Pro tebe

Kap, kap.
Pramínek krve stékal na studenou podlahu.
Kap, kap , pramínek sílil.
„To je konec?‘‘ špitla.
Kap, kap. Začala se ji motat hlava, bolest sílila. Ne však bolest s poraněné ruky, ale bolest zraněného srdce. Tolik let čekání, ale nic, tolik trpění , ale nic. Teď je její trpění u konce.
Kap, kap, kap. Teď nalezla vysvobození. Vysvobození se samoty a ztráty lásky. Z posledních sil co jí zbývaly pohlédla na zkrvácenou ruku. Zamotala se ji hlava, pohled na krev ji vytrhl z transu. Uvědomila si co právě udělala, nešlo to vrátit je konec. Zasténala bolesti s nadějí, že ji najdou. To přeci nechtěla, to nebyla ona.
Proč?
Pro něj.
Ozvali se kroky.
„Jsou tu, zachrání mě.‘‘
Kroky sílily, ale o na slábla. Ztratila už moc krve, dál už nevydržela. Pomalu upadla do temnoty s nadějí, že najde vysvobození.

„Jak to vypadá,‘‘ oslovil Tsunade udýchaný Naruto. Před chvíli se dověděl novinku o Sakuřině stavu.
„Už zase, proboha proč?‘‘ pomyslel si . V posledních měsících už podobnou blbost udělala několikrát, předtím měl o ni starost, ale teď. Zlobil se na ni. Co tím chtěla dokázat, aby si všímali nebo co? Nebo si myslela, že jí to vrátí Sasuke zpět, blbost. V poslední době už se s ní nikdo nebavil, teda někteří by chtěla, ale on je odbyla. Tak proč se doprošovat, ať si je sama, ať si ubližuje. Tohle bylo horší, dokonce si Naruto to donutilo přijít, stejně ji neviděl už několik dní, nikdo ji několik dní neviděl.
„Zatím je v pořádku, ale stačilo jen pár minut a …. ‚‘‘ nedořekla měla o ni strach, bylo to jen tak tak, netušila co jí v poslední době napadá, jakoby to nebyla ona. Smutně pohlédla na postel , kde právě ležela Sakura. Levou ruku měla obvázanou, bledý obličej a pohublé tělo.
Několik dní nic nejedla, jídlo se jí znechutilo.
„Můžu tu s ní chvíli zůstat,‘‘ zeptal se Tsunade. Povzdychla si.
„Můžeš ,ale teď se nevzbudí ,‘‘ povolila a odešla. Věděla , že jen marní čas.
Naruto posmutněl, tentokrát to přehnala, mohla se zabít. Pořád ji měl rád, ale poslední dobou se chovala divně. Její chování mělo dopad i na ostatní. Tým se jim rozpadal, ostatní už nezajímala, nebavilo je se o ni pořád starat. Ona na ně taky náladu neměla. Posadil se vedle ni chytil ji za zdravou ruku.
„Sakuro co tě to jen napadlo,‘‘ řekla potichu, stejně ho neslyšela. Po tváři se mu začala třpytit slzy. Pořád ji miloval, chtěl ji pomoc, ale jak?
Její ruka se pohla a stiskla jeho. Lekl se, Tsunade říkala, že by se neměla zbudit.
„Je mi to líto,‘‘ špitla a pohlédla mu jeho uplakaných očí. Alespoň nebyla sama, by tu pro ni.
„Já vím, že je, slib mi něco,‘‘ řekl a stiskl ji ruku víc, aby jí dal najev, že to myslí vážně. Ona však tušila o co ji žádá, ale nevěděla zda to dodrží.
„Naruto já……. já…..já už tak dál nemůžu,‘‘ řekla a dala se do plače. Naruto ji chápal a obejmul ji. Teď cítila, že není sama má alespoň Naruta, ale ten jí Sasukeho nenahradí. To byla jediná možnost jak uniknout, skončit to trápení. Naruto povolil sevření , aby jí mohl pohlédnout do tváře. Políbil ji, polibek mu opětovala. Za žádnou cenu se od něho nechtěla oddělit, chtěla s ním zůstat navždy.
Naruto však poznal jak slábne každou chvilkou. Odtrhl ji od sebe a položil ji na postel. Pohladil ji na bledé tváři a slabě se na ni pousmál.
„Slib mi, že už nic takového už neuděláš,‘‘ prosil ji se slzami v očích. Odešel Sasuke a teď i málem přišel o ni. S tímhle by se niky nemířil, nejspíš by udělal to samé. Pohledl ji do jejich pistáciových očích a doufal, že v nich znovu uvidí tu jiskřičku. Byla tam jen prázdnota, a bolest. Už to nebyla ona.
Zachvíli usnula, Naruto tam raději zůstal pro případ, že by si těla zase něco udělat. Pomalu se zvedl, z těžkým srdcem se vydal domů. Myslel na ni stále, když ji nechá samotnou tak si ublíží.

Už uběhl měsíc od té doby co Sakuru pustily z nemocnice. Její stav se od té doby moc nezlepšil, spíš zhoršil. Nejedla, nepila nikam nechodila jen tak polehávala doma.
Naruto si toho začal všímat a rozhodl se, že si s ní promluví. Místo toho se s ní příšerně pohádal, nechtěl už jí ani vidět a ona jeho. Byl jediný kdo se s ní bavil, teď už neměla nikoho.
Ráno si stoupla k zrcadla pohledla na sebe.
„Co já sama zmůžu,‘‘ nadávala na sebe.
„Jen se na sebe podívej, k čemu vlastně jsi ,‘‘ zakřičela a silou bouchla do zrcadla. To se rozsypala na milion kousků. Pořezala si ruku, spadla na zem z těžce oddychovala.
„Mě už na ničem nezáleží,‘‘ zafňukala a utřela si rukou slzy. Zamazala si obličej od krve, která se začala mísit ze slzami a dopadala na zem.
„To nemá cenu jsem sama,‘‘ vzdychla a zadívala se v okna. Konec, už je čas.
Popadla jeden z velkých střepů a přiložila si ho k ruce. Tentokrát až do konce.
Znovu ta bolest tentokrát silnější. Odložila střep na zem a zavřela oči. Jen čekala kdy to přijde, bolest nevnímala, už nic nevnímala. Slza jí ztékala po tváři, poslední.
„Pro tebe,‘‘ špitla. Dveře se otevřeli.

„Sakuro jsi tu,‘‘ zvolal do domu. Nic.
Zavřel za sebou a vydal se jí hledat. „Doufám, že neudělala žádnou blbost,‘‘ pomyslel a vešel do koupelny.
„Sakuro!!!!‘‘