Krvavé štěstí 2: Poznání

Úzké rty se pod mým prstem přestávaly chvět. Byly suché ale nezvykle jemné. Cítila jsem jeho horký pomalý dech. Měl ostré, ale krásně mužské rysy. Stáhla jsem prst ze rtů a sundala pásku, kterou měl na čele. Vlasy mu bezvládně spadaly přes obličej. Odhrnula jsem je rukou a položila mu ji na čelo, jako by měl horečku. Zdálo se mi, že ji má.

Byl krásný. Jediná chyba, která mu na kráse spíše přidávala, než ubírala, byla ta jizva. Táhla se od špičky nosu přes přepážku mezi nosními dírkami na rty a končila těsně pod bradou. Byla trochu šikmo, nahnutá na pravou stranu jeho obličeje. Byla hluboká a zdála se hodně stará. Lehce jsem přes ni přejela prstem, uniklo mu syknutí. Pohlédla jsem do těch jeho podivných očí a hledala odpovědi. Byly němé, slabé a prosebné. Nic neříkal, jen tam visel přibodnutý ke stěně. Chytla jsem kunai v jeho rukou, musela jsem si přitom stoupnout na špičky a bezcitně ho vytáhla. Krátce a pronikavě zaječel, sesunul se po stěně nejdřív na chodidla, poté na kolena. Držel si ruce u úst a oči měl křečovitě zavřené. Klekla jsem si k němu. Jemně jsem vzala jednu jeho ruku do své a prstem ho pohladila po jejím hřbetu. Stiskl rty v bolestném sevření, nic neříkal, nic nenamítal. Namočila jsem tedy prst do kaluže krve, která vznikla pod jeho nohama a plynulým pohybem jsem brázdila lesklou hladinu, bříškem prstu jsem se dotýkala podlahy. Položila jsem krvavý prst nad ránu. Na konečku ukazováčku se začala tvořit kapka. Nejdřív jen takový kopeček, pak bytněla, tloustla a od prstu ji oddělovala jen krátká přepážka. Kapka se zaleskla a dopadla do jeho rány. Rychle jsem se k ní sklonila a olízla celý její povrch. Ta chuť byla úžasná. Ani jsem nevnímala, že se sesunul k zemi a jeho bezvládná ruka zůstala ležet v mým dlaních.

Uložila jsem ho do pohodlnější polohy a stejný obřad opakovala i s druhou rukou. Po pár minutách se začaly obě rány hojit.

Proč ho nedokážu zabít? Zabila jsem tolik lidí, tolik ninjů, tolik lidských osudů. On je jiný. Možná je to těma jeho očima. Připadá mi to jako nějaký druh zakázaných technik, ale v technikách ninjů se já moc nevyznám. Nejsem ninja, ale ninjové mi dávají práci. Hnusím se jim a oni jsou mi odporní. Obyčejní lidé, nevýznamní, ničím nedůležití pro tento svět…

Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Viděla jsem všechny tváře těch bezcitných, po moci toužících lidí. Povzdychla jsem si. Znělo to bolestně a unaveně zároveň, děsilo mě to. Pomalu jsem se zvedla a znovu ucítila ten pocit. Ne… nechci. Teď už ne… Všichni jsou už přeci mrtví. Všichni? Rychle a vyděšeně jsem na něj pohlédla. Byl tak bezmocný, tak snadný cíl… ne! Chytila jsem se za spánky a s tichým skučením a vypětím všech sil se nezhroutila na kolena. Hledala jsem řešení… nic… nic… nic! Okno. Je tu přece to okno! Rozeběhla jsem se, ruce stále u hlavy. Vyskočila jsem ven. Sklo vydalo charakteristický tříštivý zvuk a střepy mě řezaly do nohou, rukou, trhaly mi oblečení. Podívala jsem se dolů a zděšeně jsem vykřikla…