Zpět domů 10. kap.

10. kapitola: Pomocná síla

„Vyšlo to ještě líp než jsme předpokládali... Suki a její bratr utekli a teď už nikdo nepochybuje o jejich vině. Vyhráli jsme, Orochimaru-sama...“ pronesl s vítězoslavným úšklebkem Kabuto.
„Nepředbíhej událostem, Kabuto...“ varoval ho Orochimaru, ale spokojeně si oblízl rty a pohodil hlavou. (Oh, já jsem tak krásssný... >D ) „Každopádně, jakmile se za nimi vydají, zaútočíme. Žádné slitování, všechny zabijte. Ale až na Suki, tu chci živou... a Tsunade nechte mně...“ bláznivě mu zablikalo v očích a rozesmál se, až z toho nabíhala husí kůže.
„A co Uzumaki?“ ozval se další hlas.
„No ano... když jdou po něm Akatsuki... bude dobré mít nějaké eso v rukávu a navíc... bude z něj úžasný pokusný králík...(pokusná liška)“ zaradoval se, jak mu to všechno vychází.
„Fajn...“ odsouhlasil to Sasuke.

„Kam teď?“ vyzvídal Manabu.
„Pro pomoc...“ řekla prostě Suki a rozeběhla se směrem k vesnici.
„Počkej! Tam teď nemůžeme! Všichni po nás jdou!“ snažil se ji zadržet.
„Však půjdu jenom já. Použiju přeměnu.“
„To je šílenství...“ zamumlal, ale podvolil se.
„A ty si myslíš, že bys mě dokázal zastavit?“ usmála se na něj.
„No právě...“ povzdechl si. Běželi ještě kus a těsně před vesnicí zastavili.
„Fajn, ty počkáš tady. A ne, že tě najdou!“ varovala ho. Než stačil něco odseknout, vypařila se. V Konoze se ukryla v jedné tmavé uličce a přemýšlela na koho se přeměnit, když ji trkl nápad.
O chvíli později z uličky vyšla celkem pěkná blondýna se zelenými proužky ve vlasech, oblečená v ANBU oblečku. Prohlédla se a pohodila vlasy.
„H, ujde to...“ okomentovala se a v další chvíli vyskočila na střechu jednoho domu a pak na další.... Na zem seskočila až v parku pod sakurami. Hm, je tak předvídatelný... pousmála se. Přistoupila k němu.
„Ahoj...“ pozdravila ho. Otočil se k ní.
„Známe se?“ podivil se Shika.
„To je teda pěkně blbá otázka!“ vypálila na něj.
„E? S-Suki?“ vyrazil ze sebe a ona si uvědomila, že vlastně vypadá jako někdo jiný.
„Jo...“ odpověděla kajícně.
„Co tady sakra děláš? Víš, že po tobě a Manabim jde celá vesnice? Co jste to zase provedli?!“ prostoupil k ní, chytil jí za loket a tiše, ale ostře se ptal na jednu otázku za druhou.
„Hele...“ vymanila se z jeho sevření a poodstoupila. „Přišla jsem poprosit o pomoc...“ sklonila pokorně hlavu.
„E? No jasně, proč né... Zbláznila ses?!“ štěkl na ni.
„Prosím... křivě nás obvinili a já vím kdo je skutečný viník, ale já a Manabu na ně nebudeme stačit, potřebujeme ještě aspoň jednoho...! Když už se ti to nechce udělat pro mě, udělej to aspoň pro bráchu! Jste snad nejlepší kámoši?!“ přemlouvala ho jak mohla, ale nedařilo se jí ho přesvědčit.
„Jo, byli jsme kámoši, ale to už je pryč... nemůžu ti pomoct, ani nevím, jestli ti můžu věřit! Jak mám vědět, že jsi vážně neudělala to z čeho tě obvinili?“ ptal se jí, ale ona mlčela. Na chvíli zalitoval, že to řekl.
„Jestli ke mě nemáš už vůbec žádnou důvěru... ani zbyteček...“ zašeptala. „Tak promiň, že jsem obtěžovala... Jen prosím tě neříkej nikomu, že jsme se potkali...“ poprosila ho smutně a zmizela.
„Suki počkej...!“ ještě za ní omluvně křikl, ale ona se nezastavila. „Sakra...“ zaklel a zamířil pryč.

