou zásobou optimismu a naděje, který dokázal lidi kolem sebe rozesmát už jen svou přítomností. Prostě Minato... Minato Namikaze.
A na poslední fotce... fotce snad nejhezčí ze všech... stál pár dvou šťastných lidí. Rudovlasá dívka v náručí blonďatého chlapce. Štěstí a láska z fotky přímo sálaly a Sarutobi se musel usmát s nimi.
„Čemu se smějete?" zeptal se Minato, který vedl za ruku rozespalou Kushinu. Ta když zahlédla, jakou mají návštěvu, vysmekla se Minatovi a zavřela se do koupelny. Sarutobi se pousmál. Tohle udělala jeho žena taky, když z ním přišel Druhý. Jeho žena... ta, kvůli které se toho všeho vzdává. Nejen kvůli ní, ale ona na tom má největší podíl. Vyčítá jí to? Ne, pro ten úsměv by udělal cokoliv...
„Sarutobi-sama?" zeptal se opatrně Minato. Sarutobi se probere ze vzpomínek s lehkým úsměvem.
„Ano?"
„Proč se smějete mým fotkám?" zvedl Minato obočí.
Sarutobi jenom zavrtěl hlavou. „To nic ... Co Kushina?"
„Zřejmě to bude trvat," hodil Minato znepokojený pohled ke dveřím koupelny a zvedl se. "Dáte si kafe?"

„Hokage?"
„Hokage..." přikývl Minato.
„Jako... San... Ne, Yondaime?"
„Yondaime..."
Kushina vytřeštila oči.
„To zní... Blbě, ale dobře zároveň!"
Nastala chvíle ticha. Kushina jenom pozorovala parkety a Minato čekal na nějakou větší reakci...
„Tý jo," zašeptala kunoichi. „Tak to je..."
Podívala se na něho a v očích měla náznaky slz.
„To je tvůj splněnej sen!" Minato se zářivým úsměvem přikývl. Kushina se rozesmála a skočila mu kolem krku.
„To je... to je..." Kushina marně hledala slova. Pak se od Minata trochu odtáhla a prohlásila:
„Gratuluju."

