Jak zachránit život 2

Předchozí část - Tady

Část druhá

Je plno zemí. Moře zemí … Moře zemí s mořem, moře zemí bez moře, strašně moc států, které obklopují holé skály a naopak hodně států, které státy vůbec nejsou. Právě, teprve budou … Až si prosadí své silné charaktery, až vyzrají a až zjistí, že jejich národ je úplně jiným národem, než který je obklopuje. Až povstanou, až se osamostatní … A až jejich, jenom jejich zemi dají jméno. Pečlivě vybírané, pečlivě zvažované … Až ho s úsměvem poprvé vysloví. Budou na něho pyšní, jako na svoje vlastní dítě. Ale ono vlastně jejich dítětem bude …
Pýcha. Hrdost. Radost.
Až budou slavit jeho výročí. Až budou slavit jeho čest, vítězství … Jejich dítě bude růst. Dospívat a moudřet. Může být velké, může být malé, na velikosti tak moc nezáleží … Ale bude jejich. Jenom jejich.
Takhle vzniklo hodně států. Rebelií, povstáním, úspěchem. Země větru, dokonce i Země života nebo Země mořských proudů. Ať už některé znáte nebo ne, všechny mají své legendy. Protože stát bez legendy je jako stát beze jména … Vyprávět o statečných hrdinech, neuvěřitelných příbězích, zázracích, síle a lásce a říct k tomu jednu větu: „Stalo se to v naší zemi.“ … Jako kdyby dítě složilo nejtěžší zkoušku života. Se samými jedničkami.
Pomocí pádů i úspěchů, doprovázena hrdostí a pýchou, vznikla před pár desetiletími i Země slunečního svitu. Hi no Kuni.

„Dobře, Kushino,“ usmála se mladá žena a protáhla se na židli. Než napsala tohle všechno, uběhlo čtvrt hodiny. „Čas tak rychle utíká,“ povolila ruce a vrátila je podél papíru.
„Ale,“ zvedla znovu tužku, „měla bych vymyslet jméno hlavní postavě, která teď příjde.“
Hlavní postava by měla být pojmenovaná tak, aby to o ní něco vyjadřovalo, dobře se to pamatovalo a aby to nebylo moc obvyklé nebo aby se to, nedej bože, autorovi nelíbilo. Všechno Kushina samozřejmě už dávno věděla.
„Jenomže já nemám vůbec žádnej nápad,“ zamračila se. Nervozitou skousla pevně tužku mezi zuby. Tohle je ten okamžik, o kterém se říká, že teorie je polovinou úspěchu, ale sama o sobě stojí za nic.
„Pojmenuju ji jednoduše,“ přikývla, ale červený konec dřeva kousala dál. „Bude to Kushina … “
Kushina. Vlastně se jí to jméno vždycky líbilo.
Tužku konečně položila na papír, na jednom konci ji „krášlily“ stopy zubů, ale na tom druhém už se rýsovaly znaky, které okamžitě proudily z Kushininy hlavy.
Hlavně ať to do rána dopíšu, pokrčila čelo a krátkým posunutím ruky načala nový slupeček.

Hi no Kuni ve které se narodila Kushina Tatsui. Z žádného velkého rodu, dcera neslavného výrobce mečů. Dívka, která se i přes svůj nelehký život dokázala dívat do slunce. Do toho zvláštního slunečního svitu, který její zemi dal přívlastek ‚zázračná‘.

