Vysmátý apríl a dál jen tajemství s velkým T - 6. kapitola

Dalšího dne o půlnoci
„Tak tys přišel, a dokonce včas! Slyšel jsem, že prý všude chodíš pozdě, Kakashi.“ řekl Jiro Kakashimu na uvítanou a zdůraznil jeho jméno.
„Tak ty znáš moje jméno? A co kdybys mi řekl to svoje, ať vím se kterým zloduchem mám tu čest?“ zeptal se Kakashi.
„Kdybych ti ho řekl, tak bys mi nevěřil, takže si ho potom raději zjisti. Jestli ovšem nějaké ,potom´ bude.“ odpověděl mu Jiro a tím začal jejich boj.
Po chvíli si Jiro pomyslel:
„Tenhle Kakashi je silný. Ne nadarmo se mu říká Kopírovací ninja. Všechno zkopíruje ještě dřív než já to stačím provést! No dobře teď mi už zbývá jen jediné jutsu...“ a použil TO jutsu:
„Svolávací jutsu!“ všude se objevil kouř.
„S tímhle mě nedostaneš!“ varoval ho Kakashi, když se kouř rozplynul. To už ale bylo vidět na sedm nadživotně velikých orlů.
„To si jenom myslíš.“ odtušil chladně Jiro a přeměnil všechny své orly na nějaké neznámé lidi.
„Dovol abych je představil: Tohleto jsou Takai, Keitaro a Keiji. Kdybys na mě chtěl útočit s ninjutsu, genjutsu, nebo třeba jen s taijutsu, odrazí tvé útoky.
Tihleti se jmenují Yoshi, Kaito a Daiki, kteří na tebe budou naopak útočit. Každý z nich se specializuje na něco jiného. Vezmi si třeba Keitara- je to ten nejlepší útočník s taijutsu, kterého jsem kdy viděl.“ oznámil Kakashimu Jiro.
„Pokud správně počítám, vyjmenoval jsi jich jenom šest, ne?“ ujišťoval se Kakashi.
„Jsi bystrý. Ano, ten sedmý se jmenuje Yukio. Jeho speciální vlástností je chránit mě před jakýmkoliv kekkei genkai. Takže proti nim nemáš šanci.“ shrnul to nakonec Jiro a znovu se začalo bojovat, ovšem tentokrát bez něj.
Kakashiho mysl.
„Mysli Kakashi, no tak, dostal ses i z horších situací.
Jiroova mysl:
„No, přece jen je v tom mém plánu slabina. Vyvolal jsem všechny orly, a ještě k tomu nemám moc chakry. Pokud tenhle souboj prohraju, můžu si zajistit nějakou pěknou a hlavně levnou rakev.“
Nakonec se stalo to, co Jiro tak trochu očekával- Kakashi spadl na zem. Byl v bezvědomí a také celý od krve.
„Takže děkuji vám všem za spolupráci. Byli jste výborní- ostatně jako vždy. Teď už můžete jít a jedno vám nařizuji- pořádně se vyspěte.“ usmál se na ně Jiro a nechal je všechny zmizet. Pak pokračoval jen tak sám pro sebe:
„Musím Kakashiho někam odklidit, ale vracet se s ním do Konohy? Iruku dám k hlavní cestě, snad si ho tam někdo všimne. Ale co s Kakashim? Je na pokraji smrti. Asi ho tady budu muset nechat...“

Asi tak za týden v Konoze:

„Kakashi-sensei se už dlouho nevrací, neměli by jsme ho jít hledat?“ uvažoval Naruto nahlas před Sakurou.
„Neboj Naruto, Kakashi-sensei se o sebe dokáže postarat, ale jinak máš pravdu, už jsme ho asi týden neviděli. Tedy myslím od té záležitosti s tím klukem.“ svěřila se Sakura Narutovi.
„Pak nás tady ovšem nic nemůže zadržet, je to náš sensei!“ rozhodl Naruto.
„Nó, Tsunade-sama o tom souboji jako jediná ví, já jsem jí to totiž řekla. Když by se někdo ptal, kde je Kakashi-sensei, tak jim má říct, že na další misi- takhle si o něj alespoň nikdo nebude dělat starosti. Musíme jít za Tsunade.“ ukončila to Sakura a vydali se tedy za Tsunade. Ta jim to (velmi zdráhavě) dovolila, ale řekla, že kdyby se do tří dnů nevrátili, tak za nimi někoho pošle.
Naruto se Sakurou si sbalili věci. Sakura se postarala o lékařskou výbavu, Naruto o zbraně. Oba dva
si poté vzali pár dek a vydali se na cestu.
„Myslím, že by jsme měli začít na tom poli, kde předtím bojovali.“ navrhla Sakura před bránou Konohy. Naruto s ní souhlasil. Za pár minut se tam dostali, ale...
„Kakashi-sensei tady není!“ prohlásil Naruto po hodinovém důkladném pátrání na poli. Vyvolal Gamabuntu a zeptal se ho, jestli by nezjistil kde Kakashi je.
„Hele kluku, já nejsem žádná stopovací žába, a jestli jsi mě přivolal jenom kvůli...“ rozčílil se Gamabunta, ale když si všimnul výrazu v Narutově tváři, tak zmlknul. Ujistil Naruta, že to není problém a za chvíli ukázal směrem na jih.
„Nemohl bys být trochu přesnější šéfe?“ vyptával se Naruto.
„Už jednou jsem ti říkal, že nejsem stopovací žába, dál si budete muset poradit sami.“ pokrčil rameny Gamabunta a zmizel.
„Neboj Naruto, my ho najdeme.“ uklidňovala ho Sakura. Naruto se na ní vděčně podíval a spolu se tedy vydali hledat svého ztraceného senseie.

