Bratrství: Za nenávistí se skrývá láska - kapitola 4.

Chlapec nevěřil svým uším. Pořád nerozuměl tomu, proč mu ten muž chce pomoci. A co vůbec je ten tajný řád?
Stařec se usmál a jako by četl Yamadovy myšlenky, pronesl:
„Chceš-li vědět co je ten tajný řád, pak mě následuj.”
Yamado chvíli váhal, ale nakonec se vydal za starcem. Kráčeli pomalu temnými uličkami. Yamadovi čím dál tím víc připadalo jako by už nebyl ve svém rodném městě. Po několika metrech odbočili do ještě užší a temnější uličky, než byly ty ostatní. Bylo vidět sotva na krok. Yamado chtěl nepříjemné ticho prolomit a navázat se starcem konverzaci. Starý muž však, jako by opět četl jeho myšlenky, zastavil, naznačil že má být potichu a začal něco tiše odříkávat.
„Hitsugi.”
„Tori.”
„Ino.”
„Saru.”
Yamado nechápal, co to má znamenat, ale stařec mu jen pokynu a pohračovali v chůzi. Po chvíli začala tma ustupovat. Yamado se rozhlížel kolem sebe. Zdi okolních domů najednou vůbes nevypadaly jako zdi ale jako kamenné stěny. Otočil se před sebe, aby se zeptal, o co tu jde, ale v dálce uviděl světlo. Stařec najednou zrychlil a Yamado měl co dělat, aby mu stačil.
Když vyšli na světlo, chlapec nevěřil svým očím. Před ním se rozprostírala obrovská zasněžená pláň. Uprostřed ní se tyčila mohutná stavba.
„Zavři pusu, nastydneš.” usmál se na něj stařec.
„P-páni, kde to jsme?” zajímal se Yamado.
„Dočkej času, vevnitř se všechno dozvíš. Nejdřív si vezmi tohle.” řekl stařec a podával chlapci nějaký plášť.
Yamado si plášť oblékl a opatrně sestupoval po strmém svahu dolů.
Před branami chrámu se zastavili. Stařec přistoupil k malým dveřím, které byly vklíněny ve velkých a několikrát zabušil.
„Kdo tam?”ozvalo se z druhé strany.
„Ten bez jehož pomoci by jsi zemřel hlady.” pravil stařec.
„A co ten druhý?”
„On je tu se mnou.” odpověděl stařec a mrkl na Yamada.
Železné dveře se otevřely. Za nimi stál muž, který vypadal jako mnich. Když kolrm něj procházeli, hluboce se starci uklonil.
Za vraty se Yamadovi naskytl pohled, o kterém se mu nikdy ani nesnilo. Obrovské nádvoří bylo plné mnichů, kteří cvičili s různými zbraněmi.
Starý muž pokynul a oba prošli přes nádvoří až do nějaké ohromné místnosti. Opět procházeli napříč místností, přičemž míjeli monumentální sochu.
Yamado se neubránil otázce:
„Co je to za sochu?”
Stařec se zastavil a otočil se na Yamada. Chlapec se ulekl. Zdálo se mu, jako by viděl nějaký podivný záblesk ve starcových očích.
Stařec se ale zase jenom usmál a odpověděl:
„Je to socha našeho boha. Jediného boha, kterého uznáváme. Asi ho nebudeš znát. Jeho jméno je Jashin.”

U Yamada doma zatím nikdo o jeho útěku nevěděl.
„Kawazoe, zavolej bratra a pojďte na večeři.” zavolal muž na chlapce z kuchyně.
„Ano, tati.” houkl zpátky chlapec a běžel k pokoji svého staršího bratra.
Několikrát zabušil na dveře a křikl: „Yamado, je večeře.”
Když se mu notnou chvíli nedostávalo odpovědi, zatáhl za kliku a vstoupil do pokoje.
Několik minut udiveně zíral na věci rozházené po pokoji. Po chvíli se vzpamatoval a seběhl dolů do kuchyně.
„Tati, Yamado není doma!”
„Ten zmetek!” sykl zlostně otec.
„Jen co se vrátí, dostane, co proto.”
„Ale ne, tati. Myslím...myslím, že ho unesli!” promluvil malý chlapec ustaraně.
Jeho otec se zarazil, ale v dalším okamžiku už se řítil do Yamadova pokoje.
V pokoji obrátil všechno vzhůru nohama, až se dostal k šatní skříni. Otevřel ji. Otočil se na nechápajícího Kawazoeho a napůl vítězoslavně pronesl:
„Neunesli ho, utekl!”
„J-jak to víš?” divil se malý hoch.
„Nemá tu žádné oblečení.” odvětil otec se zákeřným úšklebkem.
Kawazoemu se oči zalily slzami. Otočil se na podpatku a vyběhl z pokoje. Utíkal pryč, co nejdál a přemítal, jak mu to jen mohl jeho bratr udělat.