„Mami?“
„Ano, synku?“
Bylo právě pětadvacátého. Den před dnem D, kdy se v hlavní vesnici Hi no Kuni konal souboj kovářů. Žádné sekání, to vážně ne. I když tohle byla soutěž, kde dominovaly meče, nikdo v ní nepřišel o život. Soutěžilo se jenom v tom, čí katana je nejlíp vyrobená. A když má hlava rodiny moc práce, protože v téhle soutěži šlo hlavně o peníze, které hodně nutně potřebovali, matka vezme svoje děti na procházku. Podél řeky, lesem, no, však víte.
„Mami, co je tamto?“ zabodl prst do krajiny asi šestiletý chlapec. Jeho hnědé oči jenom zářily, jak se v nich odrážely všechny ty květiny kolem, všechny ty neuvěřitelně zelené stromy a vlnky v řece. Byli přímo vedle ní, a přece byli uprostřed stromů. Tady nebyly žádné velké břehy, les sousedil s řekou jako … jako bratr a sestra.
Mladá žena a dívka, které byly s ním, se okamžitě podívaly tam, kam ukazoval a matka se pousmála.
„Chryzantéma,“ pohladila ho po vlasech a na chvíli se zastavili, aby se na tuhle krásnou červeně zářící květinu mohli podívat. Byla vzácná … Snad právě proto si ji v sousedící Ohňové zemi přivlastnil rod tamního feudálního pána a začal o ní říkat, že je to jejich rodová květina. Ale … nemají být květy všech?
„Hm,“ přikývl chlapec a zazubil se. „A nemá to nějakej kratší název?“
„Jak kratší, Toro?“
„Asi to po tobě nedokážu zopakovat, mami,“ usmál se bezelstně.
„Božínku,“ pozvedla obočí dívka vedle něho, „chry-zan-té-ma. Jsem jenom o tři roky starší a vidíš, o kolik toho umím víc,“ vyplázla na něho jazyk. Řekla to sice pomalu … Ale řekla. A jak je známo, rychlost je záležitostí vkusu. No … Moc známé to není, ale jejich otec to opakoval pořád. Hlavně když šel do města, aby prodloužil termín odevzdání katany na zakázku. Vždycky si na ní dával tak moc záležet, až prostě nestíhal.
„Nevytahuj se, jó, onee-san?“ protáhl chlapec a zvedl bradu. „Náhodou, až budu ve tvým věku budu ještě lepší než jsi teď!“
Dívka se usmála.
„Hmm, a víš, že když jsem byla já ve tvým, už jsem chry-zan-té-mu určitě vyslovit uměla?“
„Neuměla,“ zasmála se jejich matka potichu, aby to děti neslyšely. Jak měla svoje děti ráda … Sice se hádaly, ale to bylo normální. A vždycky se hádaly takovým zbytečným způsobem … Kdo je lepší a kdo toho umí víc. A protože byli oba dva stejně tvrdohlaví, poslouchat ty hádky bylo častokrát hodně zábavné. Ona věděla, že by si nic neudělali, proto nezasahovala. I když to moc nedávali najevo … Měli se rádi. Bráška a sestřička. Jedno z nejsilnějších pout, které může vůbec existovat …
„Kushinó!“ zamračil se kluk. „Víš, že já už umím … Už umím vykovat koně! Táta mě to naučil!“
„Za á, onii-chan, říká se okovat,“ sklonila se dívka s dlouhými rudými vlasy a štípla chlapce do tváře, „a za bé, jestli se budeš pořád vytahovat, hodím tě do řeky.“
Tora se vyděšeně podíval na celkem širokou, ale krásnou řeku. Zářily v ní modré a zelené jiskřičky, které doplňovaly škálu barev přírody okolo. Protože všechny ty květy zářily různými odstíny, ale tahle ‚vodní‘ barva jim chyběla. Bylo to tu dokonalé … A nikdo se neopovážil zalhat, že nebylo. Celá tahle krajina, celá Země slunečního svitu. Už když pohled člověka padl na les, kterým prokvítalo nespočet druhů květů, listy se usmívaly zářivě zelenou barvou a sem tam se mihl pestrobarevný ptáček, který navíc hvízdal nějakou veselou píseň, každý si pomyslel určitě něco jako „Tý jo …“
A když se potom podíval nahoru … Slunce tu nezářilo tak, jako všude jinde. Bylo to vážně zvláštní, možná to bylo tím úhlem dopadu paprsků, možná to prostě byl nějaký zázrak, ale slunce tu dostávalo sytě zlatou barvu … Zlatější než kdekoli jinde. Krásnější než kdekoli jinde … Proto se sem sjížděli lidé z různých koutů celého světa. Věřili, že to slunce léčí … Ale Kushina ani Tora nikdy netušili proč. Pro ně, kteří na něj byli zvyklí, nemělo nějaký ‚zvláštní‘ význam. Pro ně to prostě bylo slunce. Možná se kvůli tomu jmenoval celý stát tak, jak se jmenoval, ale oni jiné paprsky v životě ani nepocítili. A když člověk vídá nebo prožívá něco kouzelného každý den … Brzo to kouzelné být přestane. A v téhle zemi, která zažívala krásu a neustále rozkvetlé květy každý den … Toužili spíš po něčem jiném.
Chlapec okamžitě ztichl a dívka se vesele narovnala. Dala si ruce za hlavu a nastavila svoji tvář teplým paprskům. Když už jí nepřišly zvláštní, alespoň hřály. A poslední dobou bylo chladněji než předtím …
„Mami?“ začal znovu Tora.
„Ano?“
„Krvácí les?“
Žena překvapeně zamrkala.
„Pro-proč?“
„Dívej,“ ukázal najednou na větev, která se natahovala přímo k té krásné chryzantémě. Na její špičce seděl jeden velice neobvyklý list. Načervenalý list. A to Tora ještě nikdy neviděl. Ani Kushina ne.
„Nekrvácí,“ zamračila se matka. „Když les zčervená, znamená to, že přišel podzim.“
„A co to je, mami?“ pokrčila čelo dívka a vztáhla k větvi ruku, aby list utrhla.
„Podzim?“
„Hm,“ přikývli Tora i Kushina naráz.
„Podzim v jiných zemích přichází jednou za rok.“
Tora se zamyslel. Jako kdyby počítal, kolik let už zažil.
„Ale u nás ještě nebyl, nebo jo?“
„Byl, ale my jsme v jiném místě světa … Na zvláštním, víte?“
Kushina si pečlivě prohlížela barvu listu ve svojí dlani a poslouchala matčino vyprávění.
„Tady je pořád jaro. Ale jenom jednou za deset až patnáct let příjde podzim. A po něm zima. V zemích, kde jsem kdysi byla, bývá ještě léto, mezi podzimem a jarem, ale to … To se letos nějak přeskočilo.“
„Neříkalas, že má všechno svůj řád?“
„Normálně ano … Ale … Podle mě to neznamená nic dobrého. Víte, zima je .. Zima je moc nebezpečná,“ zadívala se žena do země, „a lidé při ní umírají …“
Kushina vytřeštila oči.
„A co budeme dělat?“
„Až tatínek vyhraje tu soutěž, musíme si honem nějak zateplit dům … Protože podle toho, jak rychle podzim po jaru přišel, zima bude krutá. Ale nebojte,“ usmála se najednou, „všechno bude v pořádku.“

