Pampeliška...

Ze semínka pomalu vyrůstáš a já se na tebe den co den chodím dívat. I když to nemůžeš vědět, jste si tak podobné, dívám se na tebe a neovládám se, nevnímám okolí, brečím. Vzlykám velice nahlas, byla jako ty! Úplně stejná, celý váš životní příběh byl shodný. Proč byl? Protože ona… ona už tu není… Není tu semnou a nedívá se na tebe. Nemůže mi říct jak jsi krásná… Ale kdyby se to nestalo, nikdy bych si neuvědomil, že jste si tak podobné.

Ty, když si poprvé ukázala světu svou krásu všichni tě obdivovali. Zastavovali se jen kvůli tomu, aby si navždy do paměti vryli tvou krásu. Skláněli se, aby pocítili tvou nádhernou sladkou, medovou vůni. Na rozlehlých loukách si se vždy prosadila a svítila už z dálky. S tebou byl svět vždy o něco hezčí… Tak jako s ní…

Ona, byla nádherná, rozkvetla do nádherné ženy. Celý můj život se točil jen kolem ní… byla vždy mým světlem, když jsem stál ve tmě a viděl jen temnotu a prázdno, ukázala se ona a rozsvítila mi na cestu. Bez ní sem byl nic, ona mi vždy pomohla a chránila mě. Mělo to byt naopak, já jsem tu měl být pro ni, měl jsem být tím silnějším a postarat se o ni, ale já to nedokázal…

Byla jsi dokonalá ale… dny běželi a tvůj čas s nimi. Tvá krása měla pomalu odcházet a dát prostor novým životům. I přesto, tu ovšem byli ti, kteří nezapomněli a, i když si už nebyla tou úžasnou dokonalou květinou, vždy se u tebe zastavili a vzpomněli si na tvůj obrázek, co měli vryt v paměti.

I od tebe lidi odcházeli, prý si se jim vzdálila už si nebyla ta mala roztomilá dívenka. Teď jsi byla kunoichi. Říkali, že jsi krutá, že ten chlad pohltil nadobro tvou krásu. A tehdy jsem ti konečně mohl pomoci já. Když už jsi si myslela, že zůstaneš sama, znovu jsem zapálil plamínek naděje ve tvém srdci. Nabyla jsi sama, byli jsme spolu. Navždy… Doufal jsem…

Voda je slepá a tak déšť nedělá rozdíly. Nevybírá si, koho obdaří svou vláhou. A… slunce svítí na CELÝ svět. I na tebe. A tak i přes to že jsi pomalu ale jistě usychala a odcházela, bojovala si až do posledního dechu a možná bys tu mohla být ještě déle. Kdyby…

Ty jsi také vždy stála v záři slunce, tvé úspěchy byly nesčetné. Co všechno jsi udělala pro vesnici… Moc jsem ti to pokaždé přál. Každou svou misi si splnila na jedničku,byli jsme ve stejném týmu a hodně často to byl můj plán, který jsi vykonala nebo má strategie, kterou jsi si zasloužila obdiv. Byla jsi zdravá krásná žena a neměla jsi nejmenší ponětí kdy, přijde tvůj konec. Zajisté nemusel přijít tak brzo, nebýt…

Ale stejně tak jako je slepá voda ani vítr nedělá vyjímky, udrží se jen ti mladí a plní života. Tvá koruna dávno už ne žlutá jako letní slunce, nýbrž šedivá jako plnovous starce. Doufala jsi a věřila svému kořeni že tě nepustí a bude držet až do posledního dechu vás obou… Vítr fučel dlouhé hodiny, ale tvá naděje pořád nezhasínala a pak…

A stejně tak smrti je lhostejné jaký život si vezme. Jak krásný byl, je a mohl ještě být…Vzala si ten tvůj… Také jsi mi slepě věřila, vždy ve všem spoléhala na mě a já tě nikdy neměl v úmyslu zradit. Vždyť skrz tebe jsem se dostával na slunce a poznával radost… To vše jen díky tobě a přesto nade mnou jednou zvítězila závist a tak…

Tě zradil… On tě zradil… Ten, kterému jsi vždy věřila, náhle jsi totiž ucítila malé povolení, menši jistotu, už jsi nestála pevně na zemi. Věděla jsi, že přišel tvůj čas…že už není důvod zůstávat. Co jsi chtěla jsi udělala, můžeš jít. Věděla jsi, že tě zradil. I když tě držel do posledního dechu myslela jsi, že umře spolu s tebou… Ale bál se, tak tě raději pustil a nechal na pospas nemilosrdnému větru…Tvůj kořen… Vždy jsi na něj spoléhala, ale dnes to byla chyba…

