Černá ovce

Vždycky jsem si připadala tak nějak přebytečná… Žiju už nějaká ten pátek jako shinobi, dá-li se to o mně vůbec říct. Poslední dobou… vlastně ne tak úplně jen poslední dobou mám pocit, že… že se na mě berou neskutečné ohledy a vůbec nejsem prospěšná.
Jakoby mi něco ve mně říkalo, že už jim nestačím… Jim? Těm dvěma, jeden věří na osud a druhý pořád tak nadšeně provolává Sílu Mládí. Zvláštní věc, dává mu naději. Kdybych jen měla alespoň polovinu jeho elánu či odhodlání… Nebo pouhý zlomek talentu toho druhého. Všichni mu říkají génius... a mají proč. Občas by mě zajímalo, jak asi říkají mě. Co sem pro ně já? Ta hloupá, slabá holka vzadu? Možná.
Pořád se jen lituju. A i když se tomu snažím dát ironický podtón, říkám pravdu. Jsem ta hloupá, slabá holka vzadu, ale copak proti tomu-proti osudu-něco zmůžu? Kdo jsem, abych mohla něco měnit?
Hloupá, slabá holka vzadu?
Ano, přesně jí jsem. Vždycky se přesně trefí do středu terče… Jako by to samotné stačilo k vítězství. Jako bych snad někdy vyhrála?! Copak vůbec můžu? Všichni, které znám, jsou lepší než já.
Prý, generace skvělých ninjů. Někdo přeci musí být černá ovce… mezi těmi bílými. Jsem jiná.
Asi se mi právě teď smějí.

Zvedla svou dosud sklopenou hlavu… Přesně tohle potřebovala. Naději? Ano, naději!

A já se budu smát jim! Na její tváři se konečně objevil úsměv. Protože jsou všichni stejní!
A stejně, kdo jsem já, abych mohla soudit?… Byť jen samu sebe. Když tu budu postávat… nic nevyřeším. Jen se litovat? Už ne.

Zvedla se z parapetu okna a postavila se na podlahu v pokoji.

Je to skvělí pocit… Stát na vlastních nohách.

Rozeběhla se ven… Na cvičiště…

Jednou to dokážu… Porazím tě… Neji Hyuugo.