NEW life Ziky Ac Yanto 8.díl

No konečně…“ zahlásila Yugai, když do sebe házela zbytek obsahu deváté misky Ramenu (by si mohla podat ruku z Narutem – to by jí Ziky řekla, jenže ona Naruta ještě nezná, takže…) a uslyšela Zikyny kroky „Tak co? Jak to dopadlo?“
„Mám kartičku, Sasukee Uchiha JE můj bratr a, teď se podrž, Hokage čte…“ naklonila se k Yugai tak, aby to nikdo jiný neslyšel „Icha Icha – má všechny vydání – od 1. až do 50. + 9 speciálů“
Obě se začali chechtat.
„Yugai, proč ty vlastně jíš ten Ramen? Nejsi náhodou… duch?“
„Jo… Ale přesto – jako… eh… živá sem ho milovala! Prosím, ještě jednu!“ zařvala potom do restaurace, ze které se ozvala odpověď „Ale poslední, za chvíli zavíráme!“
„Mě prosím skleničku vody a taky jeden ramen. Děkuji…“ řekla Ziky a otočila se zpátky na Yugai „Je to starej dobrej děda, kterej nikdy nezapomene na svoje mládí…“
„Proč?“
„Říkal, že se mu líbí…“ pleskla se přes zadek a ona i její společnice se začali smát.
„Kdo říká, že ne?“
„Se ti taky líbí, jo?“ zakřenila se Ziky na Yugai, která pohotově odpověděla
„Jasně, já nic nenamítám… Vypadat jako ty, tak…“
„Ale – nech toho. Vždyť ty moc dobře víš, že nevypadám o nic líp, než ty. Vypadám jenom jinak.“
„Jak jinak!“
Zase se smáli
„A myslíš, že se líbím Hakuovi? Jako ještě pořád…?“ koukla Ziky na svojí společnici a konečně si sedla
Yugai byla zaražená tou otázkou, tak až po chvilce odpověděla „Já nevím… Haku něco říkal?“
„Ne, jen si myslím, že když nebyl tak dlouho doma, že…“ nemohla to dopovědět – bála se, že kdyby to řekla, že se to splní….
„Že?“ po chvilce mlčení to Yugai konečně cvaklo „Ty si myslíš, že někoho má?…“
„Hmn…“
„To by ti neudělal.“
„Myslíš?“
„Jak ho znám, tak určitě ne!“
„Lžeš.“
„Nelžu“
„Zase lžeš.“
„Co sem řekla?“
„Že nelžeš.“
„A to je lež?“
„Jo“
„Proč?“
„Protože lžeš…“
„A proč lžu?“
„Protože lžeš, že nelžeš.“
„Počkej – CO?“
Povzdychla si „Vyhrála si. Ale stejně si nemyslíš, že nikoho nemá. Snažíš se mě utěšit.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Několikátej smysl navíc…“
„Heh – co?“
„Mám několik smyslů navíc. A nepočítám to“
„Matika ti nikdy moc nešla.“
„Ale šla“
„Když si šla nakupovat, tak ti vrátila jednou o dvě nuly míň, než měla!“
„A? Nuly se přece nepočítaj!“
„Heh…? To myslíš vážně?“
„No jasně – sem úplnej debil…“
„Taky si říkám…“
Zase smích. Přinesli jim Ramen a ony se do něj pustili
„Co si vážně myslíš, Yug?“
„Že by ti to neudělal, ale jistá si nejsem…“ přiznala se Yugai
„Jsme na to tak nějak stejně… Myslíš, že bych mu to někdy dokázala udělat já?“
„Hmn… No…“
„Nebo že mu to někdy v budoucnu udělám?“
„Sázím na to, že jo.“
„CO?“
„Já teď nelžu…“
„Ty si vážně myslíš, že bych ho někdy podváděla?“
„Určitě budeš. Vsadím na to, co chceš!“
„Chci tvůj náramek! Když ho do svojich třiceti nepodvedu – je můj!“ Ziky věděla, že Yugai svůj náramek nikdy nedá z ruky
„Fajn“ – to Ziky odrovnalo a přestala jíst. Věděla, že Yugai se v tomhle neplete, ale nemohla si to přiznat, nebo pochopit…
„Hej, Ziky! Já už to mam snědený a ty plnou misku – dělej, kopni to tam, abychom mohli jít.“
„Nemám chuť.“
„Tak já ti to snim, jo?“
„Hmn…“
Yugai v mžiku snědla Ramen a táhla Ziky pryč. Ziky jenom vytáhla pár papírovek a vykroutila se Yugai. Šla mlčky vedle ní až do svého pokoje v Akademii.
