Mraky

Vždycky se mi líbily. Jejich volnost, jejich nespoutanost a proměnlivost. Byly prostě jinačí. Jiný než já.
Polehával jsem na zemi, jako bych snad byl do ní vrostlej a příšerně jsem se nudil. Všechny dny mi připadaly stejný, každá mise stejně otravná. Ležel jsem a koukal se na ně, jak pomalu plují nad mou hlavou.
Tenhle vypadá jako Nobu. První jelen, kterýho jsem dostal na starost, když mi bylo osm. Ráno jsem musel brzo vstávat, vyvedl jsem ho na pastvu, vyčistil stáj, vyměnil seno. Pak jsem šel za ním a hráli jsme si spolu, než byl čas jít do školy. Tam jsem si dal šlofíka a po obědě zase upaloval na louku...
Zafoukal vítr, Nobu zmizel. Vzpomínky jsou tak problematický. Zavřel jsem oči a zívl. Když jsem je znova otevřel, z nebe se na mě díval Chouji. Fakt. Jeho střapatý vlasy, kulatý tváře. Stál tam, zeširoka rozkročenej, připravenej vyrazit a povalit mě na zem. Nikdy se mu to nepovedlo. I když byl větší a silnější než já, proti Kagemane prostě neměl šanci. Byla to sranda, doteď mi v uších zní jeho smích...
Obloha se zatáhla, vítr zesílil, mraky zešedly. Točily se ve spirálách, jako cigaretovej kouř. Jako tenkej proužek dýmu, co vždycky věrně provázel mého senseie. Skoro cítím tu ostrou a těžkou vůni, která mi dřív trhala plíce. Nakonec jsem jí však propadl. Zapálil bych si, ale nejde to. Fouká moc silnej vítr, cigareta by zhasla. Zhasla by stejně jako životy všech mých blízkých...
Rodina, přátelé, žena i děti... Zůstaly jen černý mraky, ze kterých se pomalu spouští déšť. Velký kapky dopadají na zem a pomalu smývají krev v ulicích.
Vzpomínky jsou tak problematický. Zavřel jsem oči...
----------