Poslední přání - 7. kapitola - Omluva

Zelenooká dívka otevřela oči. Měla pocit, že se jí snad rozskočí hlava. Ležela v posteli. Chtěla se pohnout, ale nedokázala překonat tu hroznou slabost. Zasténala a obrátila oči ke stropu. Tohle místo neznala.
„Je vzhůru,“ zašeptal někdo.
„Jdi to říct ostatním,“ ozval se jiný.
Ze tmy se vynořila kštice bílých vlasů. „Jak se cítíš?“ ptal se nesmrtelný ninja a bylo na něm vidět, že se mu ulevilo.
„Mám hlavu jako střep, jinak snad nic vážnějšího. Kde to jsme?“
„Ve Skryté deštné vesnici, v dalším z úkrytů. Tady nás nenajdou, je příliš dobře chráněná.“
Shenai to chápala. „Aha. Zlobí se Šéf hodně?“
„Smíš tu zůstat, dokud se nezotavíš. Dojdeš pro vodu, Hidane?“
„Rád, Uchiho, ale žádný podlý triky, znáš se,“ mrkl na něj a zmizel v chodbě.
Itachi si zaťukal na čelo a přisedl si k dívce. V ruce držel obvazy. „Máš pár pohmožděnin od toho pádu a několikrát jsme s tebou nechtěně smýkli, naše vina.“
„Chci vědět, co se tam stalo. A… přežili to všichni?“
„Vyvázli bez zranění. Teď buď v klidu, ovážu ti ta místa, která by při nešetrném zacházení mohla začít krvácet.“
„Děkuji ti,“ špitla a nechala na sebe sáhnout. Pracoval mlčky, ale přitom ji sjížděl zkoumavým pohledem.
„Itachi?“
„Copak je?“
„Asi to bude znít hloupě, ale…“ Rozpačitě si přejela rukou po vlasech. „Proč jsi mě neodehnal během toho boje?“
Vzdychl. Tenhle typ otázek skutečně nesnášel. Tentokrát však tušil, proč ji to trápí. Jistě, byla zmatená z jeho odměřenosti a vyděšená občasnými výstřelky ve chvílích, kdy už se nedokázal ovládnout. „A ty by ses nechala?“ odpověděl jí otázkou. Zavrtěla hlavou a zavrtala zrak do země. Věděl, že je na čase jít s pravdou ven.
„Poslyš, Shenai… měl bych ti říct, že jsem nezapomněl, nedokázal jsem to. Je mnoho důvodů, proč spolu právě my dva nemůžeme být, ale také je celkem jasné, že nás od sebe jen tak něco neodloučí. Zkrátka,“ malinko se pousmál. „…už jsme oba zatracení.“
„Pravda,“ zamumlala a raději se otočila, aby neviděl její rudý obličej.

Hidan opatrně otevřel dveře. „Tak jsem tady s tou vo…!“ Hrnec s čirou tekutinou mu vypadl z ruky a ztropil příšerný rámus. Itachi se s ledovým klidem ohlédl. „Jen nadělej ještě větší kravál, ať to v sídle ví všichni.“
„Já jsem ti řekl žádný hlouposti.“
„Jakkoli to může znít divně, tu holku mám rád a jestli se ti to nelíbí, tak si trhni nohou.“
„Ty jsi mi nějak ohleduplnej poslední dobou!“ ušklíbl se bělovlasý.
„Hidane, to není…“
„Mně nic vysvětlovat nemusíte. Já vám to líbání, hlazení a objímání přece nezakazuju. Akorát se divim, že nám Uchiha tak rychle roztál.“
„Přišel jsem o něco?“
„Pche, Deidara taky musí být u všeho,“ utrousil ninja, tentokrát bez kosy, zato s mokrýma nohama.
„Co to tam máte?“ Žralok se protáhnul úzkou škvírkou ve dveřích.
„Ale nic. Jenom Itachi a Shenai propadli milostný vášni!“ hlásil Hidan.
„Zase to nepřekrucuj!“ ohradil se Uchiha. „Dal jsem jí akorát pusu.“
„Jasně, chápem. Nebudeme rušit!“ zamával jim Deidara a odtáhl Kisameho. Nesmrtelný ninja udělal ještě pár grimas a zmizel také.
„Šašci!“ ulevil si černovlasý mladík.
„Nesmíš se na ně zlobit,“ mírnila ho Shenai. „Oni přece mají jenom radost.“

Itachi si myslel své, ale před ní raději mlčel. Místo toho přemýšlel, jak Vůdci zabránit, aby mladou ženu vykázal z úkrytu. „Myslím, že je to jediné řešení…“ Mluvil pro sebe, ale ona neodolala a zvědavě ho poslouchala. „Ano, tak to bude. Není možné, abychom se proti Šéfovi vzbouřili, to je zkrátka nemyslitelné…“
„Co chceš dělat?“
Trhl sebou, nečekal, že ho bude odposlouchávat. „Předstírat, že máš zranění, abys tu mohla zůstat do doby, než se nám podaří Vůdce přesvědčit.“
„To snad ještě svedu!“ Přimhouřila oči a v duchu se uchechtla nad vidinou podvodu. „A ostatní o tom vědět nebudou?“
Zavrtěl hlavou. „Kisame je dobrá duše, všechno hned vykecá. Testování Tobiho paměti bych taky neriskoval. A už jsme všichni natolik vycvičený, že poznáme, když Deidara plánuje nějakou neplechu. A zbytek… to bych nechal bez komentáře.“
„Dobře, uděláme to tak. Co budu mít… ehm, naraženého?“
„Nohu,“ zamumlal a začal jí postiženou končetinu obvazovat.
„Dobrý, to už zvládnu sama!“ ohradila se se smíchem.
Itachi ještě vzal z lékárničky náplast a přilepil ji na dívčino čelo. „Máš tam bouli,“ vysvětloval.
„S tím ošetřovatelstvím to malinko přeháníš,“ uchechtla se.
„Nedivil bych se, kdyby se ti Hidan smál, že ti na hlavě roste roh,“ ušklíbl se.
„Přežila jsem už horší věci,“ naklonila se k němu. „Ale děkuju.“
„Uvidíme se ráno. Prospi se, potřebuješ to.“
„Fajn, tak zítra.“ Natáhla se na postel. Ani v nejmenším nečekala takový obrat k lepšímu. I když… všechny její zážitky se členy Akatsuki byly… vskutku nečekané.