Když najdeš novou sílu 04 - Střed lesa

Nádherné dopoledne se zmněnilo v deštivé odpoledne. Tsunade seděla u okna a sledovala provazce vody, jak se snášejí k zemi. Jiraiya se vypařil neznámo kam a Thear se neobjevila od doby, kdy šla poslat zprávu Shizune. Tsunade koukala na déšť. Nechávala svoje slzy, aby ji stékaly po tvářích. Zase měla ten pocit, že je všechno zbytečné. Bez nich nemá cenu žít. Přemýšlela proč to obrovské množství kapek letí k zemi.
Oni se přece nemůžou bránit. Ale já ano, tak proč zase letím k zemi? Proč? Jak já to slovo nesnáším. Ptá se na otázky bez odpovědí. Ale proč ty podstatné otázky nemají odpovědi? Proč je zase na začátku proč? Nekonečný koloběh. Stejně jako život. Jdete po cestě, která vám nedovolí zastavit a zamyslet se. Jdete po cestě, kde nevidíte za zatáčku a křižovatky jsou na ní všude. Jdete po cestě, která je plná kamenů a klacků. A vy pořád jdete a když zkopnete, musíte se zvednout, protože když to neuděláte hned, tak si vás cesta přivlastní a vy budete jen ležet a čekat na smrt. Včera jsem se přece smála, tak proč nemůžu i teď. Neměla jsem se smát, byla to chyba. Nebo je chyba pláč? Já nevím! Ale já to chci vědět! Chtěla bych být chvíli vševědoucí. Jen malou chvíli, abych zjistila... Co bych vlastně zjistila? Že se mám usmívat při vzpomínkách na mrtvé, ale bez slz to nejde? Všechno je tak složité. Ale kdyby bylo všechno jednoduché, byl by život nuda, nebo ne?
„Tsunade-sama?“ Do pokoje vstoupila Thear.
„Co je správné? Pláč nebo smích?“ zeptala se Tsunade potichu a neodtrhla oči od kapiček vody.Thear neodpověděla a stoupla si vedle ní.
„Vítr ke mně donesl spoustu myšlenek, řečených nahlas. Nikdy nebyly dvě myšlenky stejné. Každý člověk má svůj vlastní názor, ať už na ramen nebo na život. Kdybych vám teď řekla, že je smích nejlepší lék, smála byste se?“ odpověděla otázkou stejně potichou.
„Já nevím.“ přiznala vnučka Prvního.
„Tak vidíte. Vy sama si musíte udělat svůj názor. Rozhodnout se, co je správné.“ řekla Thear. Tsunade se zhluboka nadechla.
„Fajn. Myslím, že je správné abys mi tykala.“ pousmála se Tsunade a setřela slzy.
„Původně jsem přišla, abych ti řekl, že Shizune-san jsem to vysvětlila. Teď koukám, že je čas na oběd.“ usmála sa Paní lesa.
„Kde je Jiraiya?“ zeptala se o chvíli později vnučka Prvního, když seděla u stolu s jedna židle byla prázdná.
„Jak hoznám, tak někde v lesa. Vždycky když je tady, tak se jde podívat do středu lesa.“ usmála se Thear. Do kuchyně vletěla úplně promoklá Keiko a sedla si na opěradlo Jiraiyovi židle.
„To je zas počasí. Pokud scháníte sannina, je na místě klidu. A povídá si s Nindaimem. Jestli mu ten ukecaný vlk zase něco napovídá, tak přísahám, že mu vymáchám tlamu v potoce.“ řekla z části naštvaným a z části pobaveným hlasem Keiko. Tsunade při vyslovení titulu vykulila oči.
„Tak jsem pojmenovali jednoho z vlků. Zvíře s větší fantazií v lese nenajdeš.“ kroutila se smíchem hlavou Thear.
„Jinak místo klidu je přesně ve středu lesa. Na mýtině všichni mluví stejným jazykem a řeší se tam vážnější rozpory mezi zvířaty. Je tam nádherně a nikdy se tam nikdo nehádá. Po jídle se tam můžeme jít podívat, jestli chcete. A rovnou vezmeme Jiraiyovi oběd.“ navrhla Prinezna větru. Tsunade souhlasně zakývala hlavou.
„Ale prší.“ namítla Keiko.
„Ty si nikdy nezvykneš na přesouvání pomocí živlů, viď?“ podívala se na ní její paní.
„Vždyť je to strašlivě nepohodlné.“
„Náhodou, lepší než jen větrem. To jsem vždycky byla unavená.“ odporovala Thear, která právě podávala Tsunade onigiri (rýže v mořských řasách).
„Itadakimasu.“ ozvalo se dvojhlasně. Thear se ještě otočila na Keiko.
„Ulovila sis něco, ne?“ zeptala se. Keiko přikývla. Princezna větru se pustila do jídla.
