Jako jeden... 4

V pustém lese se s menším poryvem větru objevil klečící mladík s blonďatými vlasy a jenom v nemocničním pyžamu. Jen co se objevil tak spadl na zem a hlasitě oddechoval. Když se po chvíli jakš takš vzpamatoval, tak se rozhlédl kolem.

A kde to jsem teď? Pomyslel si.

Daleko od toho místa, kde jsi předtím žil. Ozval se mu v hlavě další hlas.

Kdo je to? Zeptal se vyděšeně.

Ty si to opravdu zapomněl? Zeptal se udiveně hlas. Chlapec na to nijak nereagoval. Na to, že jsem tvojí součástí téměř od narození to není zrovna potěšivé. Zabrblal ten hlas. Tak to ti to asi budu muset připomenout.

Najednou jako by se ocitl ve tmavé místnosti. Kousek před ním se objevilo nějaké světlo a v něm se začali objevovat nejrůznější výjevy.

Malí chlapec, který vyrůstal v rodině, která mu nedávala žádnou lásku. Prostě se o něj jenom starali. Když mu bylo sedm tak dostal svůj byt. Když přiběhl na hřiště, tak před ním všechny děti utíkali. Všichni se na něj dívali jako na zrůdu. Soucítil s tím chlapcem. Cítil všechny jeho pocity. Smutek, radost a vztek. Pak ten malí kluk nastoupil do akademie. Spousta lidí se mu smálo, ale on si z toho nic nedělal a dál je přesvědčoval o svém snu. Snu stát se Hokagem.

„Tak tohle je můj život?“ Zeptal se sklesle Naruto.

„Ano.“ Odpověděl mu ten druhý hlas. Vycházel jako by odevšaď.

„Jen se klidně ukaž Kyuuby.“ Řekl klidně.

„Jak jsi věděl, že jsem to já?“ Ozvalo se odněkud a ze stínu vyšla liška.

„Instink, předtucha, logika, říkej si tomu jak chceš.“ Odpověděl klidně Naruto.

„Už jsi si vzpomněl?“ Zeptal se jako by bez zájmu.

„Jo už jo.“ Odpověděl. „Jenom se mi nevybavuje proč jsme vůbec tady.“

„A co si pamatuješ poslední?“

„Jak jsem bojoval s Orochimarem.“ Zavrčel. A démon mohl vidět zlost v jeho očích.

„Chápu tvůj vztek. Viděl jsme tu tvou vzpomínku.“ Oznámil mu Kyuuby.

„No řekněme, že jsi potom dostal šílenej nápad.“

„A to?“ Zeptal se Naruto.

„Spečetili jsme dohodu, že nechám bej Listovou a zabiju Orichimara a ty mě pustíš a zabespečíš tohle tělo, aby mě nikdo násilím nemohl vyjmout.“

„Opravdu. To by mě zajímalo, jak jsme to udělal a přitom jsem přežíl pač mě napadá pouze jeden způsob.“ Zauvažoval. „No a co se stalo dál?“ Ptal se chlapec.

„Udělal jsi to.“ Odpověděl démon a v myšlenkách se vrátil do vzpomínek.

Stál ve své kleci a čekal.

„Srab. Nakecal toho tolik a teďka zdrhnul.“ Zavrčel. Najednou se tím místem začalo linout zářivé světlo. Pečeť jako by se rozpadla v prach a Kyuuby zmizel v tom světle. Objevil se v prázdném prostoru.

„Co se stalo?“ Ptal se sám sebe. Najednou zachytil slabounkou známku chakry. Přišel blíž a viděl skrouceného Naruta jak těžce oddechuje.

„Ten už dodělává.“ Odfrkl si, ale zvědavost mu stejně nedala Přiložil jeden dráp na jeho spánek a začal se soustředit. Jeho myslí proběhl celí jeho život. Sledoval ho celkem i se zájmem. Nikdy nevěděl, co si ten kluk vytrpěl. Když se dostal nakonec tak se zarazil. Poslední jeho myšlenka byla na přátele a potom...

„To snad není možný.“ Zavrčel překvapeně Kyuuby a díval se na Naruta s jistým obdivem.

„Použil andělskou pečeť a přežil? Ne jen to, že přežil, ale dokonce měl méně jak polovinu chaky.“ Znovu se podíval na nehybné tělo, ze kterého vyprchávala chakra. Chytil jeden provazec chakry a pozorně se na něj podíval.

„Ta chakra vypadá hodně slibně.“ Broukl si pro sebe. „Je hodně silná. Převažije větrný element, ale voda je také hodně silná. Po jiných elementech ani stopa, ale stejně na ní je ještě něco divného. Nějak se mi nezdá, že by byla obyčejná.“ Brblal si pod vousy.