A tak jsem tě zradil… Záviděl jsem ti tvou slávu za mé plány a nápady tak jsem ti jednou prostě neřekl o pasti kterou na nás nepřítel připravil… Myslel jsem, no a co? Vždyť ona je ta dobrá, ona se bez mé pomoci obejde.. Bohužel nebylo tomu tak… Spadla si do pasti… Otevřela se pod tebou zem a já s obrovskými výčitkami svědomí ti skočil na pomoc. Zachytl jsem tvou ruku a díval se do těch nádherných očí… Spoléhala si na mne a tím pochybila. Držel jsem tě co nejpevněji, ale strach, že spadnu s tebou byl v tu chvíli větší. Zpotili se mi ruce a ty jsi pomalu sklouzávala až...

Silný vítr tě utrhl od země a ty jsi věděla že je konec…Neměla jsi mu to za zlé, strach o sebe samotného je mnohdy větší a silnější než láska…Pustila jsi tedy to poslední co tu po tobě mohlo zůstat… Po obrovské louce se začalo ve větru vznášet malé šedé chmýří… Poslední vzpomínka na tebe a tvůj krátký, přesto krásný život. Ani jsi v té chvíli netušila, kolika lidem jsi pomohla a přinesla potěšení. Zůstali tu jen vzpomínky v myslích lidí a žlutá záře tvých semínek na loukách.

Naposledy se střetly naše pohledy, dotkly konečky prstů a pak už jen…
,,Děkuji ti…Shikamaru-kun…” byla tvá poslední slova…
Nechápal jsem… A můj výkřik ještě dlouho potom zněl krajinou… Nemohl, nemohl jsem uvěřit, že v tak krátké chvíli celý můj život ztratil smysl… Měl jsem pocit, že jsem zmizel z tohoto světa spolu s tebou, protože když zmizí slunce nemůže existovat stín… Když našli tvé tělo a odvezli tě do nemocnice bylo už dávno pozdě, ale tenkrát i když to byl smutný den jsem mohl mít radost protože…

Dnes lituji toho, že jsem ji tenkrát nedokázal zachránit… Lidé si myslí o jak moc jsou lepší než rostliny nebo zvířata a přitom je příběh bezbranné smetanky lékařské naprosto stejný jako příběh zkušené a silné kunoichi. A tak jako pampeliška zanechala na světě své chmýří, ty jsi tu zanechala…
,,Tatínku!!!” …naši dcerušku, běží směrem ke mně a usmívá se… Vypadá jako ty, usmívá se… pořád se směje stejně jako jsi se smála ty… Ona byla mým plamínkem naděje v ten den plný zklamání a smutku… Jakýmsi zázrakem přežila ten pád a… že by jsi ji chránila?
,,Tatínku? Ty jsi smutný?” zeptá se svým sladkým hláskem.
,,A-Ano… Stýská se mi po tvé mamince…” stýská se mi tak moc…
Ale já musím a chci žít svůj život dál už jen kvůli Mitchiko a také… Také tobě, dnes už vím proč jsi mi tenkrát děkovala… Za to že jsi mohla být na výsluní zatím co já jen stín a dnes už také vím, že má tehdejší závist byla hloupost. Patřili jsme k sobě, tys nebyla lepší a já horší byli jsme tým…
,,Tak jako ty a tvůj kořen…,” zašeptám do větru a vyšlu pohled k pampelišce.
Mitchiko mě zatahá za rukáv, upřímně se mi podívá do očí. Tak jako vždy předtím její matka .,,Ale ty jsi jí měl rád. A to je lepší než kdyby tu maminka nikdy nebyla,” říká moudře. Velká slova tak malé holčičky.
Můj pohled na ni je nejdřívě udivený, ale pak se změní v úsměv. Vím co mi tím říkáš. ,,Máš pravdu…,” souhlasím a objímám ji.
Vracíme se domů, po cestě se sehne… Chce utrhnout květinu.
,,Nedělej to!” okřiknu ji. ,,Nemůže prece žít bez svého kořene!”
Koukne se na mne a s úsmvěm přikývne. Ano, Temari, je to tak…
,,Je lepší milovat a ztratit, než nemilovat vůbec…