Tak jo, musím zkusit někoho jiného... ale koho? Komu můžu věřit? Usilovně přemýšlela, koho by mohla požádat o pomoc. Jasně, Reina! No jo, ale ti jsou teď s Daichim pryč... Tenten ani Hinata... těm nemůžu důvěřovat, jsou přece z ANBU. Tak koho? Utíkala přes Konohu a málem bylo až slyšet jak jí v hlavě šrotují všechny kolečka. Fajn, už je jen jediná možnost... rozhodla se nakonec. A byla ráda, že osobu, kterou hledala, objevila v mžiku.
„Hej! Naruto! Počkej!“ křikla na blonďáka běžícího k budově Hokage. Zastavil se s nechápavým výrazem.
„Kdo jsi?“ zeptal se, když si před něj stoupla.
„Hele, slib mi, že mě vyslechneš a nezačneš jančit, protože když budeš v klidu, dám ti informace o Sasukem...“ vychrlila na něj. Prvně otevřel pusu údivem, pak ji zase zavřel. Chtěl něco říct, jenže neměl co, tak jak se několikrát pokoušel promluvit otevíral a zavíral pusu jak ryba na suchu. Suki mu luskla prsty před obličejem a fungovalo to jako facka.
„COŽE?!?!?! Sasukeho-?“ chtěl mluvit dál, ale Suki mu bleskově zakryla ústa.
„Buď zticha! Prosím!!“ zklidňovala ho a po chvíli to i zabralo. „Když ho pustila, jen stál a čekal co z ní vypadne. „Pojďme jinam...“ navrhla.
„Ale já teď musím za Hokage, zavolala si mě,“ odporoval.
„Však ona počká...“ odbyla jeho námitku a táhla ho pryč. V jedné postranní uličce si sedli mezi odpadky a Suki se dala do vysvětlování.
„Poslyš... já...“ zarazila se, ještě to nebyla ona. Přeměnila se zpět do své podoby a Naruto vykulil oči.
„Ty jsi ta! Ehm... sakra jak to bylo...“ dumal, ale než mohl něco říct, dala se do řeči.
„Jsem Suki a jak asi víš, mě a mého bratra obvinili, že jsme napadli ANBU základnu a všechny jsme...“ zadrhla se.
„A udělali jste to?“ zeptal se.
„Jistě že ne!“ bránila se. „Ale vím, kdo to byl...“
„Sasuke?“ odtušil a zesmutněl, když mu kladně odpověděla. „Kruci...“
„Ale nejen on, taky Kabuto a Orochimaru a teď se to snaží hodit na mě a bráchu, protože jsem je zradila... My teď jdeme za nimi a chceme je zastavit, ale sami to nezvládneme... jsou moc silní na to, abychom je přeprali, když mají převahu, proto jsem přišla za tebou... poprosit o pomoc...“
„Ale proč zrovna já?“ nechápal.
„Protože jednoho z nich taky toužíš zastavit...“ nadhodila a Naruto se zadíval do prázdna. (na shnilé banány, posmrkané kapesníky a zbytky něčího oběda >D )
„Dobře, pomůžu vám...“ souhlasil nakonec. Suki si úlevně oddechla. „Ale pod jednou podmínkou...“ podíval se na ni vážným pohledem.
„A to?“
„Až to skončí... koupíš mi tunu ramenu!“ Doširoka se usmál a Suki se rozesmála, tak jak to potřebovala. Smích byl vždy tak osvobozující.
„Fajn... aspoň máš nějakou motivaci!“
„Já jsem motivovanej víc než dost!“ přitakal a Suki se zase zasmála. Přeměnila se zase na blondýnku a chystala se vyrazit, ale on ji zadržel.
„Počkej a neměl bych se taky přeměnit?“ šibalsky mu zablikalo v očích, ale Suki přikývla... možná to bude lepší.
„Okej... Oiroke no jutsu!“ zvolal.
„Á! Naruto, ty BAKA!!!!!“ zavřeštěla Suki a dala mu pěstí styl Sakura. „Tohle už nikdy nedělej...“ varovala ho. Potom co se Naruto vzpamatoval, musel se omluvit a pak už vyrazili za Manabem.

