Padá hvězda

Celkem mladá žena uprostřed noci seděla v koruně stromu a obličej měla obrácený na noční oblohu, i když ve skutečnosti byla tak ponořena do vlastních myšlenek, že oblohu nevnímala.

Už je to sedmnáct let. Sedmnáct let, co jsem naposledy viděla svého manžela. Sedmnáct let, co jsem viděla svého syna.

Slza stekla po jejím obličeji. Často plakávala, když na svého muže vzpomínala.

Jaký vůbec je? Je stejný, jako on, nebo se víc podobá mě? Má talent po otci, nebo je nešikovný po mě? Je kamarádský, nebo uzavřený do sebe? Podle toho, jak vypadal, když se narodil, bych řekla, že bude spíš podobný otci, ale má stejně blonďaté vlasy?
Tak ráda bych ho viděla. Tak ráda bych mu vše řekla a vysvětlila. Byla bych tak ráda, kdyby mi odpustil. I když, dá se odpustit to, co jsem udělala? Dá se odpustit sobectví?
Tenkrát mi to připadalo jako to nejlepší, co můžu udělat. Pro nás pro oba. Ale bylo to tak, jak jsem si myslela, že to bude? Hleděli na něj jako na hrdinu, který zachránil vesnici, jak jsme to chtěli já nebo Minato? Nebo na něj koukali jako na tu zrůdu, která vesnici napadla?

Všimla si světla, který rozčíslo oblohu. Zářivého světla, které přeřízlo oblohu v celé její délce.
„Padá hvězda,“ zašeptala do ticha. „Něco si přej!“

O několik kilometrů dál seděl na okně svého nevelkého bytu mladý ninja. I on se díval na oblohu a ani on jí pořádně nevnímal. Kdo by vnímal, kdyby se dozvěděl odpovědi, na které čekal již tak dlouho?

Konečně, konečně vím, proč zrovna já. Proč jsem to byl před sedmnácti lety zrovna já. Je to zvláštní. Celý život k němu vzhlížím, celý život chci být lepší než on a teď se dozvím, že je to můj táta.
Ale víc by mě zajímalo, kde je má máma. Bábi Tsunade sice říkala, že není jasné, kam zmizela, ale já jí najdu.

I jeho vytrhla ze snění letící hvězda. Ale nebylo to jen tou hvězdou.
„Padá hvězda,“ uslyšel hlas. Připadal mu tak známí, tak důvěryhodný, ale nedokázal ho k nikomu přiřadit. „Něco si přej!“

Stál nad nima. Nad celým živým světem. Měl rozhled po všech lidech, ale přesto si vybral právě ty dva. Ty dva lidi, po kterých se mu stýskalo nejvíc.
Jednou se sejdou. Věděl to. A taky se na to ohromě těšil, ale přitom doufal, že si na to ještě pěkně dlouho počká.
Něco si přáli. Oba dva. Bylo jim to vidět na tváři. Oba měli oči upřené k nebi, takže to jasně viděl.
Víc než kdy jindy si přál být u nich. Utěšit je, že všechno dobře skončí. Popřát jim hodně štěstí. Nebo prostě jenom být s nima. Ale on nemohl.
Kdyby jim tak mohl pomoci.
Něco nad ním se rozsvítilo, až ho bolely oči. Vzhlédl a na dosah ruky uviděl zářící hvězdu. Opatrně jí uchopil a zadíval se na ní.
„Hodně štěstí!“ zašeptal velmi tiše. Nikdo ho nemohl slyšet. Upustil hvězdu, která zamířila k zemi.
„Padá hvězda,“ dolehl k němu šeptající hlas jeho milované ženy. „Něco si přej!“