Někde daleko od Konohy

„... ještě se mu to moc nezhojilo, ale snad se z toho dostane.“ byla první slova, která Kakashi uslyšel. Otevřel oči a uviděl, jak se nad ním sklání Jiro a prohlíží si jeho zranění. Když si Jiro všimnul, že je Kakashi vzhůru, tak se od něj odtáhnul.
„Co se stalo, že jsi najednou tak milý?“ ptal se s údivem Kakashi.
„Říkají ti něco výčitky svědomí? Ty sis prostě myslel, že když je člověk u Akatsuki, tak musí mít srdce z kamene? Ale jak vidím, tak si nestěžuješ.“ dodal jízlivě Jiro, když Kakashi pomalu vstával z postele.
„Ne, to teda ne. Ale řekni mi, tenkrát, když jsi byl svázaný na té židli, všiml jsem si, že se ti něco leskne na temeni. Co to bylo?“ zajímal se Kakashi. Jiro se rozhodoval, jestli má říct Kakashimu pravdu, nebo ne. Nakonec si zvolil tuhle možnost:
„Muselo se ti to zdát Kakashi, protože nic takového se nestalo.“ Jenže tohle Kakashimu nestačilo. Musel se prostě přesvědčit sám. Než si toho Jiro stačil všimnout, Kakashi už mu strhával paruku.
„Dělej, vrať mi to!“ křikla na něj ta holka.
„Nejdřív mi řekni, jak se jmenuješ.“
„Yoshiko. A teď už mi to konečně vrať!“ nařídila mu. Kakashi jí vyhověl a hodil jí paruku do klína.
„Zajímalo by mě, proč se někdo jako ty, vydává v Akatsuki za kluka.“ promluvil Kakashi potom, co si Yoshiko nasadila svou paruku zpět.
„Ehm... jako kluk jsem měla větší šanci se tam dostat. Ale já... já nejsem tak zlá. Nehodím se na to. Jenže teď už z toho vycouvat nemůžu. Hlavně když jsem Šéfovi nepřivedla Naruta Uzumakiho. Tuším... že mě zabije. Ale to jsou moje problémy. Jestli se cítíš fit, můžeme se rozloučit.“ řekla Kakashimu a chtěla odcházet.
„Nemůžu ti s tím nějak pomoct?“ navrhl Kakashi, kterému bylo Yoshiko líto.
„My dva proti celým Akatsuki? Navíc ty ještě nemáš tolik síly. Takže ne, díky. Stačí když zemřu já, nebudu do toho zatahovat ještě někoho dalšího.“
„No... tak tedy dobrá, ale kudy se dostanu domů?“ zeptal se trochu posmutnělý Kakashi.
„Ehm...“ začala Yoshiko, ale dál se nedostala. Něco zaslechla. Klekla si tedy, a přiložila ucho k zemi.
„Ale ne, to jsou Akatsuki, nečekala jsem, že nás vystopují tak rychle!“ povzdechla si Yoshiko, otevřela nějaká dvířka, kterých si Kakashi předtím nevšiml a rychlostí blesku mu začala vysvětlovat cestu:
„Vydej se touhle cestou a dostaneš se do lesa. Tam bude obrovská skála. Teče kolem ní malý potok. Půjdeš po proudu, až dojdeš k větší řece. Tam půjdeš taky po proudu, až k velkému vodopádu. Je to vysoko, jasné? Tak si dávej pozor. Z toho kopce by v dálce měla být Konoha. A teď rychle běž!“
„Ale já přece... musím ti nějak pomoct. Jen tak tě tady nenechám!“ vzdoroval jí Kakashi.
„Už jsou skoro tady! Dobře mě poslouchej Kakashi! Jsi opravdu skvělý ninja, jeden z nejlepších, které jsem potkala. Ale teď nemáš sílu, takže by ses neubránil. Pro Konohu a hlavně Naruta by to byla obrovská ztráta.“ vytmavila mu to Yoshiko.
Kakashi chtěl něco namítnout, ale Yoshiko ho se slovy „sbohem Kakashi“ strčila do tunelu a zavřela za ním dvířka a navíc je zakryla slámou. Jen co to udělala, venku se ozval hlas:
„Ihned vylez ven!“
Yoshiko vyšla z jeskyně, ale nikoho neviděla. Otočila se, a na jeskyni stáli všichni Akatsuki.
„Budeme tě muset zabít, protože jsi nás chtěl zradit. On ti chtěl pomoct, viď?“ řekl Leader a s ďábelským úsměvem ustoupil, aby Yoshiko mohla vidět svázaného Deidaru.