„Bylo to vynikající.“ poděkovala Tsunade, když dojedla. Thear sklidila ze stolu.
„Jdete se teda podívat za Jiraiyou?“ zeptala se Keiko. Tsunade přikývla a tázav se podívala na svou hostitelku. Ta otevřela vchodové dveře. Dopadla na ní sprška kapiček vody.
„Mohla bych vás poprosit, abyste mě a Tsunade-hime přenesly do středu lesa?“ zeptala se do deště. Kousek před ní se uvtořily čtyři sloupce ze čtyř živlů. Rozestavěly se do čtverce. Thear se otočila na Tsunade, která s otevřenou pusou koukala na tu scénu před sebou.
„Jdeš taky, Keiko?“ zeptala se Pricezna větru sokolice, která k ní přiletěla s jakýmsi sáčkem v zobáku.
„Jiraiyův oběd. Díky.“ usmála se a postrčila Tsunade ke čtverci z živlů. Zavřela za ní dveře.
„Jen si stoupněte dovnitř.“ oznámila ji Thear a sama si stoupla doprstřed. Vnučka prvního si stoupla váhavě vedle ní. Sloupce se začaly zvětšovat až kolem žen uvtořily krychly.
„Zhluboka se nadechněte.“ poradila Tsunade ještě Thear a pak už Tsunade viděla jen jakési neurčité šmouhy. Nemohla se pořádně nadechnout. V mžiku tlak povolil a ona se zhluboka nadechla vůně lesa.
„V pořádku?“ zeptala se s obavami Paní lesa. Tsunade se rozhlédla po místě, kde se tak zvláštním způsobem ocitla. Nevelká mýtinka na které nepršelo, protože se kolem ní tyčily vysoké stromy a ty ji svými hustými korunami zastřešovaly. Ptáčci tady zpívali svoje písně, lístčky tančily své tance s větrem. Ze země si tady našel cestu ven pramínek životadárné vody. Po mýtině byly do kruhu rozestavěny kameny. Na jednom z nich právě seděl Jiraiya a poslouchal vlka, který ležel před ním.
„A pak mu ten dub normálně ukousl kus ocasu.“ říkal právě smrtelně vážným tónem vlk.
„A já brzo ukousnu tebe, jestli si nepřestaneš vymýšlet.“ smála se Thear a šla k dvojici.
„Ale Paní, to je fakticky pravda.“ namítal vlk.
„Ahoj.“ pozdravil Jiraiya.
„Nesu ti oběd.“ řekla Tsunade a podala mu tac s dvěmi kopčky onigiri.
„To už je tolik?“ zděsil se vlk.
„Já slíbil, že budu na oběd doma. Naschledanou.“ Vlk se otočil a utíkal domů.
„To je krása.“ vydechla Tsunade a pozorovala bublající pramínek.
„Já to taky říkám.“ ozval se Jiraiya a vracel tác Thear.
„Jak jste se sem vůbec dostaly?“ zeptal se.
„Přesun pomocí živlů.“ usmála se Thear.
„Nešel by ses projít, Jiraiyo? Necháme Tsunade pozorovat tu krásu tady.“ pousmála se trochu omluvně na Tsunade Thear. Jiraiya přikývl a zvedl se z kamene.
„Kdyby něco, stačí zavolat, budeme blízko.“ ujistil Tsunade sannin a vydal se s Thear do lesa.
„Co se děje?“ zeptal se, jen co zašli za stromy.
„Budu muset na pár dní odjet do jiného lesa. Tamější vládkyně mě požádala o pomoc. Teprve nedávno se dozvěděla, kdo je a neví si s lesem rady.“ oznámila Thear.
„Jen se chci ujistit, že pohlídáš Tsunade-hime. Zase plakala a já mám o ní strach.“ řekla s otázkou v očích.
„To je samozřejmé. Můžeme zůstat u tebe nebo máme jít někam jinam?“ usmál se Jiraiya.
„Co je to za otázku? Jasně, že zůstanete u mě. Keiko tady bude s vámi, takže kdyby bylo něco potřeba, tak jí řekni. Ona to nějak zařídí.“ oplatila mu úsměv Thear.
„Tsunade pobyt tady prospívá.“ prohlásil Jiraiya.
„Tak pojď zpátky.“ navrhla Thear. Když došli k mýtině, oba strnuli. Tsunade tam stále seděla, ale vedle ní, seděl ještě jeden muž.
„Co to?“ zeptal se zaraženě Jiraiya a když se otočil na svou kamarádku, zarazil se ještě víc. Thear měla ruce svřené v pěst, rudá vzteky a ve tváři vražedný výraz. Rázným krokem vyrazila na mýtinu a ačkoliv byla na místě, klidu, kde se nesmělo nikomu ublížít, vrazila muži takovou facku, až mu křuplo za krkem.
„Co tady sakra děláš?“