„Fakt si to myslíš?“
„Co?“
„Ale nic…“
„Co?!“
„Nic.“
„Tak dobrou.“
„Hmn..“
Yugai se spojila s jakýmsi pomníkem a Ziky zaplula do pokoje, kde pomník položila na stolek vedle postele. Diana i Calleris už spali. Dianino chrápání bylo slyšet snad po celé Akademii… Ziky nemohla spát. Ne že by to bylo kvůli Dianě, ale Haku jí nedával spát. Myšlenka na něj a nějakou jinou, jak spolu sedí venku u jezera, nebo jak se spolu dívají teď na hvězdy a… Ziky koukla z okna… na úplněk?!
„Ziky?“ ozvala se Calleris, když Ziky otevírala, už oblečená, okno.
„Co chceš?“
„Kam chceš jít tak pozdě?“
„To je moje věc. Nebo ne?“
„Sem se jenom zeptala.“ Zavrčela Calleris a otočila se na bok, zády k Ziky.
Vyskočila z okna, jen za ní její dlouhé černé vlasy vlály. Dopadla na zem a rozběhla se vesnicí do lesa. U brány jí chtěli zastavit zase ninjové, ale ona přeskočila je, i celou obrovskou bránu a běžela dál.
Tmavý les působyl tajemně a strašidelně. Ziky z něj i jeho zvuků měla husinu. Neměla strach, ale myšlenky jí nedali pokoj – pořád viděla Hakua a jinou blond modrookou dívku, jak se spolu lesem procházejí… Možná tomu ale napomohl studený a prudký vítr, který jí šlehal do očí, tak, že začali slzet. Běžela dál a myslela na to, kde teď asi je Haku? Sám, nebo s někým? A kdyby byl sám, myslel by na ni? Kdyby byli spolu, spali by teď, nebo by se koukali na hvězdy a úplněk? Poslouchali by šeptání větru a tlumené šumění listů?…
Běžela, až doběhla k jezeru – bylo nejblíž Konoze a… daleko od jejího domova a jejího… Je ještě její?… Hakua…
Běžela dál, směrem k jezeru a kousek před ním začala dělat pečetě pravou rukou. Vyskočila a pořád dělala pečetě. Prsty u levé ruky se dotkla spodku svých bot, na kterých se objevili nože (jako u zimních bruslí). Přestala dělat pečetě a otočila se ve vzduchu. Dopadla na… led?!
Ano – přesto, že byl chladný podzim, tak nikde nebyly známky zimy, ale i přes tento fakt stála Ziky na ledě… Tedy nestála… Bruslila. Před ní se objevoval led a za ní zase mizel. Bruslila rychle, aniž by se soustředila. Prostě nemohla usnout a chtěla se odreagovat. Začala si počítat: 1, 2, 3, 4, 5… 15… 150… 287… dostala se až k 5 115, když začalo svítat. Vyskočila, udělala piruletu, uklonila se pomyslným divákům a dobruslila z prostředku jezera na kraj. Tam si sedla a dýchala… Po pár minutách si sjela prsty levé ruky zase po nožích, které ihned mizeli. Potom se zvedla a běžela zpět do Listové. Doběhla do Akademie, a zabouchla za sebou dveře. Pomocí jutsu si proměnila oblečení v pyžamo a zalezla do postele. Diana právě otevírala oči, když je Ziky zavřela. Diana zívla a koukla na dvě postele.