Smích... smích dvou šťastných lidí se nesl Konohou. Muž v plášti Hokageho procházel ulicemi Konohy...
Dnes je to naposledy, co tudy jdu jako Hokage. Ale Konoha je kouzelná vždy. Ať už jsem Hokage nebo ne, je to přeci moje Konoha... naše Konoha... náš domov. Dal jsem ji do správných rukou? Bude mít Minato dost velké srdce, aby se mu do něj vešli všichni lidé, kteří zde mají domov? Určitě... Vždyť je to jeden z těch, kteří by se ochotně postavili do první řady a bránili Konohu před nepřáteli. Vybral jsem správně...
Sandaime se zastavil před budovou Hokageho. Snad Kushina pochopí, že se teď tahle budova stane jeho druhým domovem. Moc jim to spolu sluší...
Kam teď? Jó, vlastně... Slavit, říkali. Slavit... Vědí ale vůbec do čeho jdou? Vědí, že to je nejenom vysoký post, sláva, moc, ale taky ohromná zodpovědnost?
Kushina se najednou zastavila a počkala, až je Hokage dojde... Někdy měl pocit, že rozumněla jeho myšlenkám.
„Sarutobi-sama?" usmála se, ale už ne tak nadšeně. Jako kdyby ji něco zčistajasna napadlo... „Víte... Kolikrát jste musel riskovat život za dobu, kdy jste se stal Třetím?"
Minato vpravo se usmál a chtěl něco říct, ale Sarutobi mu nevědomky skočil do řeči.
„Celkem třikrát."
„Třikrát..." zašeptala Kushina a sklonila svůj pohled k zemi.
„Ale," usmál se Sarutobi, „stálo to za to."
„Stálo to za to?" zvedla svůj pohled překvapeně žena, ale Minato jí položil ruku kolem ramen.
„Muselo to stát za to," usmál se.
„Proč?"
„Víš... To přesně se mi na tom postu líbí. Ochránit něčí životy... Riskovat svůj život pro to, aby mohli žít ostatní."
A Sarutobi se jenom usmíval. Vážně, vybral správně. Zato Kushina zamyšleně hleděla na svého muže. Minato se na Kushinu podíval trochu vystrašeně. Co kdyby teď řekla ne? Být Hokagem byl jeho sen... sen, který se právě plní... Jenže Kushina pro něj znamená víc než vlastní sny... víc než vlastní život.
„Budeš na sebe dávat pozor, že ano?" zeptala se. Minato přikývl.
„Nevím, co bych dělala, kdyby ses jednou prostě nevrátil domů..." zašeptala Kushina a víc se k Minatovi přitiskla.
„Nemůžu ti slíbit, že se vždycky vrátím v pořádku. Budu se snažit, ale pokud bude potřeba, abych pro Konohu zemřel, udělám to. Promiň, Kushino..." sklopil hlavu Minato. Sarutobiho úsměv trochu povadl. Kushina se pousmála a dala Minatovi pusu na tvář a s krásný úsměvem řekla:
„Budu šťastná, když budeš šťastný ty. A pokud půjdeš na smrt pro dobro Konohy s úsměvem, půjdu s tebou."
„Ale..."
„Nesnaž se nic namítat. Mě nepřesvědčíš." zasmála se Kushina. Minato věděl, jak je jeho žena tvrdohlavá a tak ji radši jen políbil do vlasů. Sarutobi je zamyšleně pozoroval. Kushina bude teď pro Minata velkou oporou. Sám dobře věděl, jak je post Hokageho unavující, než si zvykne na to tempo. A věděl taky, že milý úsměv a teplá večeře bez nějakých výčitek je to, co mu dodá sílu.
„Jdete s námi slavit, Sarutobi-sama?" zeptala se Kushina.
„Děkuju za pozvání, ale musím domů za ženou." omluvil se.
„Vyřiďte, prosím, že ji pozdravujeme." pousmál se Minato a s rukou kolem ramen své ženy se vydal vstříc bujarým oslavám.

Zase se usmíváš? Víš, že možná jdeš na smrt, ale usmíváš se? Ale, na co myslím. Ty to takhle přece nebereš... Už jsem někdy někomu říkal, že jsem vybral dobře? Teď to rozhodně musím prohlašovat častěji! Cítím, že se Yondaime zaryje do paměti všech. A to dítě, o kterém se Kushina zrovna včera dozvěděla... Mám ten pocit, že oslava pro ně dva tehdy neskončila jenom odchodem z toho hostince... To dítě, to je pro ně další dar. A oni si dary zaslouží... Ne obyčejné, hodnotné a přece tak málocenné věci. Ani náhodou. Oni si zaslouží dary, které v jejich životech změní směr k dobrému. Tihle dva určitě.
Naposledy jsem se nadechl a sejmul klobouk ze své hlavy. Moje poslední vteřinka v postu... Ale, myslím, že jsem jako Hokage toho vykonal dost a dost. Takže, s úsměvem, Sarutobi, ty se taky usmívej!
A lid jásá. Vždycky jásají. A teď mají proč, i když někteří ještě netuší, že se dostali do těch nejlepších rukou, do kterých se dalo... Znal jsem ho jako malé dítě. A teď, teď je z něho Hokage... Jásají pořád, klobouk už jsem odevzdal a vzdálil jsem se, tam, do stínu vedle Kushiny. Radostí pláče.
Ještě chvilku, ať si to užije. A já půjdu tam, kam patřím. Ke své nemocné ženě... Ona potřebuje péči. Potřebuje. Chci s ní být, co nejvíc, protože... Protože každý život někdy skončí. A já chci, aby ten její, aby měl dobrý konec. Krásný konec...
Listí padá, tam v dáli. Snáší se na zem, padá přímo na Čtvrtého Hokage. Listí. Jeho, listí...