„Jsi zajímavej kluku.“ Zavrčel. „Z týhle chakry by mohl mít respekt i Madara. Ještě si tě ponechám a uvidím, jak to s tebou dopadne.“ Zavrčel. A do Naruta se začala vlévat rudá chakra.

„Takže takhle to bylo?“

„Ano. Málem tě to zabilo, ale nakonec jsem se rozhodl, že ti pomůžu.“ V té místnosti se rozhostilo mlčení.

„Děkuju.“ Ozval se najednou Naruto. „Zachránil jsi mi život.“ Démon se jenom ušklíbnul.

„Není za co děkovat.“ Pak se na něj podíval. „Z nás dvou bude dobrá dvojka.“ Naruto se na něj podíval.

„Žádné klece, žádné mříže, a žádné pečetě.“ Kyuuby se zasmál.

„Parťáci.“ Řekl nakonec a oba se zadívali zase na ty obrazy uprostřed místnosti. Naruto se na ty výjevy ze svého života díval a po tvářích mu sjížděly slzy, ale i když jeho život byl hrozný, tak by ho nevyměnil.

„Tohle je moje motivace.“ Řekl Kyuubymu. „Aby nikdo nemusel zažívat to co já.“ Před očima se mu míhalo jeho dětství a on si všímal reakce všech lidí.

Nejvíc ho ovšem zaujala jedna osoba. Nikdy se mu nesmála, vždycky stála někde při něm a pořád ho povzbuzovala, i když skrytě. Naruto si jí dobře prohlížel. Až teďka mu docházelo, co pro něj znamená. Litoval, že se s ní nerozloučil. Pořád měl před sebou jenom Sasukeho a Sakuru a na ostatní své kamarády zapomínal.

Budou my chybět.

„Promiň, že jsme si tě nevšimnul dřív.“ Povzdechl si a ještě jednou se podíval na postavu, která mu držela palce, když bojoval.

„Jo to je dobrá kočka.“ Uznale pokýval hlavou démon.

„Jak o ní můžeš něco vědět?“ Zeptal se trochu nakvašeně Naruto.

„Vím to samé co ty. Plus to, že jsme ji pozoroval, takže možná i něco víc.“ Chlapec si jenom odfrkl.

„To sotva.“ Kyuuby se zasmál.

„Pojď ty borče. Musíme si sehnat něco v čem budeme chodit.“

„He?“ Vypravil ze sebe nechápavě Naruto.

„No přece oblečení. Máme na sobě jenom to pyžamo z nemocnice a tu čelenku. Jo mimochodem abych se k tomu vyjádřil. Vypadá lépe, když je poškrábaná.“ Zasmál se.

„Tak se snad vrátíme do Konohy ne?“ Zeptal se překvapeně.

„Ani mě nehne.“ Zavolal odcházející démon.

„Potřebuješ zkušenosti a vidět to co v Konoze neuvidíš. Potřebuješ cestovat.“ Usmál se.

„A to nemůžeme prvně do Konohy?“

„Ne. To je až poslední zastávka.“ Naruto naznačil něco o cvocích a místnost se zase rozplynula.

„Hele teď si budeme muset někde odpočinout.“ Ozval se mu v hlavě hlas. „Ty nemáš dost vlastní chakry a mě ten přenos docela unavil. Plus to, že jsem musel předimenzovat tvůj oběh chakry abych zneškodnil ten jed. Podtrženo sečteno. Radim ti aby jsi tak následující dva až tři dny používal chakrovody jen minimálně. To znamená, že žádné jutsu, ani skákání po stromech. Dokonce i cestovat budeš pomalu po svých po cestě, nebo ještě lépe vůbec.“

„A co mám podle tebe dělat? Nudit se?“

„Kdo říká, že se budeme nudit? Kdepak, budeš se pěkně učit prcku.“

„Jo a co asi?“

„Teorii.“ Zasmál se Démon.

„Tak to tě můžu poslat rovnou někam.“

„Jen se neboj. Budu tě učit já. Bude to jako od mistra.“ Zasmál se. Naruto tedy nic neprotestoval a uvelebil se pod jeden strom.

„Kam se vydáme?“ Zeptal se.

„Kam nás nohy ponesou. To je na tom to nejlepší.“ Odpověděl mu démon. Tahle věta mu zněla hlavou ještě nějakou dobu. Pomalu mu docházelo, co to pro něj znamená, svobodu, a tak usínal s úsměvem na rtech.