„Kde je Calleris?…“ mumlala si pro sebe ospale a protahovala se.
Ziky předváděla spánek dál – klidně, pravidelně oddychovala a měla uvolněně zavřené oči.
„Hej! Ziky!“ Yugai se sklonila nad Ziky „Vstávej. Už se rozednilo, ospalče.“ Šťouchla do ní prstem a Ziky se na ní obrátila „kolik že je?“ zívla a protáhla se.
„Šest… Svítá tu později, než u… ehm… ve Vlnkové zemi…“
„Šest?!“ hrála Ziky zděšení, ale ve skutečnosti přemýšlela o tom, co chtěla Yugai říct…
„Si spáč!“
„A kde je Calleris?“ zeptala se Ziky a koukla na Callerisinu prázdnou, rozházenou postel.
„Nevím, ale je tu Diana. Dobrý ráno, Diano.“
„Dobrý, ehmn…? Kdo jsi?“
„Yugai… Jsem duch.“
„Aha, takže ty jsi taky šaman, Ziky?“
Ziky ale vůbec nevnímala. Vstala, ustlala postel a proměnila svoje dlouhé triko s dlouhými rukávy, a kraťasy na spaní, za všední tepláky, krátké triko s dlouhými rukávy a tenisky. Vzala si na záda svůj batoh a přes pusu a nos si nasadila roušku. „Jdu se… najíst.“ Řekla Ziky a vyvlíkla se z místnosti.
Yugai pozorovala Dianu, která vstala z postele. Yugai nemohla odtrhnou oči od jejího pyžama- triko a kalhoty byli zářivě zelené s hnědými pruhy, triko na břichu mělo vzor Mickeyho Mause jako na pozadí kalhot.Yugai se oklepala a zase se vrátila do náhrobku spát. To chrápání nemohla snést ani ona, ale o Zikyně noční vycházce ani netušila.

Ziky běžela chodbou k jídelně. Otevřela dveře a viděla… všechny studenty i senseie! Všechny kromě Calleris. A Diany – pochopitelně.
„Další spáč“ ozvalo se od senseiů
„Spíš další s**č…“ slyšela Ziky od toho betonovýho týpka, co se jmenoval Goru… (zní to jako Gorila, když se nad tím zamyslíte…)
Ale sensei pokračoval: „Tomuhle teď říkáte síla mládí?!“ (my víme, že to byl Gai, ale to Ziky nevěděla…)
Ziky koukla na Rock Leeho „Heh… Ten bojoval s mým bráškou a tím Pomerančovým hypíkem… „ a pak na Gaie „To sou otec a syn, ne?…“ podivila se pro sebe a šla si sednout na místo, kde bylo jedno volný napravo a jedno nalevo. Ob místo nalevo seděl Uchiha. Ziky si povzdychla, položila si batoh na klín a ruku natahovala k roušce, že jí sundá. Právě, když se její dlouhé nehty dotkly okraje, všimla si, že se na ní všichni přítomní dívají. A to všichni – včetně senseiů a kuchařek… Dala ruku zpátky a rozhodla se, že to nechá na jindy. Všichni se zase pustili do jídla a šeptali si o tom, jak asi vypadá pod rouškou, nebo jestli je tak škaredá, že si jí nesundá… Kdyby byl středem pozornosti Naruto, nebo Ino – byli by nadšení… Ale Ziky to rozčilovalo. Uvědomovala si, že není nenápadná, jak měla v úmyslu… Uviděla, jak vchází Calleris a za ní letí Diana.
