Na nemocničním pokoji...

Asi jsem se zbláznila…
Moje maličkost sedí v nemocničním pokoji. Na lůžku tiše oddechuje mladý muž. Černé vlasy mu zplihle visí kolem podrápaného obličeje. Nejsem jedna z jeho fanynek… ne to opravdu ne… vlastně bych měla sedět u mích jiných pacientů… vlastně by mi nemělo záležet na jeho životě.
Ano to určitě…
Cože? Kdo jsi?
Ježiš přečetla si už tolik knížek… nemá snad smysl říkat tu otřepanou větu „Jsem tvoje vědomí“
Hahaha, já nejsem schizofrenik
Jsi si jistá?
Jo!
Jo?
Jo!
Vážně?
To je tedy domluva…
Se mnou?
Jo s tebou!
Ale já jsem tvoje…
Jo vědomí já vím, co jsi zač? Je to nějaký jutcu kterým ses mi naboural do hlavy, aby sis ze mě dělal srandu?
Ne… holka ty jsi fakt asi blbá…
Eh… proč?
Tak se podívej… ten kluk co tady leží…
Už je mu přes osmnáct…
Nech mě domluvit… ten kluk co tady leží, zabil tvoji celoživotní lásku, a co děláš ty? Staráš se o něj, udržuješ ho při životě a hádáš se s jediným člověkem, co ti chce pomoct!
A to je...?
Já!
Ty?
Jo já!
Proč? Proč by mělo někomu záležet na mě, někomu koho ani neznám.
Ale znáš... já jsem ty... já jsem to co v sobě dusíš...
Já v sobě nic nedusím!
Ale ano...
A co? Řekni mi příklad.
Tak třeba: celý život v sobě zadržuješ hněv na svojí matku.
To není pravda!
Jó? A jak to že vždycky vřeš vzteky když se objeví, když jde jen tak kolem tebe a dělá jako že tě nezná, ani tě nepozdraví?
To není pravda!
Ale byla to pravda, vždy když sem jí potkala nedala ani náznakem znát že by mě znala a už vůbec ne že sem její dcera. Přitom jsem jí tolik podobná... velké oříškové oči, blond vlasy a poněkud objemnější hrudník který mě odjakživa štval... tolik věcí co máme společného ale nikdo si obyčejného medic ninju nedokázal spojit s hokage.
Lžeš...
No a co? Mnoho lidí podobné věci skrývá ale určitě si nepovídají se svím „vědomím“.
Je víc věcí které jsou ti líto.
Toho je hodně...
Ale ne já myslím jednu jedinou věc která ti vrtá hlavou...
A to je...?
Nedávno jsi znovu potkala člověka kterého jsi celý život milovala a on ti zemřel pod rukama...
A co jsem měla dělat? Měla jsem hysterčit, brečet, prosit a snažit se u vnutit svůj život?
Ta růžovláska to tak udělala.
Ale já nejsem jako Sakura ona je do Sasukeho zamilovaná ale nechala si tím zastřít rozum! Já jsem Itachiho opravdu velmi milovala ale...
Ale co? Kdybys hysterčila, brečela a snažila sem mu vnutit svůj život možná by to nebyl on kdo by měl pohřeb. Sasuke byl tolikrát u tebe tak blízko, stačil by jediný úder a nebyla bys to ty kdo by truchlil.
Ano tím bych zničila minimálně dva lidské životy... a celá konoha by mě nenáviděla, navíc jsem neměla právo zasahovat do boje který si slíbily už před devíti lety...
Jen tak jsi tam stál a pozorovala jsi jak probíhá poslední minuty jednoho z nich a zůstala jsi přitom ledově klidná.
Ano, tolik technik najednou jsem v životě neviděla...
A nakonec jsi si mohla vybrat jednoho koho zachráníš... vybrala jsis toho ke komu nemám žádný vztah, proč?
To není pravda! Vždyť víš že jako k prvnímu jsem šla k Itachimu... musela jsem od nej odtrhnout Sakuru která mu chtěla rozdrtit hlavu na padrť... neslyšela jsem ani jeho poslední slova! Ani nevím jestli mě opravdu miloval...
Láska... nikdy se nedozvíš jestli tě vážně miloval a to jen kvůli jeho mladšímu bratrovi...tak proč nezvedneš ruku a neodpojíš ho od těch přístrojů co ho drží při životě... stačil by jediný pohyb a konečně bys pomstila svojí lásku... no tak ještě pár centimetrů a...
Aniž bych si to uvědomovala začala se mi ruka pohybovat směrem k přístrojům...
STOP!
Trhla jsem končetinou zase na původní místo...
Cože?! Proč si to neudělala uklidnila by ses...
Protože nejsem potvora... nebyla bych klidná jen bych měla výčitky svědomí...
„Jsem na tebe pyšná holčičko!“
Ze vnitřního rozhovoru mě vytrhl hlas hokage. Tsunade byla opřená o futra dveří a vypadala že už mě pozoruje delší dobu... měla jsem nepříjemný pocit že mi čte myšlenky.
„Hokage co tady děláte“
„Hokage?“ pozvedla obočí „co ty formálnosti holčičko?“
„Nechápu vás paní,“ procedila jsem skrz vlasy které my padaly do obličeje.
„Jsem hrdá na to že moje dcera se zachovala správně, o Sasukeho jsi se postarala brilantně a ani já bych to lépe nezvládla. Za chvilku se na něj přijde podívat Sakura tak jí prosím tě pust dovnitř.“ dokončila větu a měla se k odchodu.
„Děkuji ti... mami“ houkla jsem za ní. Možná mě slyšela možná taky ne... pravdou ale je že jsem se tenkrát nedočkala odpovědi.