Tíha života - 02.díl

Chlapec s červenými znaky na tvářích se spokojeně uložil do přichystané postele s přikrývkou a pomalu zavřel oči. Jeho hlavu pohltily myšlenky. ‘Budu muset zítra zajít za vílou, bydlí u vlků… ale co když mě tam nebude chtít? A proč by nechtěla? Třeba je naštvaná, že jsem tam nešel s ní? Ale to by neudělala… Ona ne. Půjdu tam hned po snídani a Akamara tu nechám s Narutem.’ Poté usnul…
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vstoupil malý blonďáček.
,,Dobré ráno, Kibo! Budeš snídat ramen?” Optal se ho se šťastným úsměvem. Kiba se pokusil posadit, ale hlava mu nesnesitelně třeštila. Sklonil ji a přivřenýma očima sledoval peřinu. Poté pomalu a opatrně pozvedl zrak k chlapci a odpověděl: ,,Hrozně mě bolí hlava, promiň Naruto, ale na jídlo nemám ani pomyšlení…” Blonďáček nechápavě zavrtěl hlavou a poté se ve dveřích otočil a zavřel za sebou.
‘Co se to děje? Muselo se něco stát, vím to…’ Okamžitě se oblékl a vyskočil oknem ven. Před domem stál Akamaru a šťastně vrtěl ocasem.
,,Omlouvám se, ale budeš tu muset zůstat…” Pohlédl na něj a pes smutně zakňučel. Přesto však zůstal na místě, když se Kiba rozběhl pryč. Běžel uličkami, kličkoval mezi lidmi, kteří na něj křičeli, aby se uklidnil, ale on je nevnímal. Musel co nejrychleji za vílou.
Zastavil až u starého stromu na hranicích vesnice. ‘Teď půjdeš dvěstě metrů severně…’ Vzpomínal na Shiroiova slova. Otočil se ke slunci a snažil se odhadnout, kterým směrem je sever. Po chvíli vyšel a v hlavě si počítal dráhu, kterou již ušel. Kolem něj nechápavě hupkaly veverky, které se podivovaly nad jeho zamyšlením. On ale okolí nevnímal. ,,Stodevadesátsedm, stodevadesátosm…” Vypočítaval. Dvěstě! Pod ním byl znatelný zářez do půdy. Vytáhl kunai a zasadil ho do rýhy. Před ním se zjevila obrovská jeskyně. Byla opravdu dobře uschována…
“Pojď rychle sem!” Ozvalo se zoufalé volání z otvoru ve skále. Kiba se bezhlavě vrhl dovnitř, kde ho oslepilo pronikavé světlo. Po chvíli si všiml skupinky vlků, jež seděli v kruhu kolem něčího těla. Zastavil se a nedýchal. Poté popošel blíž k nim a zatmělo se mu před očima. V prostoru mezi vlky leželo zkrvavené dívčí tělo. Prameny vlasů byly slepeny rudou tekutinou a přes obličej se jí táhlo několik zaschlých krvavých šrámů. Nedýchala…
,,Neee!!” Vykřikl chlapec a svezl se na kolena. Před zraky všech přítomných se rozbrečel. Mezi vzlyky se dalo rozeznat pár slov… ,,Moje vina…” vzlyk. ,,Proč ona…” smrk. Vůdce vlků opatrně přistoupil k chlapci a šťouchl do něj čenichem.
,,My jsme byli venku na lovu, ona říkala, že to tu zatím trochu poklidí… A když jsme se vrátili, ležela před jeskyní takhle zubožená…”
Kiba se zvedl a přišel k mrtvé víle. Pohladil ji po dříve něžném, teď rozedraném obličeji. ‘Mohu podle rýh od drápů poznat, komu patří!’ Vrpomněl si náhle a řekl to smečce. Všichni ho povzbudili. Opatrně ponich přejel nejdříve zrakem, poté prsty. Tyhle přeci zná… Jsou- to není možné!!
Zabodl zrak do země, avšak ostatní se ho neustále vyptávali.
,,Udělal to… Shiroi.” V očích se mu zablesklo a nenávistným pohledem střelil po Vůdci. Ten nevěřil vlastním uším.
,,To si děláš srandu, že jo? Jak jsem to mohl být já, celou dobu jsem byl s nimi!” Kiba se podíval po ostatních.
,,Je to pravda?” Všichni horlivě přikyvovali. ,,A nepoprali jste se s někým?” Chlapec si vzpomněl, jak mu Tsume říkal, že ve Vůdci je skryt Ďábel… Vždy pokrveprolití se nemůže zastavit a vraždí i své přátele.
,,Um… Ano. Asi dvacet lišek nám zkřížilo cestu.” Přitakal Tsume. ,,A vzpomínám si, že jsem Vůdce na chvíli ztratil z očí…” Kiba byl rád za jeho upřímnost.
,,Aha…” Vše dávalo smysl. ,,Takže je to jasné…” Řekl Kiba ledově chladným hlasem. Chvíli na to už však přivolával klon a vrhl se proti Shiroiovi. Ten útok vůbec nečekal a upadl na zem. Chlapec vytáhl kunai a chystal se mu ho seknout to krku, když tu vytasil své dlouhé drápy, na kterých byly nepatrné známky zaschlé krve a vytasil je proti útočníkovi.
Světlo v jeskyni lehce pohaslo. Zrak všech, kromě bojujících se stočil ke vchodu. Stál tam Naruto s Akamarem a Gaarou.
,,Tak tady jsi!” Usmál se Naruto. Ihned však jeho smích pohasl, když si všiml bojujících. Podíval se na Gaaru, který už soustředěně ovládal písek a snažil se jím odtrhnout ty dva od sebe.
,,Nechte toho!” Křičeli všichni.
,,Zabil Vílu, to mu jen tak neprojde!” Kiba opět nasadil vražedný pohled, to už je však Gaara svým pískem odstrčil od sebe. Každý narazil na jinaou stěnu jeskyně a oba se skáceli k zemi. Akamaru přiskočil k víle, hodil si ji opatrně na hřbet a poté to samé udělal i s Kibou. Vyběhl z jeskyně s Gaarou a Narutem v patách.
Zastavili se až před budovou Kazekageho. Akamaru vyběhl s Kibou do pokoje a s Narutovou pomocí ho položili na postel. Vílu nechali v zahradě za domem. Gaara už začal zařizovat plnohodnotný pohřeb. Kiba bude nakonec stejně rád, že to takhle dopadlo.