„Maminko … Vůbec nic,“ šeptala, „vůbec nic není v pořádku …“
Nic … Nic …
„Proč?“
Chtěla nastavit svoji tvář slunci, tak jako předtím, ale nemohla. Nemohla se podívat nahoru, za paprsky… Protože to slunce, to kouzelné slunce se přes krutou zimu ztratilo … A ačkoli už mělo nastat jaro, ještě pořádně nevylezlo ven. A jeho zlatý třpyt jim chyběl … Všem strašně chyběl… Ale nejvíc jí. Potřebovala ho. Potřebovala se na něho podívat … Slunce …
„Mami,“ zašeptala znovu. Po tváři jí stekla malá slza. A další, větší … Pomalu padaly na studenou zem, ze které se zelenala nová tráva. Ale jinak všechno bylo takové šedivé … Žádné květiny, nic. Jenom tráva porůstala čerstvě navršenou hlínu a mlha zahalovala dva kameny nad ní. Milosrdně …
„Maminko … Onii-chan …“
Klesla na kolena. Slunce ji nemohlo přinutit stát. Tak, jako vždycky …
„Nic není v pořádku … Ale ... bude ...“

Kushina se protáhla a protřela si oči. Mírně zarudlé oči … Hned se ale usmála, položila tužku na papír a nadechla se.
„Ale teď příjdeš ty,“ zašeptala. „A už vím, jak tě pojmenuju …“

***
Šeď v kontrastu s barvami ...
Chtěla jsem ukázat někoho, kdo nepřestává věřit ... Taky proto je pro mě tahle FF důležitá ... Nepřestává věřit a uniká do svýho světa, do světa fantazie. Kde může být o moc líp, když bude chtít ...
Hmm, mě spíš dělalo problémy vyslovit Den před dnem D, ale chryzantéma je takový dlouhý slovo xDD Btw. Co se týče chryzantémy, v Japonsku je to rodová květina císařský rodiny Bažant sice není symbolem státu, ale je to Japonský národní pták ... Mám půjčenou takovou chytrou knížečku o Japonsku xDD
Hmm, nevěděla sem, jak rozlišit můj a Kushinin text (ehm ... chápete xD) tak, aby se to dalo číst ... Snad se to takhle dalo pochopit
Pokračování - Část třetí