Sama...

Mno tak moje první povídka sem mějte slitování. :-)

Nad Konohou se stahují mračna a z povzdálí dost hlasitě hřmí. Asi málokdo by se v tuhle dobu vypravil ven natož na hřbitov, všichni radši zavřou dveře svých domovů, zachumlají se do dek, zapnou televizi a čekají až ten hrozný nečas přejde. Jedna žena je však dnes výjimkou, její dlouhé blonďaté vlasy rozcuchává ledový a prudký vítr jakoby ji chtěl varovat, na krku se jí leskne ten proklatý amulet a z oříškově hnědých krásných očí stéká proud slaných slz, které přesně tak jako blížící se kapky deště dopadají na chladnou zem respektive jeden ze tří kamenných náhrobků ležících před ní. V ruce drží tři rudé růže a jen mlčky pozoruje tři fotografie ležící na oněch zmiňovaných hrobech, snad si něco vyčítá, možná jen vzpomíná na hezké chvíle a proklíná svět za jeho krutost. Je to už deset let co zemřel ten třetí zatím poslední, znovu kvůli ní, nedokázala mu pomoct nebo ho zastavit dřív než pomáhat musela. Tak jako její bratr, tak jako její milý leží teď ten hyperaktivní blonďák na místním hřbitově a své blízké stráží z nebeských výšin. Měli mnoho společného, všichni tři měli až moc energie, všichni tři toužili stát se hokagem, všichni tři ji svým způsobem milovali a uctívali a všichni tři by pro ni a celou vesnici položili život, tak jak to taky udělali, přesto ji u srdce tíží ten pocit že to všechno mohlo být jinak, že to mohla změnit. Kdo že je ta žena? Samotná Tsunade, pátá hokage přezdívaná princezna, jedna a zároveň poslední žijící ze tří sanninů...

"Nawaki, tam nemůžeš, nechci aby se ti něco stalo, nezapomínej..."
"Rodiče obětovali život za ten náš, já vím, já vím, ale já tam musím, chci tuhle vesnici chránit i za cenu vlastního života, chci se totiž stát Hokagem, to je můj sen!".......

Sen který se nikdy nesplní a to jen protože ho tehdá nezastavila. Kdysi mu dala svůj amulet protože věřila že pokud odmítá zemřít dokud se nestane hokagem zlomí se prokletí nesoucí se okolo tohoto přívěšku, potom mu dala pusu na čelo a užívala si obrovskou radost svého malého brášku z toho dárku. Po pár měsících si však přívěšek uvazovala zpátky na svůj krk a oblékala se do černého. Smutné zvony oznamovaly vesnici smrt Nawakiho, vnuka prvního hokage a poprvé za dlouhou dobu vháněly do očí slzy tehdy ještě mladé blondýnce s culíkem na hlavě. Tehdá se rozhodla stát medic-ninjou a slíbila si, že už nikoho nenechá zemřít. Dřela a pro celou zemi se stala legendou, všechno vypadalo, že třeba jednou bude zase šťastná...

"Dane, já...chci ti něco dát."
"Copak, ukaž?"
"Tady."
"Ale Tsunade, tohle nemůžu přijmout!"
"Můžeš, dala bych ho jen někomu na kom mi opravdu záleží a ty jsi ten někdo."
"Díky, je nádherný."
"Já vím, ale víš, co se říká..."
"Vím, jenže já nezemřu, dokud se nestanu Hokagem, je to můj největší sen"....

Tenkrát mu dala pusu na čelo a vzpomněla si na svého malého brášku, život znovu nabral obrátky a dostal smysl, bohužel jen na pár týdnů. Po pár týdnech štěstí následovala společná mise která by měla mít hladký průběh, jenže se všechno zvrtlo a Tsunade celá od krve a k smrti vyčerpaná klečela nad tělem svého milovaného, který byl bolestí v bezvědomí. Marně prosila jeho i boha o pomoc a aby se nevzdával i jeho oči vyhasly a zvony v kostele znovu zvonily tu smutnou píseň a ona? Znovu tam stála, znovu jí tekly horké slzy plné bolesti, stesku a smutku po tvářích, znovu ztratila to nejdůležitější ačkoli dělala co mohla aby tomu zabránila. Tentokrát však tíhu okoností neunesla a utekla, propadla hazardu a saké, stala se troskou...

"Ha, vyhrál jsem sázku, něco mi dlužíte!"
"Já vím, tu máš."
"Děkuju, bábi."
"Neřikej mi tak!"
"Když mně se to líbí!"
"Achjo, dávej na sebe pozor, Naruto."
"Nebojte, mně se nic nestane, odmítám zemřít, dokud se nestanu Hokagem, je to..."
"...tvůj sen, já vím"...

Ano to on mladý hyperaktivní blonďák s optimistickým pohledem na svět a velkými sny jí dokázal přemluvit aby se vrátila a ujala se úřadu hokage. Fascinoval tím jaký byl, jak dokázal ač nenáviděn být stále s úsměvem na rtech a optimistickou náladu. Snad proto se s ním o ten přívěšek vsadila a možná i chtěla prohrát on byl jediný s kým se o cennost kterou na krku nosila byla ochotna vsadit, ale ani tentokrát ho nositel nenosil tak dlouho jak by si přála. Vážil si svých přátel víc než by si oni dokázali vážit jeho, zvlášť v jednom se z nich se zmýlil a až když se jejich katany témeř ve stejnou chvíli zabodly do srdcí, pochopil. Nic to však nezměnilo na faktu, že zvony potřetí hrály tu píseň a ji už po třetí sžíral ten tíživý pocit, že to mohlo být jinak.

Čas nelze vrátit i když ona by si to přála ze všeho nejvíc, v jejích myšlenkách i snech je slyší jako jednoho, byli tak stejní i ten osud měli stejně krutý. Spustil se prudký déšť jako tehdá když Nawakiho pohřbívali, jako tehdá když Dan vzdal boj se smrtí, jako tehdá když Naruto zjistil jak bolí ztratit nejlepšího přítele. Třeba mají tyhle kapky smýt tu krutost lidského života a na chvíli člověku ulehčit, třeba to je pláč tří mužů, kteří shora všechno sledují a chtějí aby si lidé uvědomili jak pochmurný je lidský pláč, aby se lidé začli smát a hlavně ona budou ji následovat a ochraňovat ať už bude kdekoli, budou jejími strážnými anděli. Položila na každý hrob rudou růži a pak beze slova odešla tak jako skoro vždycky v jejím životě sama...