Zůstanou jen vzpomínky //1. část//

Tým bez člena
„Rin! Rin, slyšíš? Rin, já ti říkám, že budeš v pohodě! Sakra, Rin?!“ křičel černovlasý chlapec, zatímco rychle běžel lesem. Dívka na jeho zádech cosi zamumlala, snad byla v bezvědomí. Další chlapec tiše běžel vedle nich, ve tváři nečitelný výraz.
O několik hodin později
Černovlasý chlapec seděl v nemocnici před operačním sálem. Velké oranžové brýle na zavřených očích. Hlavu měl opřenou o ruce.
„Vážně by jsi se měl nechat ošetřit.“ Vzhlédl k sestřičce, která na něho ustaraně hleděla.
„Říkám, že pomoc nepotřebuju, běžte raději ošetřit ji!“ prudce vstal a ukázal rukou k sálu, hned však zavrávoral a sedl si raději zpátky na sedadlo.
„O tu je postaráno dobře,“ sestřička pohlédla k sálu, potom po něm střelila pohledem. „Ale ty potřebuješ pomoc, ztratil jsi mnoho krve a jsi příliš vyčerpaný, než abys tu jen tak seděl,“ řekla hlasem nepřipouštějícím námitek a pečlivě si prohlédla jeho roztrhané šaty, mnoho škrábanců, ran a modřin a rozmatlanou, zaschlou krev po celém těle.
„Říkám, že pomoc nepotřebuju!“ opět prudce vstal. „A kde je vlastně Kakashi, parchant jeden? Neměl ani škrábanec a hned, jak jsme přišli, někam zmizel, sobec!“ zakřičel na sestru, v tu chvíli se mu před očima zamžikalo a sestra ho stihla jen taktak zchytit.
Slyšel, jak volá doktora o pomoc, a pak byla už jen tma...
Píp!Píp! Píp! Píp!...
Ten zvuk mu šel krkem. Naštvaně otevřel oči, aby zjistil zdroj toho rámusu, hned je ale zavřel. Do očí ho praštily sluneční paprsky a jasná bělota prostěradla, nebyl na to zvyklý, všechny jasné barvy vždy tlumily jeho oranžové brýle. Znovu je pootevřel a po několika minutách zjistil, že je na lůžku v nemocnici a je připojen k různým přístrojům, mino jiné i tomu otravně pípajícímu.
Sednul si a chtěl si vyrvat hadičky, které měl napojené do žil na ruce, ale zamotala se mu hlava, sáhl na ni a zjistil, že je omotaná, to samé i jeho ruka a kotník. Má on tohle za potřebí?
Vytrhl jehly, svěsil nohy z lůžka a bosky, v nemocničním pyžamu přešel ke dveřím.
Toulal se po chodbách, až konečně našel její pokoj. Opatrně vstoupil.
„Rin?“ šeptl a opatrně přešel k lůžku, na kterém ležela drobná dívenka. Na ruce měla sádru, hlavu omotanou, pod nosem hadičky, v ruce hadičky a po levé straně spoustu přístrojů a kapačky. Její víčka se jemně chvěla, jako znamení nějakého divokého snu, který se jí zdál.
Strašně moc jí chtěl pohladit po tváři, ale bál se, že je tak křehká a zranitelná, že by jí mohl ublížit.
„Co... tu děláš?!“ Prudce se otočil a pohlédl do tváře naštvané sestry, která stála ve dveřích.
Naposledy se podíval na dívku, zamručel: „Vždyť už jdu.“ A vrátil se zpět na svůj pokoj.
Po pár hodinách zírání do zdi někdo zaklepal. Dotyčný nečekal na vyzvání a strčil svou hlavu, orámovanou blonďatou kšticí, do pokoje.
„Ahoj, přišel jsem se na tebe podívat,“ oznámil a usadil se na židličku. „Jak je ti, Obito?“
„Kdy mě pustí?“ Chlapec pohlédl s nadějí ve tváři na muže.
„Brzy, Obito, ale musíš odpočívat, a ne se courat po chodbách,“ usmál se povzbudivě.
„Nemůžu tu jen tak ležet, víte, jaká je to nuda, Yondaime-sensei.“ postěžoval si Obito.
„Tady máš nějaké knihy a časopisy.“ Yondaime ukázal na malou přihrádku vedle jeho lůžka a Obito si pohrdavě odfrkl.
„Kakashi mi řekl všechno, co se stalo.“ Obito si, jakmile uslyšel jméno svého týmového kolegy, pohrdavě odfrkl. „Není to tak, že by utekl. Udělal jsi dobře, jak jsi se o Rin postaral, ale uznej, Kakashi také odvedl svůj díl práce,“ snažil se ho sencei přesvědčit.
„Kakashi...“ Obito jeho jméno naschvál protáhl a opět si pohrdavě odfrkl. To on by vždycky v Kakashiho stínu, všichni vždy viděli jen jeho, nikoho jiného. To Kakashi vždy všechno vyřešil, to Kakashi vždy všechny zachránil... Nenáviděl ho!
„Měl bys odpočívat.“ Yondaime mu rozcuchal vlasy, zvedl se a s povzbudivým úsměvem na rtech odešel.
„Idiot!“ Chlapec popadl nějakou knihu a vší silou jí mrštil na stěnu, kde se po cárech malých svazků snesla k zemi.
Několik minut zíral na ten salát z papírů, pak už to ale nevydržel a z ruky si vytrhl jehly. Vrávoravě se postavil a přešel ke dveřím. Opatrně na ně položil ucho a zaposlouchal se. Někdo byl na chodbě. Přešel tedy k oknu, otevřel ho a vyklonil se ven, byl v prvním patře, to nebyl žádný problém. Popadl své brýle, které se válely na nočním stolečku, nasadil si je a vyskočil z okna.
Byl však příliš zesláblý na to, aby dopadl hladce. Při dopadu se mu kolena podlomila a nebýt pohotového kotoulu, zlomil by si nohy.
Aby se postavil musel si pomoct o blízký strom a s nadávkami se chytil za hlavu, která ho rozbolela.
„Páni, co blbeš? Utíkáš z nemocnice?“ Zašvitořil nad ním někdo.
„Co?“ Pozvedl hlavu k dívce, která stála vedle něho, dlouhé nafialovělé vlasy jí pohrávaly ve větru, oči měla o něco tmavší, než vlasy, byla drobné postavy a obdarovávala ho úsměvem, jenž léčil.
„Sotva stojíš, tak proč, probůh, utíkáš z nemocnice?“ zasmála se zpěvavě.
„Nepotřebuju pomoc v nemocnici, nepotřebuju ničí pomoc!“ řekl umanutě a aby potvrdil svá slova, odlepil se od stromu a vykročil, avšak zavrávoral a rozplácl se přímo před dívku.
„Ale jdi, ty hrdino.“ Zasmála se. „Pojď, pomůžu ti,“ řekla nápomocně a pomohla mu zvednout se.