Obě si sedli na místa vedle ní a jenom Diana pozdravila „Čau, všichni!“ celou jídelnu. Mělo to vedlejší účinky, jelikož Calleris zrudla a vrazila Dianě pohlavek. Diaana se urazila a zařvala ještě víc „Dneska je ale krásnej den, co?!“
Calleris jí chtěla zase uděřit ránu – tentokrát pro změnu pěstí, ale Diana bleskově vstala a šla si pro tác s jídlem. Ziky se zvedla, ze svojeho tácu si vzala akorát čaj, který po ochutnávce vrátila (fůj… zajdeme k Hokagemu – určitě bude mít raadost…) a pak odnesla celý tác. Ty sta.. ehm.. paní (starý báby – bylo jim kolem 50-60ti) se tvářili, jako že jí chcou zabít, ale ona si jich nevšímala. Zastavila se u (stále rudé) Calleris.
„Ten večer…“
„V pohodě“
„Co?“
„Nic se nestalo“
„Fajn. A co jste včera zjistili o tom srazu, nebo co to bylo…?“
„Jo no… Máme se dostavit dneska po obědě.“
„To je kdy?“
„Před večeří!“ řekla, ještě pořád uražená, Diana a dřepla si i s objedem vedle Calleris.
„Kolem půl druhý“ řekla Calleris přesnější termín
„OK. Tak já jdu“
„A kam?“ zajímala se Diana
„To je moje věc, Diano.“
„No jo, ale přece by jsme měli trénovat, ne? Když se máme za…“ koukla na hodiny „ ééé… šest hodin sejít se senseiem, tak by jsme měli ukázat to nejlepší… No ne?“
„Za sedm“ řekla Calleris
„Já sem až moc přetrénovaná a navíc – máme odpočívat, ne?“
„Teď máš pravdu, ale já budu trénovat.“ Řekla Diana rozhodnutá si stát za svým názorem
„Fajn. Kde se sejdem?“
„Na cvičišti.“ Řekla Calleris
„Jakým?“
„Vnitřní a číslo 8.“
„V půl druhý!“ řekla Diana „A přesně – nesmíme si zkazit první dojem!“
„Budu tam.“
„To doufám“ řekla ještě Diana a pustila se do jídla
„Jo. Taky tam budu“ Calleris si ukusovala z jablka
„Fajn.“
„Skvělí! Došel kečup!“ zařvala naštvaně Diana, načeš jí Calleris tu pěstí vpálila. Ziky se radši vypařila. Zaslechla jen hlas nějaké kuchařky: „Vy spratci, nechce toho!!!“
„Ale no tak, Jani! To je síla mládí, nech je! AU! Nemlať mě tou vařečkou!… AU – to bolí!“
„Tak síla mládí?! Co tím chceš říct?!“
„Calleris – tys mi zlomila nos!“
„Tak mě nervy za vlasy!“
Povzdychla si a běžela pryč – zase k jezeru?… Ne… Běžela k Hokagemu.
„HEJ! Ziky! Kam jdeš?!“ volala za ní Yugai a hned nato se objevila vedle Ziky
„Jdu k Sarutobimu.“
„Proč?“
„Chci opustit vesnici.“
„A kam máš namířeno?“ Yugai jí sotva stačila
„Domů. Najít Hakua a zjistit, co se stalo.“
„Tak pošli Yayu, nebo Sáru, ne?“
Ziky se zastavila a Yugai jí napodobila.
„Fajn. Jestli Haku nebude doma, tak tu zůstanu, ale budu ho hledat. A jestli doma nebude… Tak taky.“
„Fajn. Tak teď hlavně nedělej žádný hlouposti, OK? Já se jdu flákat…“
„Dobře…“ Ziky se teleportovala před Akademii „Sáro! Yayu!“ přiběhli okamžitě z lesa. Ziky je pohladila a Sáru podrbala za ušima. Přitom na ně mluvila „Půjdete domů. Kouknete se, jestli tam je Haku. Nebo jestli tam byl od našeho odchodu, OK? Rozuměno?“
Sára se otřela o Zikynu nohu a Yayu se jí propletla pod nohama.