„Manabu? Kde jsi ty blbče?“ opatrně volala Suki na svého bratra, již ve své podobě. Ale on se nikde neozýval.
„A má být tady?“ ujišťoval se Naruto. Suki mu přikývla a dál se rozhlížela po okolí.
„No konečně!“ utrhla se na něj, když ho zahlídla vylézat zpoza jednoho stromu, ale zarazila se, když si všimla dvou nehybných těl, které táhl.
„Ehm, ehm?“ nechápala Suki a dožadovala se vysvětlení. Manabu se na ni otočil.
„No nazdar... že ti to taky trvalo! Není zrovna moc lehký se tady schovávat, když tudyma každou chvílí probíhají členové Hyuuga klanu. Ten jejich byakugan už mě taky leze na nervy...“ postěžoval si Manabu.
„Hele bacha, jo? Já mám kamarády z Hyuuga klanu!“ obhajoval Naruto Hinatu a Nejiho.
„No jo, fajn... ale jako když tě tady pořád napadají, to taky není moc milý... A hele, co ty tady vlastně děláš?“
„Postřeh Manabu!“ zasmála se mu sestra. „To je ta pomoc, pro kterou jsem šla.“
„A proč zrovna on?“ vyptával se.
„Hele, kdo se moc ptá, moc se dozví... a jestli nechceš další Hyuuga návštěvu, tak zdrháme...“ upozornila je na přicházející hosty a všichni hned vyskočili na větve stromů a pádili pryč, směrem, kterým je vedla Suki.

Cesta jim utíkala celkem rychle. Každý si přemýšlel nad tím svým a každým krokem vzrůstalo jejich odhodlání a vůle vyhrát. Jen si kluci nebyli tak jistí kam je to Suki vede.
„Suki, jak je to ještě daleko?“ zeptal se Manabu.
„No... eh... už jen tudy... a pak...“
„Suki?“
„No... já vím kde jsme, jen si nejsem jistá jestli...“
„Jestli co?“ zeptal se podezřívavě Naruto.
„No... Hele! Tamhle to je!“ vykřikla najednou a spásně se zahleděla na skálu před nimi.
„Co to je?“ ozval se Naruto.
„No, támhle je vchod,“ ukázala na otvor ve skále, důmyslně schovaný za stromy.
„Tak jdeme, ne?“ chtěl se tam vydat Manabu a Suki ho chtěla zadržet... ale možná bylo lepší jít tam rovnou... Beztak na ně už čekají a brzo by si jejich přítomnosti všimli...
„Dobře, jdeme...“ souhlasila a společně s přáteli vešla dovnitř. Hned za vchodem se cesta větvila na tři další.
„No skvělý... tak nám asi nezbývá nic jiného než se rozdělit,“ povzdechl si Manabu.
„To ani náhodou... na to akorát čekají...“ zarazila to Suki.
„Tak... možná...“ ozval se Naruto.
„Co?“ vyzvídala Suki.
„Možná bych mohl... Kage bushin no jutsu!“ zvolal a vedle něj se objevili další tři Narutové.
„Super!“ radoval se Manabu z jeho nápadu. „Když na něco narazí, zmizí a Naruto bude vědět co se stalo...“
„Přesně...“ usmál se Naruto a dal klonům pokyn. Ti se vydali každý do jednoho tunelu.