„Fajn“ usmála se Ziky „Teď – jděte!“
Obě zvířata vyrazila bok po boku do lesa.
„Chjo… A co teď?…“ šla směrem k Ichiraku, Bezcílně se potloukala, když uviděla… „Pomeranče už nikdy nejím… Mám zkaženou i chuť na Mandarinky!“ zaúpěla tiše a šla k Narutovi, který se ládoval Ramenem v Ichiraku.
„Čaw, po… Naruto.“
„Uáááá!“ asi se lekl… „Jo to si ty…“ asi se vzpamatoval – těžko… pro toho už je hodně pozdě…“Nesmíš mě takhle děsit…“
„Něco se ti na mě nelíbí?“
„Ty tvoje hadry!“
(No tak jako co si budeme povídat – Naruto a „jeho skvělí“ ohoz VS. Zikyny upnuté, zvonovité tepláky, krátké triko s dlouhými, upnutými zvonovitými rukávy – samozřejmě že vše v černo-fialové.)
Ziky si povzdychla a šla pryč – kašlala na něj.
Seděla v pokoji v Akademii na posteli už dobrejch 6 hodin a meditovala (čti – si zdřímla) a pak vylezla z pokoje. Šla na cvičiště, kde se prej teď měli konat souboje geninů…
„Nováček!“ zavolala Kurenai a šla k Ziky „Konochiwa. Přidáš se?“
„Hmn… Možná. Co tu máte?“
„Boj na dálku, boj na blízko, fyzické útoky, keken genkai… Všechno možný. Co si vybereš?“
„Dálkový boj. S kým?“
„Hej! Je tu zájemkyně o boj na dálku!“
Nic… jenom všechno utichlo…
Otevřeli se dveře a vešel… Sasuke Uchiha!
„Tak tebe sem tu nečekala…“ podotkla Kurenai, načež se Uchiha otočil „Spletl jsem si dveře…“ a odešel.
Ziky vyběhla z místnosti za ním „HEJ, TY!“ zavolala na něj.
Nezastavoval, neohlížel se – nic.
„Uchiha!“
„Co je?“ otočil se bez zájmu
„Bojuj se mnou.“
„Prohrála bys.“
„Prohrál bys.“
„Ty bys prohrála. Věř mi.“
„Nemám v nikoho důvěru.“
„Nápodobně“
„Bojíš se?“
„Ne – jen neztrácím čas.“
„Proč myslíš, že mě porazíš?“
„Proč myslíš, že ne?“
„Nemyslím – vím to“
„Věříš si“
„To ty taky“
„Jo.“
„Tak?“
„Co?“
„Tak co?“
„Nic.“
„Právě sem tě vyzvala na souboj a ty odmítáš? Ze strachu, co?“
„Odmítám, ale i včera jsem ztrácel čas stejným způsobem.“
„Lee ti dal celkem zabrat, co?“
„Nevěděl jsem, že tu ještě někdo šmíruje“
„Nejsem šmírák“
„Nééé“
„Šla jsem kolem.“
„Určitě“
„Určitě.“
„Pěkný“
„Skvělý“
„A?“
„Co A?“
„A co dál?“
„Nic. Čekám, jestli přijmeš moji nabídku a ukážeš mi, jak mě porazíš“
„Příště.“
„Až se příště uvidíme?“
„Fajn.“
„Jedno kdy?“
„Jo – neuvidíme se dlouho“
„Dobře. Tak zatím“
„Dík za ztracenej čas.“
„Není za co“
Odcházeli každý na jinou stranu – Sasuke šel na nějaké ze cvičišť a Ziky do pokoje.
Tam si vzala batoh a ostatní věci, učesala se, umyla si obličej… no prostě se „dala do kupy“ a odešla na cvičiště číslo 8 a následoval: EXTRA-MEGA-TROJTEJ-SUPER-ŠOK!